Asi každý čtenář Protiproudu už četl stovky článků o událostech, na kterých můžeme vidět postupný rozklad současného systému i civilizace. Je obtížné zpochybňovat, že se situace zhoršuje neuvěřitelnou rychlostí. Nepomáhají ani útěšné fráze, že je vlastně normální, že těm starším připadá svět mladších úpadkový a zkažený.
Ano, mladí byli vždy lehkomyslní a vždy jim sexuální morálka předcházející generace připadala staromódní. Ale to je něco docela jiného, než když je malým dětem zpochybňováno jejich pohlaví, jsou do nich pumpovány hormony nebo dokonce dochází k chirurgickým (kastračním) zákrokům. A nikdy v dějinách se nedělo, že by se nějaká země dobrovolně otevřela masám lidí, kteří se ani nenamáhají zastírat, že přichází nahradit, případně zotročit místní obyvatele.
Právě tito lidé představují masu voličů, o kterou se opírají Piráti a další levičáčtí extrémisté. Z této sociální vrstvy se rekrutuje nejvíc aktivistů. Pokud by vzbouřila nebo rozpadla, celý mocenský aparát se zhroutí.

Systém
Odpověď na otázku, jak k rozpadu této vrstvy přispět, vychází z toho, jak je vlastně ovládána. U některých to mohou být ambice (zvláště u těch mladších), ale základní motivací je strach. Tlak na snižování rozpočtů je stále větší, ze škol vycházejí mladší konkurenti, zhoršují se vztahy, roste bezohlednost. Nižší korporátní úředníci nemají úspory, zato vesměs mají obrovské hypotéky. Neumí nic, co by bylo uplatnitelné mimo svět korporací. Nezbývá jim, než se naprosto a neomezeně podrobit. Není nic, co by neudělali, aby si udrželi svá postavení. A chce se po nich nejen maximální úsilí, ale také, aby mysleli a cítili tak, jak je předepsáno.
Nepůsobí jim to žádné zvláštní problémy. Konec konců, podle takových schopností byli na svá místa vybráni a většinu dosavadního života si pečlivě osvojovali požadované charakterové rysy.
Teď si ale představme, že by vše fungovalo jinak. Že by bylo možné, aby se vyhořelý manažer vyučil řemeslu, odstěhoval na venkov, sehnal bydlení do milionu a začlenil do tamní komunity. Sice by opustil svět luxusních restaurací a exkluzivních dovolenkových destinací, ale brzy by zjistil, že je šťastnější. I bez služebního vozu a „all staff eventů“. Hodně z nich má natolik vymyté mozky, aby o té možnosti ani neuvažovali (nezapomínejme, že prošli důkladným školením v pohrdání normálními lidmi), ale míra vymytosti není u všech stejná. Hodně z nich pravidelně prochází krizemi a vlnami depresí. Kdyby měli v takových chvílích možnost vypadnout z toho celého cirkusu, udělají to. Jsou to lidé zvyklí trávit v práci hodně hodin, a jsou poměrně inteligentní. I to řemeslo by zvládli velmi slušně. A systém by se začal drolit. Stále další by si říkali, „nemám přece zapotřebí se nechat takhle ponižovat.“
Stavy uprostřed
Když píšu o přechodu k životu nižších tříd, nemám rozhodně na mysli tzv. dobrovolnou skromnost, kdy ambiciózní příslušníci elity vytvářejí napodobeninu venkovského života, aby tak cizopasili na korporátním světě. Nemám na mysli luxusní napodobeniny dělnických hospod ani stylové obchody s „farmářskými“ produkty, kde za nákup dáte polovinu měsíčního dělnického platu.
Jenže skutečný přechod z korporací k bezpečnějšímu stylu venkovské nižší třídy je velmi obtížný. Ti lidé nemají, kdo by je řemeslu naučil (zvláště s ohledem na to, že nemají dovednosti předpokládané u patnáctiletého řemeslnického kluka) a kdo by jim umožnil získat zkušenosti. Nevědí, jak získat potřebné kontakty a přátelství. Bojí se lidí z takového prostředí. A ono jim zase nedůvěřuje. Netuší, jak levně opravit starý dům a nemají ve svém okolí nikoho, kdo by jim mohl pomoci. Literatura neexistuje, úspěšné příklady nejsou téměř žádné. Ve skutečnosti jsou ve svém korporátním životním stylu uvězněni.
V ideálním světě by mohl být realizován program, který by obsahoval přeškolování, navykání na nový život, usazování v malých obcích a psychickou podporu. Pomohlo by to národní ekonomice i posílilo demokracie. Takový program ovšem nikdy nevznikne, protože mocenská struktura je závislá na tom, že nižší korporátní nemají kam utéct.
Jenže ve skutečném světě je tomu naštěstí také tak, že neexistují jen krajní možnosti, ale spousta stavů někde uprostřed. Příležitosti se mohou objevovat po kouscích. Není těžké si představit, že někdo dá ve své dílně práci otrávenému manažerovi, vydrží pár měsíců nešikovnosti (nejspíš by se učil rychle) a pomůže mu začlenit se do společnosti normálních lidí.
Podobně je tomu s bydlením. Dnes existují v republice místa a obce, kde se snaží čelit odlivu lidí tím, že umožňují získat bydlení velmi levně. Pro pár ex-korporátů by to byla příležitost k novému začátku, kdyby ji uměli uchopit. Podstatné samozřejmě je, že to musí být lidé s chutí ke změně. Jinak hrozí, že městská nóbl mentalita metastázuje a povede k rozvratu místních vztahů (jak to znají některé středočeské obce, kde si korporátní manažeři pořídili bydlení a nyní zápasí se starousedlíky).

Na čem bude záležet
Nicméně pokud by se takové případy dařily, korporátní aparáty to pocítí velmi rychle. Dnes je například naprosto nemyslitelné přimalovat tykadla na korporátní plakát o právech nových pohlaví, ale to se změnilo, pokud by existovala alternativa života mimo kancelář.
Mezi desítkami korporátních expertů a manažerů, které znám osobně, není ani jeden, který by neměl chuť z toho prostředí vypadnout. Jenže bariéra je příliš velká. Kdo ji pomůže překonat, ten porazí politický režim. I když je „jenom“ řemeslník, zemědělec či majitel maličké firmy.
A závěrečná poznámka: S tím vším úzce souvisí válka o samozásobitelství. Korporace se již dnes snaží učinit život chudých lidí nesnesitelným (z pochopitelných důvodů). Na základě již schválených opatření bude maso během pár let fakticky nedostupné, další potraviny budou následovat. Není těžké si představit inspekce pátrající po neregistrovaných slepicích a králících, vybavené pravomocí udělovat zničující pokuty. Aktivisté za práva domácích zvířat se také jistě rádi zapojí. Podaří se najít způsob zakrývání drobného pěstitelství? Nebo alespoň systém účinného korumpování inspektorů? I na tom bude záležet.