Boháč, protistátní živel a nepřítel pokroku vůbec: My všichni dobří… antikomunisté
Michal Fraiman Výročí srpnové okupace opět vyvolalo ducha antikomunismu. Odrazilo se to i v Protiproudu: Petr Štěpánek glosuje naivismus a faleš hladovkářů, Ladislav Zemánek upozorňuje, že reálné nebezpečí číhá jinde. Souhlasím. Skoro to vypadá, jakoby každé podobné výročí odstartovalo povinnou soutěž „o nejlepšího antikomunistu“. A přitom po srsti poznáš lišku, ptáka podle peří…
Snad právě proto se se mi na tom „našem“ antikomunismu něco nezdá. Ptám se sám sebe, co nám vlastně vadí a hlavně - co nám na druhé straně nevadí.
Normalizační způsob uvažování
Co představuje větší riziko pro naši společnost? „Poctiví“ komunisté, hrdě se hlásící ke své ideologii a jdoucí za zvuku Internacionály pod rudým praporem do svobodných voleb? Nebo plíživě se šířící nesvoboda, bolševické metody a normalizační způsob uvažování, ze kterých by zaplesalo srdce nejednoho kovaného kádrováka?
Po krajských volbách jsem pochopil, že nám vadí (koneckonců) demokraticky zvolení komunisté. Proti jejich úspěchu v řádných volbách a proti jejich schopnosti tento úspěch (na rozdíl od jiných) zužitkovat s vypočítavostí sobě vlastní jsme ochotni demonstrovat a držet řetězovou hladovku.
Čtěte ZDE: Hladovějící Mirka Němcová
Ty Franto, a co to vlastně je ten „kmotr“?
Na druhou stranu nám nevadí, jak se mezi námi hezky šíří nefalšovaná třídní nenávist. Člověk bohatý rovná se automaticky člověk špatný. Kolik že to těm kmotrům naše udatná policie „zajistila“ zlata a peněz? Kolik že to bylo tun, kolik to bylo milionů? Sliny tečou proudem. A kolik let za to budou sedět, rozuměj za to, že mají peníze… Ty Franto, a co to vlastně je ten „kmotr“? Že ono to bude něco jako kulak. Boháč, protistátní živel a nepřítel pokroku vůbec.
Čtěte ZDE: Obrana „kmotrů“ za časů policejně-justiční zvůle: Média pěstují „třídní nenávist“ a soudce Lynč se příznačně jmenuje advokát Láska. Komu zvoní hrana?
Psům psí smrt
Nevadí nám ani to, jak rychle se třídní princip zahnízdil v policii, prokuratuře a justici. Nevadí nám, že některé procesy znovu připomínají divadlo, pouze s tím rozdílem, že obžalovaní tentokrát neumí své role a kazí celkový umělecký dojem tvrdohlavým odmítáním viny. (Popřípadě své role umějí jen ti rychle propuštění z vazby). Nevšímáme si, že v řadě kauz je nejprve znám viník, a teprve následně se v potu tváře „elitních“ policistů a „odvážných“ státních zástupců (a přinejmenším diskutabilními metodami) vymýšlí viníkova trestná činnost. A pak nám pochopitelně nevadí ani to, kolik rozsudků našich „nezávislých“ soudů je odůvodněno tak, že „soud nabyl dojmu“ v lepším případě „nabyl přesvědčení“… Když se kácí les, lítají třísky. Psům psí smrt.
Soudruzi, nemám, co bych skrýval
Rovněž nám nevadí, jak z roku na rok utěšeně roste počet odposlouchávaných telefonů. S tímto úděsným faktem se pak představitelé „elitních“ útvarů chlubí na tiskových konferencích, jakoby se tento ukazatel snad stával měřítkem úspěchu. A asi nevadí, že při stagnující „výtěžnosti“ odposlechů utěšeně roste i počet zbytečně špiclovaných občanů, zahrnujíc v to i nezletilé děti - neboť „nešlo vyloučit“, že rafinovaní podezřelí využívají k trestné činnosti jejich telefony. Nemálo na tom, hezky se v nás zakořeňuje to orwellovské „vždyť já, soudruzi, nemám, co bych skrýval…“
Poslušně nenávidíme kmotry, aniž bychom věděli, kdo to vlastně je. Adorujeme udavače, protože bez nich se ten boj s korupcí přece nedá vyhrát
Nevadí nám novodobé kádrování, kdy je nám ze strany médií denně nepokrytě servírováno, co je dobré a co špatné, potažmo kdo je dobrý a kdo zlý. Stačí připomenout kampaň před prezidentskými volbami, která snad nikoho nemohla nechat na pochybách, kdo z kandidátů v druhém kole je hodný, moudrý a ve světě uznávaný kouzelný dědeček a kdo je tupé, arogantní, sebestředné, buranské hovado a opilec k tomu.
Whistlebloweři nebo udavači ?
Udavači – ti nejen, že nám nevadí, my k nim dokonce vzhlížíme s úctou a volíme je do Senátu. Jen jim už neříkáme „udavači“, ale „whistlebloweři“. Ono to zní tak nějak líp. A pranic nás nerozhází, že údajnou korupci, na kterou tato individua hrdinně upozorňují, pak ani soudobé soudy nemají odvahu uznat.
Smířili jsme se s vlnou emigrace. A nejde již zdaleka jen o emigraci ekonomickou, kdy tuzemští podnikatelé utíkají mimo dosah našich daňových zákonů, o čemž svědčí mimo jiné rostoucí objem dividend vyplácených mimo Českou republiku. Stává se realitou, že podnikatelé opouští Českou republiku fyzicky a následují svůj kapitál mimo dosah Šlachtů, Ištvánů, Bradáčových a spol. „Nebudu čekat, až přijdu na řadu“, říkal mi na odchodu jeden z nich.
Nemáme rádi pracháče. Ve stoje tleskáme každé další „realizaci“. Schvalujeme praktiky, kterými dřív každý slušný člověk opovrhoval
Nevadí nám náš podivný kapitalismus, který nám nabízí horší potraviny za vyšší ceny, zato nenabízí sezónní zboží v sezóně a nutí nás jezdit tankovat za hranice.
A normalizační paranoiu, která zalézá jako špína za nehty, už ani nevnímáme: vždyť my to všechno víme. Jen o tom nahlas nemluvíme, protože se to tak nějak nesluší.
Shrnuto podtrženo: poslušně nenávidíme kmotry, aniž bychom věděli, kdo to vlastně je. Adorujeme udavače, protože bez nich se ten boj s korupcí přece nedá vyhrát. Nemáme rádi pracháče. Ve stoje tleskáme každé další „realizaci“. Schvalujeme praktiky, kterými dřív každý slušný člověk opovrhoval. Jezdíme tajně nakupovat do Německa a mít trochu odvahy, tak to tu zabalíme.
A pořád se usmíváme. Ale jinak?
Jinak jsme všichni dobří antikomunisté.
Tagy článku