Pokrok: Máme strach mluvit, tak se alespoň svlékneme! Seznam zakázaných témat. Jaký teď na Hradě vlaje symbol? Šikana bude dál přitvrzovat. Cenzuru už vnímají i obyčejní lidé. Pohřeb starých časů? Dokud dýchám, doufám
Ladislav Jakl konstatuje další báječný výdobytek, který nás dál směruje ke světlým zítřkům, protože takové banality jako chudoba, hlad, cenzura, politické procesy nebo válka nestojí za řeč - protože už stejně nejsme suverénní stát - a komunistický rozvědčík na Hradě je toho dobrým symbolem
Na první dojem by se mohlo zdát, že se kolem nás dnes nic zajímavého nedělo. Pozornější sledovatelé médií ale dobře vědí, že tomu tak není. Světovou veřejností totiž právě tyto dny otřásá nové vlna zásadního hnutí.
Jako vše dobré, nové a pokrokové vzniklo i toto nastupující hnutí v Americe. Nese název Free the Nipple a jeho aktivistky vyzývají k tomu, aby byly osvobozeny bradavky na ženských ňadrech. Hnutí zastává postoj, že tyhle ozdoby jsou žalářovány prudérním oblečením, studem, plachostí a přežitými zkostnatělými konvencemi.
Dámy, které kráčejí v předvoji hnutí, hrdě vystavují své vnady očím veřejnosti a klestí tím cestu svým potenciálním následovkyním, jdou jim příkladem a dodávají odvahu. Jako každá pokroková myšlenka i tato se ale potýká s předsudky, se zarytými odpůrci a zuřivou kritikou.
Zásadní námitky zaznívají například od přecitlivělých odborníků na bezpečnost práce. Statistiky prý už zachycují prudký nárůst zranění hlavy otáčejících se pánů, kteří neměli čas sledovat sloupy veřejného osvětlení. Mnohé dopravní nehody v centrech měst mají údajně podobný původ.
Sto let za opicemi jsou i ti kritici, kteří tvrdí, že krása má být zahalena tajemstvím, poetickým snovým oparem představ, fantazií a romantiky. Na to přece v dnešní moderní době není čas. Vše má být přímočaré, otevřené, transparentní, prvoplánové, doslovné, popisné.
Čtěte ZDE: Duch Evropy: Duch pokrytectví. Kdy je čas na bomby? Chytrá horákyně bledne. Chcete přemýšlet? Raději počkejte na politbyro! Které zločiny je třeba schvalovat? Zlý Rus a hodný kanibal. Jedinou možností je eskalace
Nebo že by ne? Podle dnes zveřejněného reprezentativního průzkumu, který si u společnosti SANEP zadala Společnost pro obranu svobody projevu, se více než polovina Čechů bojí veřejně říkat své názory. Bojí se mluvit zejména o migraci, protiepidemických opatřeních a tématech kolem pohlaví, genderu, manželství a rodině. Podle 57 procent dotázaných se u nás vrací cenzura a omezování svobody projevu.
A čeho že se lidé bojí, kvůli čemu tají své názory? Podle průzkumu se obávají především diskriminace v práci a výpovědi. Strach mají i ze šikany na internetu či narušení vztahů s přáteli a kolegy. Většina dotázaných staví své obavy na negativních zkušenostech ze svého okolí.
Je nám jedno, že se lidé opět bojí mluvit? Těm, kdo sdílejí postoje v souladu s mediálními trendy, se to takto jistě nejeví, ale ti, kdo třeba jen někdy a třeba jen v něčem vybočí z řady, ti už dobře vědí, že za to budou muset platit. A dokud se lidé budou bát mluvit o tom, že lidé se dnes bojí mluvit, bude hrozba sankcí za vyslovený názor reálnější a reálnější.
A vlastně ještě jednu světodějnou věc si dnes můžeme připomenout. Je to už deset let, co nejsem na Hradě. Nejenže tam nepracuji, já tam skutečně už deset let nebyl. Vlaje tam totiž symbol ztráty naší suverenity. I když - před několika dny jsem po deseti letech na Hrad poprvé vkročil, na pohřeb úžasného člověka - Juraje Jakubiska.
Co by si tenhle filmový básník a jinotajník o bradavkách aktivistek strkaných druhým pod nos asi myslel…
Zdroj.
Tagy článku