Václav Klaus: Jak vypadá taková macdonaldizace kontinentu. Co přineslo 15 let v unii? Dalo se mnoho předpokládat. Vpád do intimního prostoru. Fiskální černí pasažeři. Těm, kteří rychle zapomínají...
Václav Klaus vyzdvihuje řadu myšlenek ze svojí starší knihy, jimiž jasně dokazuje, že marasmus, do nějž nás zavedla Evropská unie, se rozhodně dal předpokládat i v době, kdy se v referendu rozhodovalo o vstupu
Vstup České republiky do Evropské unie byl ve své době nevyhnutelným krokem, opačné řešení – jak potvrdily výsledky tehdejšího referenda – u nás nemělo dostatečnou podporu. Bylo a je však evidentní, že to byl krok vysoce problematický! Já jsem v referendu hlasoval proti.
Teď necítím potřebu hledat špatně měřitelná a špatně agregovatelná data o tom, jestli je netto efekt našeho členství v EU pozitivní či negativní. Jsou to data velmi měkká. O tom, v čem nám členství neprospělo, chybí data téměř úplně. Jak měřit „ztracené alternativní příležitosti“? O kolik snížit náš statisticky vykázaný HDP o hodiny zcela neproduktivní práce desetitisíců lidí vyvolané naším členstvím v EU? Co všechno odečíst od objemu evropských dotací? Jenom povinné kofinancování a naše platby do EU nebo i nesmyslnost lyžařských lanovek v místech bez svahu a sněhu, různé aquaparky a cyklostezky, atd.?
Zvolím jinou cestu. Pokusím se připomenout své názory na tyto věci publikované již před naším vstupem do EU.
Kostka cukru
Abych si nevymýšlel, vzal jsem si k ruce svou knihu Evropa Václava Klause (datace mé předmluvy je 14. dubna 2004, tedy dva týdny před naším vstupem do EU). Kniha obsahuje 43 článků a projevů, které jsem napsal či přednesl za předcházejících 11 let. Ukazuje se, že všechno už bylo známo a řečeno.
V lednu 1993 jsem ve Frankfurtu řekl: „Evropa nebyla nikdy založena na panevropské jednotě, na velkém evropském státě, a nikdy jí neprospělo, když se ji někdo pokoušel, ať už pod jakoukoli ideologií sjednotit“ (str. 15). Velmi raně jsem odlišoval integraci a unifikaci (květen 1994, str. 17). Již v projevu před Parlamentním shromážděním Rady Evropy jsem mluvil o falešné ideologii evropeismu (leden 1995, str. 34). O snaze „prefabrikovat všechny Evropany ve speciální druh, který by mohl být nazván Homo europeus“ (str. 48) jsem mluvil na konferenci britské Konzervativní strany v Blackpoolu v říjnu 1995. Opakovaně jsem ostře kritizoval blížící se vznik eura (např. v rakouském Alpbachu v srpnu 1996, str. 63). Odmítal jsem euroskepticismus a kritizoval euronaivismus (v Bonnu, v březnu 1998, str. 82). V prosinci 1998 jsem na konferenci Mladých konzervativců v Praze asi prvně pronesl svůj výrok „nesmíme dopustit, abychom se v Evropě rozpustili jako kostka cukru v čaji“ (str. 84).
Důrazně jsem v říjnu 1999 ve Frankfurter Algemeine Zeitung trval na tom, že „do Evropské unie nevstupujeme proto, abychom mohli čerpat peníze ze strukturálních fondů. Chceme tam vstoupit proto, že máme sebevědomí spolurozhodovat o tom, co se v Evropě a v Evropské unii děje a jak bude dále postupovat integrační proces.“ O migraci jsem se prvně kriticky zmiňoval v dubnu 2000 (str. 109). Rozhodování zvnějšku, tedy z Bruselu, jsem popisoval jako „vpád cizího, jiného, nového do sféry, kterou pro nedostatek lepšího termínu označuji – vypůjčením si z psychologie – termínu intimní prostor“ (str. 129). Tuto přirozenou lidskou obavu z ohrožení intimního prostoru nikdo nesmí označovat za nacionalismus! Podobně jsem v říjnu 2000 v dramatické kampani kolem dánského referenda odmítal hrubé útoky na heslo „mysleme dánsky“ a tázal se: „Je to bohapustý nacionalismus? Nebo je to legitimní strach ze ztráty něčeho dlouhými staletími pracně budovaného?“ (str. 136).
Čtěte ZDE: Václav Klaus: Jak je na tom naše země? Volby se blíží. Je koho volit? EU je neopravitelná. Přijde z Německa krize? Frustrace z domácí politiky. Rozhádaná, rozpolcená, nedůstojná…
Dílo předků
Že se jedná o vážné věci, jsem se snažil naznačovat v roce 2001, kdy jsem blížící se uzavření smlouvy s EU diskutoval v článku nazvaném „Romantické flirtování, nebo blížící se manželská smlouva?“ V diskusi o „evropské ústavě“ jsem v září 2003 zdůrazňoval svou známou tezi „nenechme se okřikovat, že jsme proti Evropě. Jsme proti evropskému superstátu, ale strašně moc jsme pro rozumně integrovanou, svobodnou a produktivní Evropu.“ (str. 179).
Dnes se stalo módou používat pěknou Goodhartovu analogii o lidech, kteří jsou „somewheres“ a těch, kteří jsou „anywheres“. V prosinci 2003 jsem v MfD psal o „jisté kosmopolitně uvažující skupině“ (str. 80), která věří v možnost „expertního, neutrálně byrokratického uvažování a apolitické právnické racionality, což staví mezinárodní komunitu nad základní autoritu demokracie“ (str. 181).
V lednu 2004 jsem napsal, že „jednotná měna vytváří prostředí pro fiskální nezodpovědnost“ (str. 188) a citoval jsem jednoho z mála francouzských liberálů Anthony de Jasaye a jeho úžasně prorocký výrok o „fiskálním černém pasažérství“. Ve stejné chvíli jsem kritizoval evropskou „harmonizaci“ všeho možného i nemožného a označil to za „macdonaldizaci našeho kontinentu“ (str. 196).
Poslední článek 15 let staré knihy končil výzvou „udělejme vše pro to, abychom se v Evropské unii neztratili, aby unikátní tisícileté dílo našich předků nebylo rozmělněno a poztráceno“ (str. 209).
Toto dlouhé citování z mých veřejně publikovaných textů – které se mi i dnes zdají vysoce aktuální – chtělo připomenout zejména mladším generacím a také těm, kteří rychle zapomínají, že jsme o tom všem věděli a vážně to diskutovali.
Kéž by taková diskuse byla možná i v dnešní politicky korektní, a proto nesvobodné době.
Zdroj.
Tagy článku