Miloš Zeman promluvil z Hradu. Hlubokým hlasem v přímém přenosu oznámil svou kapitulaci. Čtyřicet minut se pak pokoušel vyvolat dojem, že vypráví o svém vítězství. Zdůvodňováním nezdůvodnitelného se nevědomky zařadil do davu publicistů, které jinak upřímně nenávidí. Nehovořil k nám prezident, ale chabý politolog, zhruba tak na úrovni Daniela Kroupy z ústecké univerzity, jenž jeho projev simultánně hodnotil na „Čtyřiadvacítce“.
Stovky a stovky hodin nesnesitelně nudných spekulací, rozborů a „analýz“ hlavních médií, jimž jako vždy vévodila ČDT (Česká družstevní televize), překonat nemohl – a nepřekonal. Pouze potvrdil, že úroveň politického diskursu v naší zemi je shodná s aktuální úrovní jeho aktérů i politiky samé: Nula od nuly pojde.
Přelet nad „B“ hnízdem
Dvouměsíční truchlohra o (ne)jmenování Babišovy vlády s formálním premiérem Bohuslavem Sobotkou a týmem „ministrů – odborníků“, má jedinou světlou stránku: Totální vyprázdněnost jakýchkoli politických obsahů a jejich náhražka v podobě „vzrušujícího“ souboje prezidenta o jednotlivá jména ministrů rodící se koalice, byla karnevalem ubohosti mediokracie v přímém přenosu. Mediální scéna, panikařící v zemětřeseních nových vlastnických poměrů, předváděla, že je vskutku hloupá, až to fyzicky bolí.
Prezident Zeman toho mohl využít. Mohl BY. Kdyby byl tím, kým býval. To by ovšem na tuto zničující hru nesměl přistoupit. Nesměl by vysílat „signály“, že je připraven „něco“ udělat. Dlouho „státnicky“ hlubokým hlasem mlčet, předstíraje, že má plán.
V tradici jednoho svého předchůdce měl však, jak se ukázalo, pouze „aeroplán“. Neodlétl jím ale dokonce ani do exilu. Rovnou ošklivě havaroval: Odstartoval bez paliva a po krkolomném pokusu o sestup se snažil předstírat, že se mu tenhle „špionážní“ let nad Babišovým hnízdem náramně povedl. Zranění, která při nouzovém přistání utrpěl, jsou však rozsáhlá a brzy se ukáží jako fatální.
Rekviem pro ochablé svaly
Nemá téměř smysl zabývat se „argumenty“, jimiž chtěl přesvědčit, že nejde o kapitulaci, ale o „ústup do předem připravených pozic“. Ty „argumenty“ budou teď s chutí na padrť rozemílat tupé vítězné mediální „elity“ nastupující babišovské epochy. Inteligentnější část veřejnosti – která doufám toto mizerné představení v podstatě nesledovala – je snad důležité upozornit na jediný motiv zemanovského rekviem, který je klíčem k pochopení:
Čechrání svých povadlých svalů provázel prezident od počátku zoufalou neudržitelnou mantrou: takzvanou odborností ministrů. Začal s tím už svou Rusnokovou „vládou odborníků“ a pokračoval výhrůžkami, že nejmenuje ministra, který nebude „kompetentní“ vést svůj rezort.
Ve své kapitulační řeči na tomto absurdním nesmyslu sice dál stavěl – ale právě tím sám sebe denuncoval, „udal“. Vůbec přitom nejde třeba o to, že sám měl ve svých vládách odborníky na slovo vzaté jako byl „železničář“ Stanislav Gross. Tím mu budou nyní uštěpačně o nos drnkat jen jeho hloupí kolegové-politologové, na jejichž úroveň klesl. Problém, který tento „argument“ demonstruje, je daleko zásadnější.
Apoštol antipolitiky
Za „havlistu“ by ještě nedávno mohl Miloše Zemana označit jen velmi povrchní pozorovatel. Pro ty, kteří mu dali v prezidentské volbě hlas, představoval opak: Levičácký politik „klasického“ střihu proti degenerovanému havlistickému „nosiči“ bahna nepolitické politiky. Jenže zahnán do kouta, stal se zjevně zdecimovaný Zeman přímo zosobněním této ničivé ideologie.
Zemanova kapitulace je totální. Jmenováním Bohuslava Sobotky jako premiéra Babišovy vlády, se stává nanejvýš obyvatelem luxusní „boudy“, u níž bude pevně přivázán.
Dnes stojí na písečných základech antipolitiky, která z ní přímo vyvěrá: Odbornický, expertní, politicky neutrální étos charakterizuje nejlépe bídu, která zavládla v postdemokratických poměrech. Miloš Zeman se zařadil „do útvaru“.
Politika – dokud existovala – byla o zájmech. Politici – dobří či špatní – bývali reprezentanty skupin veřejnosti, které je ve snaze uplatnit své zájmy posílaly do parlamentu. Ti vítězní pak usedali ve vládě – a jejich „odbornost“ v tom nehrála vůbec žádnou roli. Představovali politický zájem, jenž se měl proměnit v zákony a vládní aktivity. Aby to mohli technicky provést, měli k dispozici odborně zdatné úředníky na ministerstvech.
Kapitán bez lodi
Požadavek na „odbornou kompetenci“ ministrů je od základů scestný havlistický koncept, který popírá politiku i demokracii. Vychází z představy, že je jakési „neutrální dobro“, jež znají „moudré elity“ – v tomto případě Miloš Zeman. Není už tedy vůbec třeba chodit k volbám, pouze vybrat „nejzdatnější odborníky“, kteří toto „dobro“ zúřadují – a zavládne všeobecná spokojenost.
Čtěte také: Bohuslav Sobotka hledí vstříc nehostinné „procházce po rudé planetě“: Jest dokonáno? Čí hvězda na Tři krále zazářila nad Lidovým domem?
To je samozřejmě nesmysl. Dobro aktivních, samostatných či majetných je pochopitelně jiné než představa dobra sociálně slabších a tak dále. Souboj o zájmy a v čase se měnící představu „dobra“ býval vlastní podstatou politiky. Ta v nedávných letech degenerovala, až zcela podlehla. Miloš Zeman svou kapitulační argumentací připojil pod její parte prezidentský podpis. Dal tím v nouzi najevo, že je s havlisty na jedné lodi. Jenže už nikoli jako kapitán, ale jako zesláblý přístavní dělník.
Dokonáno jest
Možná ani neví, že si tím nepomůže. Kapituloval a půjde od porážky k porážce. Jen se ještě o to usilovněji bude snažit zamaskovat to dalšími prázdnými siláckými gesty. O to hůře pro zemi. O to hůře pro nás všechny.
Kapitulace je totální. Jmenováním Bohuslava Sobotky jako premiéra Babišovy vlády, se stává nanejvýš obyvatelem luxusní „boudy“, u níž bude pevně přivázán. Bez ohledu na to, zda občas zavrčí. Mohl si to ušetřit. Pokud chtěl něco skutečného za sebou nechat, mohl s grácií rovnou „překvapivě“ Sobotku a jeho Dienstbiery, Zaorálky a Chovance jmenovat. Začít pracovat se skutečným politickým vládcem Andrejem Babišem a pozvolna připravit například přechod k prezidentskému systému. Či cokoli. Prostě obnovit politiku nějakou čerstvou ideou.
Svou smutnou kapitulací však ukázal, že na to nemá. Stejně jako odstraňováním částí prezidentské „úřední“ agendy (milosti, profesoři atd.) dává najevo, že nemá ani na udržení vysokého statutu prezidentské funkce, jak ji dosud česká veřejnost vnímala.
Miloš Zeman patřil spolu s Václavy Havlem a Klausem do „velké trojky“, která v ostrých ideových politických střetech spoluvytvářela a symbolizovala to, čemu jsme říkali „polistopadový režim“. Svou dnešní kapitulací spíše už jen symbolicky potvrdil, že tato epocha definitivně skončila.
Tagy článku