Volby skončily a jejich výsledky jsou zajímavé. To, že za týden pokračují druhým kolem těch do třetiny senátu je redundantní, zanedbatelné. Ne jen pro to, že horní komora parlamentu je těleso pro chod státu zbytečné a drahé, ale především proto, že toho hlavního bylo již dosaženo: Vedle Jiřího Čunka, který je autentickým lidovým politikem, dostala pražská Pátá kolona Bruselu do ústavní funkce již v prvním kole Jiřího Drahoše, oprášený „kontejner“ na protizemanovské hlasy z prezidentské volby. Něco jako když římský císař Caligula udělal senátorem svého koně. Praha dekadentní Řím víc než připomíná.
Nepřátelské území
Komentáře tvrdí, že levice v zemi prakticky zmizela. To je samozřejmě nesmysl. Zmizely strany, které se za ni vydávaly tak neobratně, že to voliči snadno prokoukli. Na prvním místě samozřejmě ČSSD. Poté, co ji B. Sobotka, J. Dienstbier a spol. zavlékli do propasti „městských liberálů“ (internacionální „Evropané“ ošklivící si národy a státy), uchopil ji Sobotka č. 2 – Jan Hamáček. Pokud se něco zásadního nestane, dožijí v Babišově vládě – a pak bude konec. To zásadní by muselo být skutečným „návratem ke kořenům“, ke skutečným socialistům mezi námi, kteří ovšem již – patrně na dlouho, ne-li natrvalo – „zaparkovali“ u Velkého Andreje.
Podobné je to s komunisty. Poté, co Vojtěch Filip zatočil s jedinou autentickou vrstvou své strany reprezentovanou Josefem Skálou (zatočil s ním vpravdě ohavně „jako s třídou“), stal se pouhým obchodníkem s deštěm. Toho by sice u nás bylo potřeba jako soli, ale jen pár naivů či sentimentálně loajálních straníků může uvěřit, že má ještě k „oblakům“ přístup. Dokonale to ilustruje kandidatura Marty Semelové, což je v pražských podmínkách vědomá sebevražda. Či spíše možná jen lhostejné pokývnutí. Lhostejní komunisté? Tak si říká smrt tohoto kdysi radikálně levicového hnutí „revoluční mládeže“, jehož pozice nyní převzali ultraleví „panevropští“ Piráti.
Právě oni budou nyní vládnout v dobitém (to i je správně) hlavním městě, jež je pro Čechy, Moravany, Slezany a zdejší české „disidenty“ od nynějška otevřeně nepřátelským územím. Způsobí to ještě větší „roztržení země“? Ale kdepak. Tak je to už dlouho, jen to nebylo tak makavě patrné. I B. Svoboda (ODS) jako primátor dával „záštity“ všem těm Praque Pridům a spol. Posledním pravicovým primátorem, který po sobě v Praze něco zanechal, byl Pavel Bém. Proto musel být mediálně lynčován, neúspěšně kriminalizován a nakonec po bolševicku zlikvidován („jako třída“).
Otázka Okamura
Komunální a senátní volby nejsou pro autentickou protestní stranu, jakou je u nás pouze SPD, optimální platformou. Proto relativní neúspěch není třeba vidět nijak tragicky, ale k poučným závěrům stačí. Patří k nim i ostré propadnutí osobností typu Ladislava Jakla v senátním obvodu zahrnujícím Prahu 2 a část Prahy 3. V místě, kde dostane v prvním kole 40 % další „prázdný a falešný“ kontejner Marek Hilšer, nemá smysl se pokoušet. Jakl je přitom mimořádně nadaný politik, jehož chvíle teprve přijde. Musí však daleko pečlivěji vážit hřiště, na němž má šanci dávat góly. Hrát fotbal na kluzišti, kde předpojatí rozhodčí čekají na své oblíbené krasobruslaře, je sice čin bezpochyby statečný, ale spíše v étosu kamikadze.
Tomio Okamura se v těchto volbách zjevně příliš neangažoval. Těžko odhadnout, zda šlo o vědomé či spíše intuitivní rozhodnutí. Jeho chvíle musí samozřejmě přijít především ve volbách do Evropského parlamentu na jaře příštího roku. Pokud Trójský kůň „bruselského lidu“ právě obsadil zmatenou a „zdrogovanou“ Prahu, je velká šance již brzy prorazit brány tyranova hlavního města. Prakticky ve všech členských státech unie se síly pro tento výpad již úspěšně formují. Bylo by s podivem, kdyby tomu mělo být u nás jinak – a Okamura je v naší zemi jediným uvěřitelným reprezentantem nazrávajících „evropských hroznů hněvu“.
Musí si dát ale pozor především na ANO(NE). Andrej Babiš nutně potřebuje příští úspěch. Vedle ODS je přitom typickým představitelem té části unijního establishmentu, který „vzpouru“ pouze předstírá. Něco jako když Václav Havel chtěl u nás „reformovat“ socialismus. Jenže ten narazil na Václava Klause s jeho tahem na branku za klasickou demokracií a kapitalismem. Bude to přibližně obdobný typ souboje, jen (opět) na jiném hřišti. V tomto případě navíc "zpovykaní Pražáci" nebudou tak důležití (a místní disidenti notně pomláceni a mnozí možná i ve vězení).
Jedinou nadějí je stále ještě relativně normální "zbytková" Česká republika – k níž Praha už nepatří. Je dobré, že to už víme nade vší pochybnost. Jde o jeden z mála okamžiků, kdy platí to nehezké heslo Čím hůře, tím lépe.
Takže s pomocí Boží: Vzhůru do boje, MY z Čech, Moravy a Slezska!
