Srbská vojska byla předminulý víkend uvedena do plné bojové pohotovosti. Důvodem byla provokace šedesáti kosovských Albánců, kteří v čele se svým vůdcem Hashimem Thaçim (válečný zločinec a nyní prezident Kosova) vstoupili se samopaly do srbské enklávy na severu regionu, kam mají podle bruselských dohod vstup zakázán. Vnikli do nádrže přehrady Gazivod poblíž vodní elektrárny, která napájí jak Kosovo, tak jižní Srbsko.
Jak řekl Thaçi: „Projel jsem se po jezeře na člunu, abych se uvolnil. Nádherná relaxace! Téměř v očekávání nové války mezi Srbskem a Kosovem.“
Albrightové malý psík
Chceme-li hovořit o krizi v Srbsku v souvislosti s „relaxací“ kosovského vůdce Hashima Thaçiho v srbské enklávě, musíme opět začít u Američanů. V Kosovu stojí jejich největší vojenská základna v Evropě - alespoň co do počtu sloužících vojáků. Proč tam udržují takovou základnu? Prý pro zajištění „míru a stability v Kosovu“.
Nicméně veškerá zkušenost s přítomností kontingentu NATO v oblasti, zejména pak amerického po příchodu sil KFOR, svědčí o tom, že jde opět o tu známou jednostrannou „podporu stability a míru“. Všechno, co udělají kosovští Albánci, je jim předem odpuštěno a nenesou za to odpovědnost.
Kosovská takzvaná osvobozenecká armáda Hashima Thaçiho byla zpočátku Američany i Evropany považována za teroristickou organizaci. Evropané vinili Albánce, že prostřednictvím této tzv. „osvobozenecké armády“ pašují drogy a zbraně do Evropy. Nejsmutnější věcí bylo ovšem obchodování s lidskými orgány, což o něco později odhalila Carla del Ponte, která i přesto následně soudila Srby, včetně Slobodana Miloševiče. To všechno kosovským Albáncům prochází, protože naplňují americké plány. Hashim Thaçi byl zpočátku pro Západ málem psancem. A najednou se stal spojencem. Dostal se k moci přes mrtvoly svých oponentů. Dokonce prý „náhodou“ zabil i své bývalé spolubojovníky.
Když začalo bombardování Svazové republiky Jugoslávie (24. března 1999), Srbové zaznamenali rozhovor Hashima Thaçiho s ministryní zahraničí USA Madeleine Albrightovou, která na něho křičela: „Kde je to vaše povstání? Slíbil jste, že vyvoláte povstání!“ Podruhé ho sjela, když se podřekl, že „nepřipouští možnost přítomnosti cizích vojsk v zemi.“ Tehdy se Rusové snažili dosáhnout dohody s Američany (když už Černomyrdin všechno zmařil), že tam v různých sektorech budou přítomny ruské síly společně se silami NATO. A Thaçi prohlásil, že „nechce žádné zahraniční vojenské síly. Albrightová mu vynadala, že je jako malý kluk, a Thaçi jen opakoval: „Zařídím, zařídím.“ Thaçi panáčkoval jako malý psík. Tak i dnes: ke všemu musí mít souhlas od americké strany, podobně jako Porošenko na Ukrajině.
Čtěte ZDE: Invazi muslimů do Evropy připravilo již rozbití Jugoslávie: Srbové vše předvídali. Kosovská pojistka amerického plánu. Haagský tribunál osvobozením Vojislava Šešelje jen předstírá objektivitu
Obdivuhodní Srbové
Jak si v tomto případě má vést Rusko a případní další spojenci? Je třeba velké opatrnosti. Rusko udělalo samozřejmě správně, když neuznalo nezávislost Kosova. Text v ústavě Srbské republiky říká jasně: jde o dědičné země Srbů. Je třeba neustále opakovat Západu jeho mantru takzvaných lidských práv, kterou neustále otloukají Rusko: trvat na respektu k právům srbského obyvatelstva, o zachování srbských svatyní ani nemluvě.
S ohledem na to, že Srbové pod tlakem Američanů téměř odzbrojili, by Rusko mělo navrhnout prezidentu Vučićovi: Obnovte vlastní bojeschopnost, kupujte naše zbraně, naše systémy a posilujte svoji nezávislost. Samozřejmě za podmínky, že Vučič garantuje, že Srbsko nevstoupí do NATO, protože NATO je pro region nepřátelský organismus. Současně je nutné projevit politickou podporu srbskému národu a samozřejmě srbské pravoslavné církvi. Mnohé lze udělat i v humanitární a ekonomické sféře.
Ale přímo zasáhnout nelze. Rusko nemůže pomoci vrátit Srbům Kosovo silou. Byl by to přímý vojenský střet s NATO, s Američany, pravděpodobné rozpoutání velkého, možná globálního konfliktu. Něco takového nepřipadá v úvahu. A již vůbec něco takového nepotřebují dnešní Srbové. Je obdivuhodné, že si navzdory všemu stále ještě uchovávají srbskou identitu, své duchovní principy a tradice. V tomto směru je třeba nejen Srby podporovat, ale i leccos se od nich přiučit.
Víc než jen bonmot
Srbové po staletí spolu s Rusy bojovali za identitu balkánských Slovanů. Nejen zbraněmi. Připomeňme si skvělé dílo Alexandra Sergejeviče Puškina „Písně západních Slovanů“. To je velmi starý příběh. Zachovat si identitu je velmi důležité. To platí obecně pro všechny Slovany. Jaká je tedy budoucnost? Je snad celý mnohasetletý boj za pravoslavné Slovany na Balkáně již ztracen? Nikoli. Jen začíná nová fáze této bitvy.
Oleg Platonov organizuje a řídí Všeslovanský sněm, na nějž pravidelně přijíždí intelektuální a duchovní elita slovanských zemí nejen z Balkánu či z Evropy, ale z celého světa. Problémem však je, že pozvánky jsou zasílány rovněž hlavám slovanských států - a přesto není přítomen ani jeden oficiální zástupce. V podstatě čekají, co udělá Rusko. Kdyby na Všeslovanském sněmu byl přítomen ruský prezident, nebo alespoň některý z významných mužů Kremlu, změnil by se pravděpodobně postoj ve všech zemích - i v Makedonii a v samotném Srbsku.
Je tu však ještě jiný problém. Srbové jsou bezpochyby příkladem vytrvalosti v boji za své duchovní kořeny. Ale mám přítele, bulharského generála, přítele ještě z dob Sovětského svazu. Když jsem mu „poblahopřál“, že současně se vstupem Bulharska do aliance se stal důstojníkem NATO, odpověděl: „Pamatuj, Leonide, všechny vojenské organizace, do nichž Bulharsko vstoupilo, se rozpadly.“ A řekl také, že čím více slovanských a pravoslavných států tam vstoupí, tím dříve NATO skončí. To je víc než bonmot. Pokud jde o slovanské národy, jež jejich aktuální vládci vtáhli do NATO, je nutno alespoň programy slovanské vzájemnosti dostat na státní úroveň.
Bohužel, otázky národní identity dnes nehýbou ani ruskou politikou včetně zahraniční. To je hlavní problém. Ale nástup ruské "generace identity", který v Rusku cítíme, a oživení ruské pravoslavné historie jsou realitou. A tento proces lze sotva zastavit.
Čtěte ZDE: Vřed "Republika Kosovo": Budou Srbové nakonec zlomeni? Krvavá silniční daň za evropskou jízdu. Bandité budují armádu. Mrkev před nosem osla. Integrací k likvidaci? Členství je (naštěstí?) v nedohlednu
Hledá Srbsko oporu?
„Rád bych ještě jednou zdůraznil, že Srbsko jako nezávislý a svobodný stát bude zachovávat vojenskou neutralitu, a soudím, že Srbsko je dnes jedinou zemí na západním Balkáně s takovýmto vymezením,“ prohlásil prezident Vučić v Kremlu při setkání s Vladimírem Putinem.
„Jak víte, situace na západním Balkáně se velmi zkomplikovala a Srbsko jako stát čelí každodenním četným provokacím. I přes naši snahu dosáhnout kompromisu, zachovat mír a stabilitu, jsme velmi vzdáleni od jakéhokoli řešení v otázce Kosova a Metochie,“ řekl Vučić a vyjádřil Putinovi velké uznání za jeho pevnou pozici v obraně mezinárodního práva a životně důležitých národních a státních zájmů Srbské republiky.
Srbsko následně informovalo o své připravenosti k rozsáhlým vojenským cvičení s Ruskem. „Doufám, že se nám v budoucnu podaří zvýšit rozsah těchto společných cvičení, množství techniky a počet personálu,“ prohlásil srbský ministr Vulin během letecko-taktických cvičení BARS 2018.
Blýská se na časy? Na takovou předpověď je ještě brzy. Sice neprší, ale aspoň již kape.
Zdroj.
Tagy článku