Pupek světa se přesouvá: Pro Čínu zapomínáme na miliardovou Indii? Vzkříšený syndrom Říše středu. Multipolární svět bez hegemona. Žijeme Indicko-pacifické století?
Sanjaya Baru hodnotí z pro nás neobvyklé perspektivy - z pohledu Indie - geopolitický vývoj v Asii a do sebe zahleděným Evropanům a Američanům připomíná, že budoucí ekonomické i kulturní centrum světa nakonec skončí na asijském kontinentu
Devatenácté století je považováno za století Evropy a dvacáté za století americké, v němž transatlantické póly používaly tu tvrdou tu měkkou sílu k ovlivnění dobytých území a obchodních partnerů. Nicméně v postkoloniální éře charakterizované rozptýlením sil již žádná země nemůže doufat, že se stane světovým hegemonem. Bylo by proto nesprávné popisovat jednadvacáté století čistě zeměpisnými pojmy, i když novým motorem globálního rozvoje se stalo mnoho asijských zemí.
Nelze popřít, že se Čína stala vážným soupeřem Západu, a to jak ve směru tvrdé, tak i měkké síly. Čína se považuje za „civilizační stát“ a svůj nedávný vzestup má za vzkříšení historie vracející Číně někdejší velikost v postavení kontinentální supervelmoci. Na rozdíl od 19. století, kdy západní Evropa neměla téměř žádné rovnocenné soupeře, a na rozdíl od 20. století, kdy Spojené státy americké využily svých obrovských zdrojů, tvrdé síly a vědecko-technologického potenciálu v podobě atomové bomby k založení americké globální hegemonie na téměř půl století, v jednadvacátém století roste do mocenské velikosti více národů světa. Žádná země dnes nemůže ovládnout mezinárodní systém v podmínkách rozvíjejícího se multipolárního světa.
Čínský syndrom „Říše středu“
Má se za to, že Čína uznává „multipolaritu“ nového světového uspořádání. Zároveň však mnoho lidí pochybuje o tom, že Čína uzná multipolaritu“ také v Asii, kde si svou strategickou autonomii chrání Rusko, Indie, Japonsko, Turecko, Írán a další „asijské“ mocnosti - a ty se nehodlají před Čínou klanět.
Jinými slovy, má snad Čína oprávnění považovat se za „asijského hegemona“ a nahlížet nadcházející „věk Asie“ za „věk Číny“ v Asii nebo dokonce na celém světě? V jistém smyslu je to právě tento problém, který udržuje v Asii otevřené dveře vůči Západu. Podobné obavy jsou založeny na takzvaném čínském syndromu „Říše středu“, jakož i na některých čínských přístupech k interpretaci dějin, které odrážejí západní pohled na vývoj globálního pořádku, při němž se svět přesunul od britské dominance k americké dominanci a nyní by měl přejít k dominanci čínské.
Někteří čínští intelektuálové sice odmítají takovou lineární interpretaci přesouvání centra dominance a vidí vznikající globální rovnováhu ve formování rovnováhy mezi několika centry moci. Jiní však stále věří, že je Čína předurčena syndromem „Říše středu“.
I kdybychom souhlasili s tím, že minulost ne vždy předurčuje budoucnost a že současná Čína výše uvedeným syndromem netrpí, faktem zůstává, že nároky Číny na významnou část sousedních území a její rostoucí vliv na čínskou diasporu v jihovýchodní Asii a v celém Tichém oceánu dává jejím sousedům dostatečný důvod k obavám z důsledků recidivy mocenských ambicí „Říše středu“.
Až do počátku nového století někteří čínští intelektuálové věřili, že ekonomicky „úspěšnější periferie“ – Tchaj-wan, Hongkong a Singapur – ovlivní nejen politický kurz, ale také sociální a kulturní postoje většiny lidí v „méně úspěšném centru“. Vzestup Číny však vyvolal v „periferiích“ obývaných čínskými diasporami nové obavy ohledně návratu syndromu „Říše středu“.
Dva současné státy a starověké civilizace, Čína a Indie, nemohou utéci před vlastní minulostí při formování svých světonázorů. Pokud však Čína vidí sebe sama jako „Říši středu“, jíž okolní státy musely odvádět daň, pak Indie se považuje za duchovní příbytek dvou hlavních náboženství a kultur Asie – hinduismu a buddhismu. Toto kulturní a civilizační pozadí tvoří základ pro alternativní asijské pohledy na to, jakými myšlenkami bude poznamenáno jednadvacáté století.
Čtěte ZDE: Václav Klaus: Čína urazila kus cesty. Utopie nebo sociální kontrakt? Evropa není pupek světa. Číňané mají dobrou náladu. Máme co nabídnout? Rivalita není nepřátelství. Spokojíme se s rolí skanzenu? Co mnich neprozradil
Geoekonomická perspektiva
Ať už je geopolitika v Asii jakákoli, fakt zůstává faktem: v geoekonomickém směru se Asie stala těžištěm globálních sil jednadvacátého století. Demografické změny a pokrok v rozvoji lidského potenciálu přispívají k vzestupu Asie, zejména na východ od Indie. V této části světa existuje několik dynamicky se rozvíjejících ekonomik zároveň. Kromě Číny je to Japonsko, Tchaj-wan, Jižní Korea, některé země ASEAN a Indie. V poslední době se také Rusko orientuje na Východ a připojilo se v některých ohledech k asijskému motoru.
Tato změna rovnováhy světové ekonomické síly ve prospěch Asie přispěla k novému rozložení sil. Vzhledem k tomu, že asijský ekonomický vzestup byl původně omezen na západní část Tichého oceánu zahrnující Japonsko, Čínu, Jižní Koreu, Tchaj-wan, Hongkong a Singapur, USA nazvaly tento region „Asijsko-pacifický“, přičemž Indie zůstala bez povšimnutí. Avšak růst Indie v posledních desetiletích a touha vyrovnat se růstu čínského vlivu přiměly USA ke změně dosavadní strategie a začaly podporovat myšlenku Indicko-pacifického regionu.
Čína byla plně uspokojena „Asijsko-pacifickým“ konceptem a snažila se zaujmout pozici hlavního amerického partnera v Asii. Idea Indicko-pacifického regionu se Pekingu líbí už méně, protože to znamená zahrnutí Indie, Japonska a Austrálie. Nakonec dokonce i Rusko zvažuje, že se stane součástí Indicko-pacifického regionu prostřednictvím Východního ekonomického fóra. V důsledku všech těchto změn přestalo být geopolitické vnímání jednadvacátého století „pacifické“, tj. vybudované okolo Severní Ameriky, Japonska a Austrálie.
Pokud rozvoj Číny zaváděl k představě, že půjde o „Asijsko-pacifické“ století, pak nedávný vzestup Indie přispěl k tomu, že se prosazuje pojetí „Indicko-pacifické“. Indický koncept „Asijského století“ je nyní kompletně připraven přijmout širší definici, která přináší rozsáhlé „Indicko-pacifické“ pojetí zahrnující jak USA, tak Rusko. A ruský „náhled na Východ“ a obrat Ruska k Tichému oceánu učinil „Indicko-pacifický“ koncept „Asijského století“ o to relevantnější.
Společně s USA, Ruskem a Asií se jednadvacáté století stane Indicko-pacifickým a centrum globálního ekonomického a geopolitického systému se přesune z atlantické do pacifické oblasti a skončí v Asii.
Zdroj.
Tagy článku