První osoba množného čísla v nadpisu není překlepem. Mluvíme skutečně o nás, o těch z nás, kteří hluboce nesouhlasíme se současnou formou evropské integrace, s její nedemokratičností, s její zbytečnou a zcela neproduktivní centralizací, s jejím potlačováním základní jednotky uspořádání evropského kontinentu, kterou je už po tři století národní stát, nikoli stát imperiální, nikoli nadnárodní říše. Ve výsledcích referenda o brexitu jsme viděli obrovskou šanci začít bourat celý euovský domeček z karet, a proto jsme ho tak pozitivně přijímali.
Hra nehra
V terminologii teorie her by se dalo říci, že očekávali „kooperativní hru“, zatímco evropští vyjednávači od počátku hráli „nekooperativní hru“, zájem na pozitivním výsledku neměli. Velkou Británii chtěli ponížit a potrestat. Zcela logicky je výsledek, jaký je. Bez ohledu na to, jak to dopadne, je už dnes jasné, že je to pro nás – nespokojence s EU – velikou prohrou. Nepodařilo se rozšířit myšlenku, že je dnešní forma evropské integrace omylem. Tato myšlenka v posledních třech letech spíše utrpěla. Tak to vidíme my, kterým až zas tak moc nejde o britské reálie.
My jsme brexit interpretovali jako kritiku konceptu Evropské unie. Therese Mayové, stejně jako předtím Davidu Cameronovi, se podařilo celou debatu převést do diskuse o imigraci a na tomto hřišti premiérka Mayová nemohla v souboji s EU nikdy vyhrát. Obecná debata o migraci je něco úplně jiného než debata o tom, jestli má být v Evropě potlačen národní stát a lidem v jednotlivých členských zemích má být vládnuto z Bruselu.
Nejde nám až zas tolik o to, jak to nakonec dopadne, jestli bude brexit tvrdý, měkký nebo žádný. Šlo nám o to, jestli bude potvrzen tolik potřebný signál, že Evropa, vlastně Evropská unie, kráčí špatným směrem, nebo jestli to dopadne tak, že zvítězí přesvědčení, že se Velká Británie unáhlila a že se neumí rozhodnout.
