„Ták, a jsme v Rakousku!” oznámil jsem sotva zletilým dcerám, když jsme bez zastavení projeli šedesátkou nikým nehlídaný moravsko-rakouský hraniční přechod u Břeclavi. „Hmm,” ozvalo se znuděné zamrmlání ze zadních sedadel, aniž princezny byť jen pozvedly hlavu od svých fejsbučků a instagramů.
Co já bych za to dal, kdyby to takhle šlo za bolševika, pomyslel jsem si a vzpomínal na pomalu jedoucí motorák z Mikulova do Břeclavi, kde železnou oponu a železniční násep dělila jen signální stěna a silnice, která byla určena jen pohraničníkům, kteří měli rozkazy zadržet narušitele za každou cenu. Tahle generace si neumí vážit toho, co má, běželo mi v hlavě. Co my bychom za to dali, abychom se tenkrát mohli podívat na druhou stranu hranice…
„Ták, a jsme v prdeli!” oznámil jsem spolucestujícím v autě, když jsme dorazili na rakousko-moravský přechod u Břeclavi. Přes celou šířku silnice stál policejní vůz a příslušník Veřejné bezpečnosti… pardon, policie České republiky… na nás svítil baterkou.
„Hraniční přechod je uzavřen, musíte jet přes Mikulov,” oznámila nám zakuklená tvář. Kdyby na sobě neměl uniformu, myslel bych si, že je to gangster. Když jsme v šest večer nasedali do letadla na marockém letišti v Agadiru, věděli jsme už, že vláda provedla bezprecedentní krok, a kromě toho, že si dovolila poprvé v historii zavřít naše hospody, zavřela i naše hranice a nechala propustné jen některé hraniční přechody. Nevěděli jsme ovšem, že vláda naprosto nesmyslně zastavila i mezinárodní vlakovou a autobusovou dopravu. Mě se to netýkalo, měl jsem na letišti auto, ale desítky cestujících, kteří bezradně stáli se svými směšnými kolečkovými kufry na prázdném, prochladlém letišti Schwechat, netušily, co mají dělat. V rukách žmoulali zaplacený lístek na RegioExpres do Prahy, Brna či Ostravy a pořád nedokázali pochopit, že žádný autobus už nepřijede. Vyhledal jsem dva cestující, jejichž cílem byl Frýdlant nad Ostravicí a nabídl jim svezení. Už dlouho jsem neviděl tak čistý výraz tváře v literatuře popisovaný jako „spadl mu kámen ze srdce”.
Vystoupil jsem z auta a udělal krok k policajtovi České republiky.
„Nepřibližujte se ke mně, můžete být nakažen!” zvolal, couvl o metr zpět a namířil mi baterku do očí.
„Promiňte, potřebuji se dostat do Břeclavi tady za ten les,” pokusil jsem se smlouvat. „Přece je nesmysl, abych jel padesát kilometrů na západ do Mikulova a pak padesát kilometrů zpátky. Když trochu couvnete, projedu okolo a nikdo se to nedozví.”
„Zbláznil jste se? Hranice jsou uzavřeny. Vraťte se do vozidla a pokračujte.” Příslušník byl nekompromisní.
„Ale před šesti hodinama byla hranice ještě otevřena, ne?”
„Co bylo, to bylo, teď je zavřená a já vás pustit nemožu… navíc nevím, jestli nejste nějaká kontrola,” dodal ten zamaskovaný chlapec.
A safra. Už je to tady zas. Strach z udavačů. Zavřené hranice… co mi to jen připomíná? Ach ano, ten starý vtip, jak komunista zasněně vzpomíná: „Jóó, jedenaosumdesátý, to byla krásná doba. Pivo za korunu sedmdesát, hranice zavřené, a Havel též”.
Hranice u Mikulova byla prázdná jak za Husáka. Bylo po půlnoci, v policejním autě dřímali dva policajti s „hadrem přes pysk” a před námi stál chlop jak z Černobylu, celý v bílém gumovém oblečku. Odříkal nám z papíru, že jsme povinni vejít do čtrnáctidenní karantény, změřil nám teplotu a vpustil nás na Moravu. Provoz na silnicích a dálnicích byl nulový, všechny podniky zavřené, jen starý dobrý bordel v Mikulově zářil červenými lampičkami. Jako za Švejka, pomyslel jsem si. Když je nějaký mezinárodní průser, vydělají na tom prostitutky, zloději a lichváři. Nic se nezměnilo.
Psáno pro MY 9/2020.
Hranice. A přitom to je taková blbost, že? Už jsme si zvykli, že vlastně ani není, že je to jen čára na mapě, kterou může kdokoliv překračovat. A pak stačí rozkaz, někam do tajných skladů najedou nákladní vozy, naloží třicet let uschované tankové zátarasy a uzavřou přístupové cesty do země i ven. Na jedné i druhé straně se uvelebí policejní kontrola. Někde tedy není vůbec, jako na bavorské a saské straně, někde je schovaná až v první vesnici jako na rakouské straně, někde spí v autě jako na české straně a někde si postaví vojenské stany, přivezou polní kuchyně a toalety jako na polské straně.
A není to tak vlastně správně? Vždyť právě jasně dané hranice nám zabezpečily už 75 let klid a mír s Německem. Pravda, bylo třeba jednu národnost přesunout na tu jejich stranu, což přineslo nesčetnou bolest a křivdy. Ale nebylo to lepší řešení než neustálé spory, vyhazování peněz za dvojjazyčné školy a vzájemnou nenávist, která nakonec dospěla až k válce? S jasně danou hranicí dnes máme s Němci nejlepší vztahy za poslední tisíce let. Každý na svém a za své.
Každý národ takové štěstí nemá. A nemusí to být jen Hutuové a Tutsiové, nebo Búrové a černoši v Africe. Na každém kousku zeměkoule vidíte konflikty, které přináší život bez hranic. Tam, kde se mísí dva kmeny, je problém, a toho po staletí využívají velmoci k rozdmychání válek a roztočení nekonečné spirály násilí. Katolíci a protestanti. Muslimové a křesťané. Muslimové a budhisté. Budhisté a hinduisté. Sinhálci a Tamilové, Arabové a Židé, Turci a Arméni, Irové a Angličani, Srbové a Albánci… asi nemusím pokračovat, že?
Miroslav Macek kdesi ve zkratce popsal po tisíciletí se opakující fakt: "Když jsou na jednom území dva kmeny, je jen otázkou času, kdy životaschopnější kmen posílí natolik, že přijde bod zlomu, po kterém jsou muži eliminováni a ženy a děti toho druhého kmene přivlastněny."
Mnohokrát jsem o tom přemýšlel, když jsem pozoroval Armény i Ázerbájdžánce na linii dotyku v Karabachu, Srby a Albánce v Kosovu, Rusy a Rumuny v Tiraspolu. Je dobré mít hranice a chránit je. Je mnohem lepší hlídat si, koho přes hranice pouštím dovnitř, než potom čekat v zákopech a bránit se, nebo být ohrožován nenávistnou pátou kolonou uvnitř státu.
Zlaté hranice.
Měsíčník MY si můžete výhodně předplatit, nově je i k dispozici celoroční předplatné digitální verze či možnost zakoupení předchozích ročníků časopisu. Měsíčník MY vydává nakladatelství Česká citadela.
Tagy článku