Ještě ve čtvrtek 10. května nešetřili lídři Evropské unie úsměvy a Angela Merkelová blahopřála Emmanuelu Macronovi k udělení ceny Karla Velikého za evropské sjednocení. Avšak již den poté se nad bruselským projektem začala stahovat další mračna.
Jako kdyby „reakčními živly“ téže noci „podpálená“ monumentální socha Karla Marxe (odhalená 5. května v německém Trevíru předsedou EK Junckerem za účasti všech bruselských špiček) symbolizovala problém bruselského impéria: Zatímco totiž oheň se na soše podařilo vbrzku zlikvidovat, požár, který se rozhořel o den později v Římě, se bude hasit mnohem obtížněji.
Lišák Berlusconi
Italské parlamentní volby konané před více než dvěma měsíci 4. března uštědřily tvrdou ránu evropským federalistickým silám. Socialisté pod vedením bruselského oblíbence Mateo Renziho utrpěli drtivou porážku, sever země zcela ovládla Liga severu, (která se přejmenovala univerzálněji na Ligu) na společné kandidátce se Silviem Berlusconim a jeho uskupením Forza Italia. Jih země potom ovládlo protestní Hnutí pěti hvězd. I když se obě uskupení vyjadřovala kriticky k EU i k migraci, přesto jen málokdo předpokládal, že by se jejich lídři dokázali dohodnout a vytvořit společnou vládu.
Hlavní překážkou byl totiž zcela zásadní odpor pětihvězdičkového hnutí k Silviu Berlusconimu, kterého volební lídr Luigi Di Maio označoval za symbol korupce. Bylo tedy velmi obtížné si představit, že by došlo mezi těmito dvěma tábory k dohodě. Navíc Liga představovaná Matteo Salvinim mohla těžko jednostranně vypovědět předvolební smlouvu s Berlusconim, se kterým sedí v několika regionálních vládách. To by znamenalo zřejmě konec této důležité spolupráce na severu země.
To vše vedlo k závěru, že z volebního patu není jiného východiska než osvědčená probruselská úřednická vláda, tak jak jsme toho byli svědky v minulosti. V této souvislosti je dobré si připomenout, že Itálie je držena v bruselském područí vládou bez jakékoliv demokratické legitimity už čtvrtý rok – od února 2014, kdy padla probruselská levicová vláda premiéra Enrica Letty.
Čtěte ZDE: Rozřezaná dívka šokuje Itálii: Oddalované volby mají téma. Migranti terorizují města. Vzbouří se voliči? Zoufalý čin mladého pistolníka. Nasype Berlusconi písek do bruselského soukolí? Jarní naděje
Vzpoura pokračuje
Aby oddaní probruselští „demokraté“ zabránili volbám, které by je smetly, byl tehdy jmenován premiérem oddaný služebník EU, velký „vítač“ a propagátor migrantské invaze, levičák Matteo Renzi. Ten rezignoval v prosinci 2016 - poté, co utrpěl drtivou porážku v referendu o změně ústavy. A opět stejná hra: Místo aby se po pádu Renziho kabinetu uskutečnily volby, jak požadovala opozice, jmenoval prezident Sergio Mattarella premiérem dalšího člověka plně oddaného Bruselu - bývalého ministra zahraničí v Renziho kabinetu Paola Gentiloniho. Tomu se dařilo oddalovat volby i přes tlak veřejnosti a opozice o celý další rok až do letošního března.
Obdobnou taktiku chtěl prezident Mattarella použít i nyní. Jenže než stačil jmenovat další úřednickou probruselskou vládu, rozhodl se Berlusconi k zásadnímu kroku. Tento politický matador pochopil, že rozetnout gordický uzel a osvobodit Itálii může ve svých 82 letech jedině on. Nabídl tedy Salvinimu, že nebude blokovat jednání, a umožní vznik společné vlády Ligy a Pěti hvězd. Toto vpravdě hrdinské rozhodnutí umožní, aby v Itálii vznikla vláda podle přání voličů a nelegitimní čtyřleté úřednické probruselské provizorium nemohlo dále pokračovat.
Ať se stane premiérem Matteo Salvini, nebo Luigi Di Maio, či zda se shodnou na někom třetím, není tolik podstatné. Jedno je jisté: V Itálii pokračuje protibruselská vzpoura, která postupně zachvacuje jednu zemi za druhou. V Itálii jsou možná národní síly aktuálně nejblíže projektu Evropy národů, jak o tom hovořili jejich zástupci na nedávném prvomájovém kongresu vlasteneckých stran sdružených ve frakci Evropa národů a Svobody (ENF) v Nice.
Součástí tohoto sdružení vlasteneckých sil, je i Matteo Salvini, který zasedne v příští italské vládě – a není vyloučeno, že se stane dokonce prvním premiérem z ENF. Po Rakousku, kde se stal Heinz-Christian Strache (předseda Svobodných sdružených rovněž v ENF) místopředsedou vlády, je to další rána bruselským elitám. Není divu, že bruselské mraveniště je tak trochu jako po postřiku novičokem (to je ten zázračný smrtící jed, z něhož zasažený hmyz po pár dnech opět ožije).
Co udělá V4
V Praze se nezdařil plán na odvolání dalšího z významných členů ENF předsedy SPD Tomio Okamury z postu místopředsedy sněmovny, což mělo být součástí dohody s polomrtvým zbytkem socialistů o nové Babišově vládě.
Polsko i Maďarsko mluví jasnou řečí, že národní suverenitu si bruselskými plány na multikulturní obohacení migrantů nenechají narušit, i kdyby měly jít s Bruselem do přímého střetu. V tom Poláky ostatně tento týden podpořil i český prezident Miloš Zeman. Ten znovu vyzval k jednotě zemí V4 tváří v tvář chystanému „Dublinu IV“, jenž má vyvézt statisíce migrantů do zemí, které se jim dosud ubránily.
Sorosův a Kiskův pokus změnit poměry na Slovensku pomocí bratislavského Majdanu, skončil rovněž polovičatě a zdá se, že díky manévru oslabeného Roberta Fica, který sám padl, aby prezidentovi neumožnil jmenování proimigrantské vlády, míří do ztracena.
Země V4 tedy nejspíš i přes snahy evropských kaváren udrží své protiimigrační pozice. Včetně Andreje Babiše, jenž nechal „potichu“ svého ministra vnitra určeného k odstřelu podepsat děsivou proimigrační deklaraci v Marrákeši (viz dále prohlášení akce D.O.S.T.).
Ke „vzbouřeným“ zemím V4 se svými činy nedávno připojilo Rakousko. Příští týden se s největší pravděpodobností přidá i Itálie.
Není samozřejmě ještě ani zdaleka žádný důvod jásat. Kdo však pozorně naslouchá, slyší v základech Čtvrté říše jemné praskání. Že by slabé zemětřesení v Chebu ohlašovalo něco většího?
Čtěte ZDE: Národ zaniká se ztrátou suverenity: Najdou naše země cestu zpět? Pryč s utopií. Evropa katedrál proti Evropě nihilismu. Budeme důstojnými dědici předků? Italové se probouzejí do reality. Dokážou se postavit na nohy?
Protest Akce D.O.S.T.
proti podpisu Marakéšské politické deklarace a Akčního plánu euro-afrického dialogu o migraci a rozvoji
Babišova vláda v demisi poskytla v minulých dnech důkaz, že naděje, vkládané do ní některými vlastenecky smýšlejícími voliči, byly zcela liché. Její ministr vnitra Lubomír Metnar podepsal v marocké Marakéši akční plán pro roky 2018-2020, podporující řízenou migraci Afričanů do Evropy. V dokumentu se mj. praví, že migrace je jedním ze zdrojů ekonomického rozvoje a růstu. Podepsat se pod takové tvrzení, po všech dosavadních zkušenostech s masovou imigrací „obohacující“ evropské země růstem kriminality a neochotou k integraci, to skutečně vyžaduje notnou dávku cynismu. Ba co víc – je to projevem naprosté rezignace na základní povinnost státníka, kterou je péče o vlastní zemi a respekt k její kultuře i po generace předávaným obyčejům a tradicím.
Ministr Metnar si již brzy bude hledat jinou práci, do novodobých českých dějin se však zapíše - již navždy - černým písmem. O jeho premiérovi v demisi, který na rozdíl od Metnara ze svého úřadu nejspíš jen tak brzy neodejde, to bohužel platí jakbysmet.
Navržená „migrační tříletka“ je podle našeho názoru skutečným zločinem, a to nejen ve vztahu k evropským národům, ale i ke státům černého kontinentu. V době, kdy africké společnosti potřebují pro svůj rozvoj aktivní zapojení vlastních elit, přichází europolitici s pobídkou na jejich emigraci. Odhalují tím další rys svého patrně bezedného pokrytectví, když pod falešnou rouškou humanismu a boje proti rasismu působí africkým zemím stěží napravitelnou újmu.
Také proto se Akce D.O.S.T. obrátí na členy Poslanecké sněmovny a Senátu, aby podnikli všechny potřebné kroky, vedoucí k odvolání Metnarova podpisu pod tímto zlověstným dokumentem.
Praha 10. května 2018
Tagy článku