Dříve se myslelo, že 12. října 1492 objevil Kryštof Kolumbus Ameriku. Mořeplavec ji považoval za Indii, protože jeho expedice hledala „západní cestu“ kolem světa. Nicméně podle zjištění historiků objevili Ameriku skandinávští Vikingové z Grónska. Leif Eriksson, syn Erika Rudého, byl jedním z prvních mořeplavců z Evropy, kteří se objevili u pobřeží Ameriky 500 let před Kolumbem.
V roce 1004 Leif přistál nejprve u pobřeží Severní Ameriky na Labradorském poloostrově, pak na ostrově Newfoundland.
Tyto a následné události našly ozvěnu ve slavných islandských ságách. Sága o Gróňanech praví, že Vikingové nejprve připluli k zemi pokryté kameny a ledovci a nazvali ji Helluland – Země kamenných desek. Pak se vydali na jih a spatřili plochou zalesněnou zemi, které dali jméno Markland – Lesní země. Pluli dál a dostihli břehu, kde rostla divoká vinná réva. Leif nazval tuto zemi Vinland – Hroznová země. Skandinávcům se však nepodařilo na nových zemích dlouhodoběji usídlit, neboť čelili nepřátelství místních domorodců.
V roce 1960 objevila archeologická expedice norského průzkumníka Helge Ingstada na ostrově Newfoundland u osady L'Anse aux Meadows zříceniny skandinávské osady, zbytky oblečení a stopy po tavení kovu. V roce 1978 toto místo uznala konference UNESCO za první autentické osídlení Severní Ameriky Evropany.
Yaleský podvrh?
V roce 1965 publikovala v USA nejstarší Yaleova univerzita geografickou mapu, která kromě atlantského pobřeží Evropy a Afriky zobrazovala Island a Grónsko a dále na západ velký ostrov označený jako „ostrov Vinland“.
Mapa neobsahuje datum jejího sestavení ani jméno kartografa, ale vědci zjistili, že byla nakreslena před rokem 1440, tedy půl století před Kolumbovou plavbou. Z autorství nikdo nepodezíral skandinávské Vikingy, jimž se v té době podařilo usadit v severních oblastech Ameriky, přesto byla mapa okamžitě uznána jako nejvýznamnější kartografický objev 20. století.
Nicméně našli se vědci, kteří začali hledat důkaz podvrhu tohoto historického dokumentu. Po 10 letech bylo zjištěno, že inkoust, jímž byla mapa nakreslena, vykazuje pigment obsahující titan. A takový pigment uměli lidé vyrobit až ve 20. století. Skeptici triumfovali a vydávali svůj „objev“ za důkaz, že mapa je podvrh.
Ale v roce 1980 fyzici z Kalifornské univerzity pod vedením Dr. Thomase Cahilla ozařovali mapu protonovým paprskem a zjistili, že titan je v inkoustu obsažen jen v zanedbatelném množství. Dr. Cahill proto navrhl provést novou expertízu této kartografické rarity.
Dne 26. února 1996 napsal londýnský deník The Times, že při nedávném sympoziu na Yaleově univerzitě představil Cahill vědecké komunitě nové skutečnosti týkající se zkoumání mapy. Uvedl, že podrobili několik starověkých tištěných knih, jejichž autenticita byla nepochybná, stejnému ozáření protonovým paprskem a barvy používané při tisku těchto tlustospisů obsahovaly více titanu než inkoust, jímž byla nakreslena Yaleská mapa. Takže se ukázalo, že falešné jsou „důkazy“ o podvrhu, a že prakticky neexistuje žádná pochybnost o pravosti Yaleské mapy.
Nicméně kdo a na základě jakých znalostí mohl nakreslit takovou mapu nejméně půl století před objevením Ameriky, není známo.
Mapa Antarktidy je úplná záhada
V roce 1929 byla v knihovně císařského paláce v Istanbulu objevena mapa, kterou nakreslil na kus pergamenu turecký admirál Piri Reis. Byla datována rokem 1513. Mapa ukazuje západní pobřeží Afriky, východní pobřeží Jižní Ameriky a ... severní pobřeží Antarktidy!
Po Kolumbových plavbách Španělé dobyli a současně poznávali území Jižní Ameriky, ale prozkoumání celého pobřeží jižní Ameriky bylo dokončeno až v roce 1520, kdy Fernao de Magalhaes plul kolem pobřeží na jih, až vstoupil do Tichého oceánu přes úžinu, která byla později pojmenována po tomto mořeplavci. Nicméně na Reisově pergamenu je zobrazeno celé východní pobřeží jižní Ameriky, stejně jako Magalhaesův průliv, k jehož objevení v době vytvoření mapy zbývalo ještě sedm let.
Pokud jde o objevení Antarktidy, běžně se uvádí ruská expedice Bellingshausena-Lazareva, která se plavila na lodích Vostok a Mirnyj podél pacifického pobřeží jižního kontinentu v lednu 1820. Reis však na své mapě 300 let předtím, než se lidstvo dozvědělo o existenci šestého kontinentu, zobrazil Pobřeží princezny Marty, které se nachází na atlantské straně Antarktidy a je součástí Země královny Maud.
Na okraji mapy admirál uvedl datum jejího vzniku a napsal, že při sestavování používal jiné starší mapy, z nichž některé pocházejí ze 4. století (!) před Kristem.
Mnozí nejednou nazvali Reisovu mapu podvrhem, ale opakované expertízy nakonec potvrdily její pravost.
Čtěte ZDE: Jaderná exploze nad městem: Kdo může za požár Moskvy roku 1812? Zbořené kamenné paláce. 30 tisíc obětí z řad Napoleonovy armády. Další umírali na cestě domů. Nemoc z ozáření a utrpení bez konce
Starověká Antarktida
V roce 1960 americký historik a geograf profesor Charles Hapgood objevil v Kongresové knihovně USA mapu světa, kterou vydal v roce 1531 francouzský geograf Oronteus Finaeus, a je na ní zobrazena antarktická pevnina.
V roce 1569 vytvořil vlámský kartograf Gerard van Cremer (Mercator) soubor geografických map nazvaných „Atlas“. Cremer do něho zahrnul zmíněnou Finaeusovu mapu a také několik vlastních map, na nichž je rovněž zakreslena Antarktida. „V mnoha případech,“ říká doktor Hapgood, „jsou detaily obrysů a reliéfu antarktického kontinentu na mapách Mercatora vyznačeny přesněji než na Finaeusově mapě a zdá se být zcela zřejmé, že Mercator měl jiné primární zdroje než Finaeus.“
Francouzský geograf Philippe Boucher publikoval mapu Antarktidy v roce 1737, čili také dlouho před „oficiálním“ objevem jižního kontinentu.Když ji sestavoval, používal stejně jako Mercator a Fineaus jisté dnes neznámé mapy vytvořené před mnoha staletími.
Všechny zmíněné mapy s vyobrazením Antarktidy obsahují ještě jednu záhadu.
Nyní je Antarktida téměř pokryta ledem, jehož největší tloušťka dosahuje čtyři kilometry. Takřka celé pobřeží kontinentu je ukryté pod plovoucími šelfovými ledovci. Takže skutečné obrysy pevniny Antarktidy, nemluvě o reliéfu jejího povrchu, bylo možné určit pouze metodami seizmického průzkumu, který začala v roce 1949 společná švédsko-britská antarktická expedice.
Na Reisově mapě je však Pobřeží královny Maud zobrazeno bez ledu. Data ze současných studií potvrzují, že doba, kdy led nepokrýval pobřežní části Antarktidy, trvala zhruba od 13 tisíc do čtyř tisíc let před Kristem! To by znamenalo, že některé mapy, které posloužily jako primární zdroj pro Reisovu kompilaci, byly vytvořeny v této době.
Na Fineausově mapě je zobrazena Antarktida celá, přičemž obrys jejího pobřeží se téměř dokonale shoduje s obrysem na moderních mapách. V širokém pobřežním pásu jsou vyznačena pohoří a údolí, podél kterých stékají řeky do oceánu. Tyto hory a nížiny jsou zobrazeny přesně tam, kde se podle soudobého výzkumu skutečně nacházejí.
Hory a řeky na mapě chybějí pouze ve vnitrozemí pevniny. To vše naznačuje, že během období sestavování výchozích map používaných Fineausem led pokrýval pouze centrální část Antarktidy. Jenže taková doba skončila nejméně před šesti tisíci lety!
Záhadná civilizace
Největší senzaci však vyvolaly výsledky studie mapy Philippe Bouchera. Na něm je Antarktida představena v úplném souladu se současnými mapami. Obzvláště šokující je však zobrazení kontinentu v podobě dvou suchozemských masivů oddělených mořským průlivem táhnoucím se od východu na západ a rozšířeným na jižním pólu do vnitřního antarktického moře.
Výzkumy prováděné roku 1958 v rámci programu „Mezinárodní geofyzikální rok“ potvrdily, že obraz Antarktidy na Boucherově mapě odpovídá skutečné konfiguraci kontinentu sestávajícího ze dvou pevninských ostrovů oddělených mořskou úžinou. Jenomže aby autor mapy mohl zjistit, že Antarktida je souostroví, musel by provádět její průzkum v době, kdy byla celá oblast jižního pólu bez ledu. A takový obraz antarktické souše bylo možné spatřit před nejméně patnácti tisíci lety! To znamená, že při malování své mapy měl Boucher před sebou stejně starý výchozí zdroj.
S využitím současných znalosti o Antarktidě tak získáváme povědomí o kartografech minulosti a rovněž o přesnosti nedochovaných map, jejichž stáří přesahuje desítky tisíc let.
Zbývá už jen zodpovědět jedinou otázku: zástupci jaké civilizace a s pomocí jakých technologií vytvořili výše uvedené vysoce přesné mapy natolik vzdálené naší době? Vždyť podle našich „vědeckých představ“ v té době na Zemi žádná civilizace neexistovala.
O skutečné historii prostě nevíme v podstatě nic.
Zdroj.
Tagy článku