Bělorusko není členem EU ani kandidátskou zemí. Nikdy si o vstup ani nepožádalo. Není ani součástí celní unie a nepožívá v obchodě s EU výhod přidružené země. Naopak – EU se k této zemi v otázkách vzájemného obchodu chová hůře než k většině třetích zemí. Bělorusko tudíž není nijak vázáno právem EU.
Tamní firmy, které chtějí vyvážet své výrobky na společný vnitřní trh EU, je musí vyrábět tak, aby splňovaly požadavky unijních norem. Stejně jako musí výrobky mířící na ruský trh vyhovovat ruským normám. Do vnitřních poměrů Běloruska však Unie nemá co "kecat". Jako každý může vyjádřit oprávněné pochybnosti, ale jako mezinárodní organizace je vázána tím, že smí činit jen to, co je v její zakládací smlouvě.
EU nemá naprosto žádný mandát k tomu, aby hodnotila úroveň demokratičnosti voleb v Bělorusku. Stejně jako nemá žádné oprávnění posuzovat kvalitu volebního procesu v USA nebo v Tanzánii. Přesto tak činí a bruselští představitelé si chtějí uzurpovat právo uvalovat na Bělorusko sankce za to, jak u něj proběhly a dopadly volby. Jde o naprostou svévoli a současně porušení práva EU, které vymezuje kompetence unijních orgánů. Vměšování do vnitřních záležitostí zemí, které nejsou členem ani kandidátskou zemí podle Smlouvy o EU a o fungování EU, není v pravomoci Bruselu.
Turecký kamarád
Čeho by si naopak unijní úředníci a představitelé všímat měli, je kvalita volebního procesu v kandidátských zemích. K tomu je Smlouva o EU zavazuje. Jednou z nich je stále ještě Turecko. A jak tam proběhly prezidentské volby? Kurdský opoziční kandidát na prezidenta Selahattin Demirtas byl před posledními volbami odsouzen k mnohaletému trestu vězení za propagaci terorismu. Na stejný paragraf jsou vězněny desítky tisíc opozičních politiků. Turecko má nejvyšší počet politických vězňů v přepočtu na obyvatele. Za podporu terorismu se v Turecku považuje jakákoli kritika islamistického režimu prezidenta Recepa Erdogana.
Kvalita volebního procesu nejen v posledních prezidentských volbách v Turecku zřejmě standardům EU vyhovovala. Brusel jí totiž nijak nekritizoval, i když bylo zaznamenáno mnoho případů 100 a víceletých prvovoličů s místem trvalého pobytu ve vojenských bunkrech z 2. světové války. Sčítání hlasů zřejmě také vyhovovalo Bruselu, protože se z něj neozvalo ani slůvko kritiky na fakt, že úřadující prezident Erdogan nechal ukončit sčítání v okamžiku, kdy měl pocit, že má už hlasů dost. Sám se pak prohlásil opětovně zvoleným prezidentem. I když na mnoha železničních nádražích po celé zemi stále ještě „odpočívaly“ dobře uložené – nikým nezapočítané – tisíce pytlů s hlasovacími lístky.
Jménem frakce Identita a demokracie (ID), v níž působí i čeští europoslanci zvolení za SPD, jsem spolu s kolegy navrhoval ukončit přístupová jednání s Tureckem, protože je jasné, že tato země a její islamistický režim nikdy nesplní požadavky práva EU. Náš návrh byl probruselskou většinou zamítnut. Podle Evropské komise, která náš požadavek odmítla, je tedy naprosto demokratické, pokud turecká vláda nechá pozatýkat řádně zvolené kurdské starosty a na jejich místa dosadí nucené správce z Ankary. Za zcela dodržující unijní normy zřejmě považují i vedení předvolební kampaně formou rozstřílení města Amed/Diyarbarkír z děl a raketometů a zahrnutí přeživších opozičníků za živa troskami domů pomocí buldozerů a tanků (2015).
Právě tyto zločiny proti lidskosti a porušování demokracie měl Brusel řešit. Smlouva mu k tomu dává mandát – výslovně ukládá Komisi sledovat dodržování demokratických principů v kandidátských zemích. Komise tak však nečiní, protože Turecko je podle řady vyjádření jejích představitelů „důležitým obchodním partnerem EU“.
Čtěte ZDE: NATO proti NATO: Kolik času zbývá do středomořské války? Erdogan volal Trumpovi. Vstoupí Egypt do Libye? Co udělá Macron? Německo na straně Turecka. Kam plují ruské ponorky? Po prázdninách to vypukne
Chůze na hraně
„Turecká vláda prezidenta Recepa Erdogana vytváří každý měsíc krize s různými zeměmi jako způsob, jak zfanatizovat turecký nacionalismus a islámský náboženský extremismus doma a odvrátit pozornost od špatného stavu ekonomiky.“, konstatoval ve své analýze izraelský deník Jerusalem Post (JP). Příběhy o vrtání v řeckých a kyperských pobřežních vodách s obrovským doprovodem vojenského námořnictva jsou podle analytika JP Setha Franzmana, spíše o odvrácení pozornosti od vnitřní hospodářské krize než o skutečném boji s Řeckem na moři.
Dosavadní průběh tureckých agresí ukazuje, že k boji v Libyi a Sýrii Turecko obvykle používá syrské rebely a vede vojenské kampaně pouze proti těm, kteří nemohou provést účinné odvetné operace, jako jsou Kurdové v severním Iráku. Když ale narazí na egyptskou či ruskou červenou linii v Libyi nebo v Sýrii, obvykle se zastaví.
V Egejském moři Turecko právě zkouší kam až může zajít. Je nejvyšší čas, aby mu byla „červená linie“ namalována i na současných platných řecko-tureckých a kypersko-tureckých hranicích. Otázkou ovšem je, kdo vyznačí tuto čáru, při jejímž překročení nastane pro Turecko tvrdý trest.
Ukazuje se, že EU to zcela jistě nebude. Erdoganovi se podařilo různými kšeftíky zkorumpovat dostatek unijních politiků, kteří brání jakýmkoli účinným sankcím proti Turecku. Sám jsem si to vyzkoušel. Dvakrát jsem v evropském parlamentu jménem frakce Identita a demokracie (ID) navrhoval na Turecko uvalit ekonomické sankce. A viděl jsem, jak prounijní většina můj návrh odmítla.
Erdoganova kovbojka
JP si v článku „Proč Turecko potřebuje novou krizi s Řeckem ve Středomoří“ správně všímá, že současná krize začala už loni v listopadu, kdy Turecko podepsalo dohodu s obléhanou džihádistickou vládou v Tripolisu a vzneslo nárok na masivní zábor Středozemního moře. Turecko tím zahájilo kolizní kurz s Egyptem, Řeckem a Evropou ohledně svých nových územních nároků. To je však to, co Ankara chtěla a proč pokračuje tento týden eskalací a novou krizí ve Středomoří. Seth Franzman v článku popisuje, jak funguje turecká strategie „krize tohoto měsíce“.
„Vedení každý měsíc vybere buď novou invazi do Iráku nebo do Sýrie, nebo bude tlačit proti Řecku, Egyptu nebo Kypru, aby přikládalo pod kotel. Například 15. června Ankara zahájila operaci Claw-Eagle, při čemž bombardovala vesnice napříč severním Irákem prohlašujíc, že „neutralizuje militanty PKK“. Neexistují důkazy o tom, že by Kurdistánská dělnická strana (PKK) provedla v poslední době nějaké útoky, konstatuje JP. Turecko jednoduše začalo bombardovat stíhačkami F-16 a drony, protože musí každý měsíc udržet armádu v akci.
Článek připomíná, že již od fingovaného puče v červenci 2016 Ankara používá armádu k permanentním bojům. Například v roce 2016 a 2017 napadla Sýrii operací Euphrates Shield. Poté v lednu 2018 Turecko napadlo mírumilovný Afrín v severní Sýrii a vyhnalo odsud 160.000 Kurdů. Afrín je nyní centrem obchodování s lidmi a etnických čistek, kde jsou lidé dnes a denně nuceni tureckými syrskými extremistickými povstalci opouštět své domy a pole.
V říjnu 2019 provedla turecká armáda invazi do Tel Abyadu v severní Sýrii. Poté podepsalo Turecko dohodu s Libyí a začalo fedrovat další vojenskou techniku a džihádisty na bojiště v Idlibu, severním Iráku, Libyi. A také rozpoutalo krizi na moři. Turecko vyslalo v prosinci 2019 do Libye drony a vojáky. V dubnu pomohlo džihádistům z vlády národní shody (GNA), jejímž jménem mluví samozvaný premiér Faís al-Sarrádž prorazit obklíčení Tripolisu provedené silami Libyjské národní armády (LNA) vedené maršálem Chalífou Haftarem. Džihádisté s pomocí turecké armády postoupili až k městu Sirte, které je bránou k druhým největším libyjským ropným polím. Postup turecko-džihádistické koalice zastavil až nástup Egypta, který červnu a červenci pohrozil vstupem svých vojsk do Libye, pokud by Tureci a džihádisté pokračovali v postupu za Sirte.
Mezitím Turecko bojovalo se syrským režimem v Idlíbu v únoru a březnu a tlačilo Rusko k nové dohodě, požadující další systémy protivzdušné obrany S-400. Poté se Turecko v červnu přesunulo do Iráku a pak se věnovalo přeměně historického muzea Hagia Sophia na mešitu. Poté Erdogan prohlásil, že „osvobodí Al-Aqsa“ v Jeruzalémě a tím naznačil novou krizi s Izraelem. Než se však Turecko zaměřilo na Izrael, snaží se prosadit své nároky ve Středomoří. To již způsobilo dominový efekt, protože Řecko, Egypt, Spojené arabské emiráty a Francie se spojily a odsoudily tureckou agresi. Poté Řecko a Egypt podepsaly 6. srpna spojeneckou dohodu. Tato dohoda snižuje hodnotu dohody Libye s Tureckem na polovinu. Rovněž přichází poté, co Izrael, Kypr a Řecko v lednu podepsaly dohodu o plynovodu a poté v červenci dokončily detaily této dohody.
Čtěte ZDE: Řev džihádu z Turecka: Co jsou to pozůstatky meče? Národ hrdý na spáchané genocidy. Erdogan čím dál arogantnější. Urážka památky obětí. Budeme nakonec v jednom soustátí?
Demonstrace síly
Turecko posílá tento týden své námořnictvo na moře spolu s vrtnými a průzkumnými loděmi, aby zpochybnilo tyto obchody a prosadilo své požadavky. Turecko vyslalo loď Oruc Reis k provádění „průzkumné činnosti“ daleko ve Středozemním moři mezi Kyprem a Krétou. Turecko tvrdí, že „bude hájit práva“ sebe sama a Severního Kypru, neuznané země, kterou Turecko započítává do svých nároků na moři.
Turecký krajně pravicový nacionalistický ministr zahraničí Mevlut Cavusoglu, který je podle JP znám tím, že tweetuje, že Evropané jsou „zkažené rasistické děti, které by měly znát své místo“, jel o víkendu do Bejrútu, aby se pokusil prosadit politiku Ankary v chaotické situaci po explozi a pak se setkal s ázerbájdžánským ministrem zahraničí. Nyní říká, že Řecko nepřijalo výzvy Ankary k rozhovorům. Turecko tak pošle lodě tam, kam se mu zachce. Země Evropské unie, které se bojí Turecka, protože platí od roku 2015 Turecku miliardy eur, aby zabránily uprchlíkům v příchodu do Evropy, nicméně kritizovaly kroky Ankary ve Středomoří. Jenže jenom kritizovaly. Řecký návrh na uvalení sankcí proti Turecku by opět vetován. A v tom to je. Dokud nebudou na Turecko uvaleny sankce, bude si Erdogan troufat čím dál více.
Turecko vyslalo Oruc Reis, velké seismické výzkumné plavidlo, které vypadá jako plovoucí velryba, k provádění „výzkumu“ na moři. Toto je výzkumná mise, která podle JP předvádí vojenské svaly. Turecko vydalo „Navtex“, který varoval země, ke kterým plavidlo pluje, a poté poslalo na moře Oruc Reis, dvě logistická plavidla a tři fregaty, dělové čluny a několik ponorek. Turecká média podněcují nacionalismus snímky, které ukazují výzkumnou loď podobnou krabici obklopenou "hrdým valem" tureckých válečných lodí. Vypadá to jako historický námořní tah, který vyvolává vzpomínky na bitvu o Lepanto a další námořní oblasti se Západem a Řeckem.
Bez kontroly
Ale ani Atény nespí. Řecko tvrdí, že nepřijme „hands-off“ (ignorování) NATO a chce, aby více evropských zemí udělalo něco pro zastavení provokací. V posledních měsících už zazněly poplašné zvony kvůli tureckému obklíčení malého řeckého ostrova Kastellorizo. Ministerstvo zahraničí USA, navzdory mnoha protureckým hlasům, jako je bývalý velvyslanec v Iráku a Turecku Jim Jeffrey, prohlásilo, že je znepokojeno. „Existuje mnoho námořních snímků s tureckými loděmi plujícími poblíž řeckých ostrovů u pobřeží Turecka a Řecko hovoří o výstrahách a vysílání válečných lodí na moře. Egypt měl také námořní cvičení. Turecko tvrdí, že pro své lodě má nové rakety.“, připomíní Jerusalem Post.
Současná krize na moři, zdá se, dává tureckému vládnímu tisku a státním sdělovacím prostředkům dost materiálu, aby měly o čem psát. Ankara je největším žalářníkem novinářů na světě, takže její média jsou už zcela souznící s vládnoucí islamistickou stranou AKP. Disidenti v Turecku jsou často roky vězněni pouze proto, že kritizují vládu v sociálních médiích, jsou často označováni jako „teroristé“.
Neexistuje žádná kontrola vojenských rozhodnutí v Ankaře a Ankara ví, že každotýdenní vojenské cvičení nebo výzvy vůči Řecku, Egyptu, Iráku, PKK, EU, NATO, Sýrii, USA a v podstatě všem, dávají zdání, že vláda Turecka je důležitá. Tím se překrývá fakt, že turecká měna pokračuje v katastrofálním poklesu a vyvstávají otázky týkající se zvládnutí s koronavirové pandemie.
Zdroj.
Tagy článku