Před pětaosmdesáti lety, 17. července roku 1936, bylo “nebe nad celým Španělskem bez mračen“. Toto smluvené heslo pro začátek povstání ve svém přeneseném významu znamenalo také naději pro celou zemi trpící pod jhem levicové totality.
Následující občanská válka je bezesporu velice zajímavou kapitolou dějin, jejíž význam poněkud zanikl ve stínu prakticky bezprostředně následující druhé světové války. Pokud už se o ní náhodou mluví, pak je její interpretace již od dob první republiky, přes období komunismu až dodnes prakticky jednostranná. Bylo a stále nám je podsouváno, že se jednalo o střet mezi silami dobra (legálně zvolené republikánské vlády) a zla (povstalců, kteří jenom díky masivní podpoře hitlerovského Německa a Mussoliniho Itálie za nečinnosti západních velmocí svrhli demokracii a nastolili fašistickou diktaturu).
Udělejme si při tomto výročí krátký exkurz do historie, abychom si ujasnili, co se tehdy vlastně stalo, co všechno k dramatickým událostem vedlo a jaké poselství bychom si z nich mohli odnést do dnešní doby.
Od reconquisty k rudému teroru
Země na Pyrenejském poloostrově byla po celá staletí katolickou monarchií, která nejprve zastavila muslimskou invazi do Evropy, aby následně v rámci reconquisty dobyla ztracená území nazpět. Španělsko se stalo námořní velmocí, která stála v čele většiny objevitelských výprav, v jejichž důsledku se jí podařilo rozšířit svůj politický vliv, kulturu i katolickou víru do velké části světa.
Později její význam do jisté míry upadl, nicméně království v různých formách přežilo i příchod osvícenských idejí, okupaci napoleonskou Francií i krátkodobé republikové intermezzo. Země zůstala stranou první světové války, ale ani tak se s jejím skončením nevyhnula značenému posílení levicových stran, které byly inspirovány právě probíhající bolševickou revolucí v Rusku.
Následující neustálé volební paty vyřešil až vojenský převrat Miguela Primo de Rivery, který v premiérském křesle vydržel do roku 1930, kdy mu zlomila vaz nastupující světová hospodářská krize, a o rok později padla i samotná monarchie. V následujícím období druhé španělské republiky postupně sílila levice a zkraje roku 1936 pak spojené levicové strany ve volbách zvítězily.
Tato událost byla do značné míry milníkem, který zažehl pomyslnou jiskru odporu. Nová vláda totiž okamžitě začala prosazovat radikální revoluční kroky podle svého sovětského vzoru. Ve velké míře docházelo k zabírání soukromé půdy statkářům, perzekucím, zatýkání i vraždám konzervativně smýšlejících lidí. Na černé listině nových vládců se ocitla pochopitelně také Církev, jenž byla spojena s monarchií a pevně strážila (bohužel často na rozdíl od dnešní doby) neměnné tradiční hodnoty. Velké množství kněží a řeholníků bylo levicovými bojůvkami vražděno za bílého dne na ulici a policie jen nečinně přihlížela. Byly ničeny a rabovány kostely po celé zemi a mnoho uměleckých děl nesmírné historické hodnoty bylo nenávratně zničeno.
Čtěte ZDE: Španělsko podle Orwella: Přepisování historie. Ztotožňuje se vláda s rudým terorem? Franco nebyl fašista ani nacista. Nenávist až za hrob? Msta na mrtvých je hanebnost. Vypukne další krize?
Povstání
Je zřejmé, že tato agresivní politika vlády se setkávala se značnou nevolí, zejména pak na venkově a v konzervativním kastilském vnitrozemí. Povstání vlastenecky smýšlejících generálů pak už bylo jen logickým vyústěním předchozích událostí. Armáda (zejména její vyšší velení) si totiž i přes probíhající čistky dokázala z velké části udržet svůj pravicově konzervativní charakter a mohla se tak postavit do čela odporu proti nové diktatuře.
Povstalcům se nejprve podařilo dostat pod svou kontrolu oblast Španělského Maroka na africkém kontinentě a značnou část zejména západní části země. Ve východní a severní části země povstání neuspělo. To bylo dáno jednak tím, že se republikánské vládě podařilo v některých městech dosadit loajální velitele vojenských posádek, jednak tamějším baskickým a katalánským separatismem, k němuž se levicová vláda stavěla o poznání vstřícněji než předchozí, a v neposlední řadě také významnějším zastoupením průmyslu a tedy i dělnického a odborového hnutí. S vypuknutím povstání vláda v Madridu (později v důsledku vojenských operací evakuovaná do Valencie) odhodila poslední zbytky demokratické masky a posvětila oficiální hon na (často domnělé) nepřátele režimu a skryté sympatizanty povstalců.
Ve světle mezinárodního ohlasu na válku pak do španělských přístavů brzy začaly připlouvat lodě s dobrovolníky z celého světa. Často jsou zmiňováni pouze interbrigadisté, tedy levicoví idealisté bojující na straně španělské republiky. Poměrně vysoký (i když o něco nižší než u protivníka) počet dobrovolníků ale zaznamenal i povstalecký (zjednodušeně mnohdy označovaný jako nacionalistický) tábor.
Jednota v klíčový okamžik
Republikánské straně pak značnou podporu poskytl Sovětský svaz a rovněž jazykově i politicky spřízněné Mexiko. Naproti tomu pomoc z Německa a Itálie bývá často záměrně přeceňována, aby se snáz ospravedlnila porážka republikánských vojsk. Nacionalisté totiž v prvé řadě prokázali velkou disciplinovanost a obrovské odhodlání v boji za hodnoty, kterým věřili. Bojovali za svou rodnou zemi a za víru svých předků tváří v tvář hrozbě jejich nenávratného zničení.
Obrovské vzepětí ducha snad nejlépe ilustruje příběh obránců toledského Alcázaru. Tato událost ze samého počátku války, kdy se vojenská posádka pevnosti hluboko na republikánském území dokázala po téměř 70 dní bránit až osminásobné přesile, než byla osvobozena postupujícími nacionalistickými jednotkami, se stal velkou morální vzpruhou pro všechny povstalecké vojáky.
Na rozdíl od republikánské strany přitom dokázali sjednotit různé názorové proudy (nacionalistické, fašistické, monarchistické, křesťanské a pravicově demokratické) pod jediný prapor generála Franca. Byli si dobře vědomi toho, že pokud nepřekonají vzájemné rozpory, zvítězí společný nepřítel a Španělsko tak, jak jej znali, nadobro zmizí v propadlišti dějin. Naproti tomu v táboře republikánů docházelo ke značným rozbrojům a permanentním bojům o moc mezi stalinisty, trockisty a anarchisty. Svým dílem přispěli i zmínění separatisté v Katalánsku a Baskicku a všudypřítomní agenti sovětských tajných služeb.
Čtěte ZDE: Mračna nad Španělskem: Dočká se další občanské války? Útoky na na tradiční hodnoty rostou. Koalice levičáků s ultralevičáky. Varování pro nás. Neúcta k mrtvým a otevírání starých ran. Kupředu levá na celém Západě?
Poselství
Válka trvala téměř tři roky, nacionalisté v ní nakonec zvítězili a vítězný generál Franco se stal na několik dalších desetiletí vládcem Španělska. Země za jeho vlády zůstala uchráněna hrůz druhé světové války, zažila ekonomický rozkvět a zůstala imunní vůči nastupujícímu liberalismu.
Že se však po jeho smrti Španělsko postupně politicky navrátilo do stavu před občanskou válkou, je dnes více než zřejmé. Zemi řídí radikální socialista Pedro Sánchez, rodilý katolík, dnes zuřivý ateista, který jako první novodobý premiér Španělska odmítl přísahat na Bibli. Kříže jsou odstraňovány z veřejných míst, kdežto podpoře LGBT komunity se meze nekladou, naopak je všudypřítomně propagována. Socialistické vládě se podařilo mimo jiné prosadit zákon o euthanasii, zliberalizovat potraty, pootevřít dveře migraci z Afriky, zahrává si s myšlenkami sdílených bytů, astronomických daní, zeleného šílenství a jiných ultralevicových výstřelků, které velice dobře známe i od některých našich politických představitelů.
Mimo to se Sánchezovi podařilo prosadit odstranění ostatků generála Franca z Údolí padlých, které nechal generál vybudovat jako pietní místo všem obětem občanské války.
Socialismus tedy sevřel Španělsko znovu a ještě pevněji než v minulosti. Mohli bychom s takovou konstatovat, že celé povstání a oběti války byly zbytečné? Ne tak docela. Obránci Toleda, jejich spolubojovníci a tisíce dobrovolníků nám zanechali příklad hodný následování. Poselství, že i když se situace jeví jako beznadějná, boj za tradiční hodnoty je naší povinností, má smysl a nikdy není předem odsouzen k nezdaru. Důležitá je víra, odhodlání a jednota. Strany progresivní levice se u nás i v zahraničí opět derou k moci. Revoluce postupuje zrychleným tempem vpřed a starý svět mizí doslova před očima.
Dokáže dnes ještě někdo pozvednout korouhev kontrarevoluce a sjednotit konzervativní síly v boji za zachování zbytků tisícileté křesťanské civilizace jako před osmdesáti pěti lety ve Španělsku?
Tagy článku