Slyšíme to neustále a ze všech stran. Má to formu božího přikázání. Chtít o tom diskutovat je smrtelný hřích. A naposledy to zaznělo nyní při vzniku politického hnutí Lidé PRO.
Že jsme pevnou součástí EU a NATO.
Mikuláš Minář má právo to říkat od rána do večera. Má právo mít to jako první větu v budoucím programu svého hnutí. Sesmolí-li tedy někdy nějaký konkrétní. Podle kterého by se dalo poznat, k čemuž programy obvykle sloužívají, jakou zhruba barvu bude jeho hnutí mít. To některé voliče kupodivu zajímá.
A některé zase ne. Existuje poměrně početná skupina občanů, kterým tahle jedna věta jako politický program stačí. Život v zemi, která není pevnou součástí nějaké větší říše, se jim jeví příliš velkým hazardem. Jestli onen politik kromě toho hodlá taky znárodňovat, zakazovat auta a maso, nebo jestli ta jeho milovaná říše, jejíž jsme pevnou součástí, si s náma pravidelně utírá boty, je až tak nezajímá. Hlavní je, že jsme pevnou součástí. Na věčné časy a nikdy jinak.
Se SSSR na věčné časy a nikdy jinak
A právě proto, že stav, kdy jsme byli na věčné časy pevnou součástí nějaké říše, jsem v minulosti osobně zažil a dobře si pamatuju, co to znamenalo, tak teď dumám, co to znamená dneska. Jestli jsme opravdu už zase tak pevnou součástí nějakého celku, že se opět nepřipouští ani teoretická představa formy kapku samostatnější národní existence.
A proč je podle politiků jako je třeba Minář absurdní o ní byť jen přemýšlet. Co absurdní, velezrádné je to. Přemýšlet o ní, nebo ji dokonce chtít kacířsky veřejně diskutovat. Taky přemýšlím o tom, jak moc velký rozdíl je mezi označováním tehdejších pochybovačů o přínosech a pevnosti spojenectví se SSSR za zrádce a západní zaprodance, a označováním dnešních pochybovačů o tomtéž v případě EU a NATO za nevzdělance a zaprodance východní.
A ještě o tom, že skoro stejně často jako to o „pevné součásti,“ slýchám pravidelně a od stejných lidí i o posvátnosti volné soutěže idejí a názorů jako o nenahraditelných korunovačních klenotech demokracie. O které musíme furt dokola pečovat, oprašovat je, leštit a hlídat, aby nám je někdo nevyfouk.
Takže, co teda? Jsem zmaten. Smějí věřící v demokracii o tomhle náboženském dogmatu nahlas a beze strachu z inkvizice diskutovat či dokonce pochybovat, nebo nesmějí? Existuje volná soutěž názorů, třeba klidně i absurdních, nebo je to tady jak za socialismu? Máme teda demokracii, nebo nemáme? A jsou ti, co o tom pochybují, stejně často ve státní televizi jako ti, co nepochybují?
Aby si občan mohl na základě dostatku informací vyplývajícího právě z volné soutěže myšlenek vytvořit nějaký vlastní, předem nepředžvýkaný názor? Klidně i blbý. Klidně i absurdní.
Na jehož základě by se každý sám rozhodl, jaký má postoj ke členství v EU či NATO. A jestli svojí zemi taky považuje za jejich pevnou součást. A jestli mu opravdu připadá absurdní o tom přemýšlet, mluvit a diskutovat.
Protože spojenectví bývají velmi prchavou záležitostí. A málokdo v Evropě o tom ví víc, než my. Jak je to dlouho, co jsme byli zmiňovanou pevnou součástí RVHP a Varšavské smlouvy a byť jen pomyslet na cokoliv jiného se rovněž považovalo za absurdní.
Čtěte ZDE: Sto a dva roky samoty: Podivný svátek. Byla republika dobrý nápad? Ukradne BIS Lukašenkovi tajemství Covidu? V pustých ulicích jen policie. Demonstrace pro smích. Co by dali Katalánci za stát! Ostatně soudím…
V cizím područí
EU a zvláště pak NATO jsou především politické projekty poplatné nějaké době. A ta se mění. A s ní se logicky mění i tyhle spolky. S naprostou pravidelností většinou k horšímu. V případě EU i NATO to platí stoprocentně. Z EU se stala totalitní říše. Z NATO nebezpečný mocenský agresor. Debatovat veřejně o tom, jestli chceme dál být toho všeho pevnou součástí, mi rozhodně nepřijde od věci a už vůbec ne absurdní.
Není to dokonce ani identifikátorem práce pro ruskou rozvědku. V tomto konkrétním případě je dokonce mým názorem, že většina z těch úplně nejhlasitějších lovců ruských agentů bude se slušnou pravděpodobností sama něčími agenty.
V EU je 27 států a v NATO 30. Z cca 206 členů OSN. Jak ten zbytek vůbec dokáže přežít? Jak to, že Moskva dávno nezaútočila na Finsko, Švédsko, Rakousko nebo Irsko? Proč Švýcarsko, Norsko a Island stále živoří mimo EU? Proč z ní Velká Británie prchá? Jak můžou všechny tyhle země fungovat, existovat, obchodovat a neválčit, když nejsou pevnou součástí EU nebo NATO?
Je naprosto legitimní se na to ptát, diskutovat o tom, zpochybňovat to. Je naprosto legitimní, zvlášť v zemi, která už ne jednou pevnou součástí něčeho podobného byla a vždycky to stálo za houby, zpochybňovat tvrzení, že jsme zase něčeho pevnou součástí. Tvrzení, že k tomu neexistuje alternativa, a že pobyt mimo to něco by znamenal automatický návrat do zemljanek, k vodnímu kolu a do cizího područí.
V cizím područí jsme s krátkými přestávkami od roku 1938 až doteď. A jak nám to podle pana Mináře a spol. svědčí. Konkrétně toho bych se teda asi nijak zvlášť neděsil.
Po mém soudu je naprosto legitimní, dokonce velmi žádoucí, do jakéhokoliv pevného a nerozdělitelného spojení dělat pravidelně zkušební vrty i v případě, že nějak akceptovatelně funguje.
Natož v případě, že tomu tak není. A je legitimní a pro demokracii nesmírně zdravé si neustále pokládat i otázku a podrobovat ji veřejné diskuzi, jestli cena zaplacená za to, že jsme pevnou součástí, není příliš vysoká.
A fakt nemám na mysli peníze.
Zdroj.
Tagy článku