Slavíme první adventní neděli: Kristův příchod očekáváme trojím způsobem. Včera, dnes a zítra. Jezulátko se vrátí jako spravedlivý soudce. Kolik utratíme za dárky není důležité
Michal Semín se zamýšlí nad skutečným obsahem pojmu advent a upozorňuje, že něžná oslava Kristova narození nemá nic společného s „průmyslem Vánoc“
Při čekání na metro si pročítám reklamní panel, abych se opět dozvěděl, co jsem si tu trochu jinými slovy přečetl již před rokem: Předvánoční čas je prý opět o něco delší. Je zřejmé, že tím autor výroku nemyslel nic jiného, než výzvu k okamžitému ataku nákupních center. Ne náhodou zveřejnila počátkem listopadu agentura Stem/Mark výsledky průzkumu, z něhož vyplývá, že Češi hodlají za vánoční dárky utratit více než loni, průměrně v hodnotě šesti tisíc korun.
Velký malý půst
Kdo by v této souvislosti pomyslel na dobu, do níž čeští křesťané dnešním dnem vstupují. Slavíme první adventní neděli. V mnoha rodinách se rozžehla první svíce na adventním věnci, jejíž světlo, ukazující na Světlo světa, jehož příchod již za několik týdnů budeme slavit, poněkud nesměle konkuruje umělému světlu neonů přeplněných výkladních skříní.
Třetí Kristův příchod má povahu návratu. Tentokrát již nepřijde jako pokojné, něžné a bezbranné dítě, ale ve slávě, jako spravedlivý Soudce
To však nic nemění na tom, že k opravdu radostnému vánočnímu slavení můžeme dojít jen tehdy, budeme-li nejprve kráčet rozjímavým a kajícím časem adventním. Ano, čtete dobře. Navzdory konzumnímu hluku na pozadí všudypřítomných a hlavně předčasně znějících koled vstupujeme do čtyřnedělí, určenému k usebrání a zpytování svědomí.
I proto se adventu přezdívá „malý půst“. K celoročnímu půstu od masa, určenému pro kající připomínku Kristova ukřižování na pátek, přibývá v adventním čase středa. Doporučeníhodné jsou i jiné skutky sebezáporu: vyhýbání se hlučným zábavám (ach, ty firemní předvánoční večírky!), méně času, stráveného na internetu (nevím, zda mi ta kacířská myšlenka v redakci projde, ale platí i pro četbu Protiproudu), zato více času, věnovaného bližním, mezi něž si dovolím zařadit i manžely a manželky, a samozřejmě děti (ano, i to může být skutek sebezáporu).
Čtěte ZDE: Bůh přišel a stal se člověkem. O adventní době si připomínáme dvojí příchod Páně: příchod k lidem před dvěma tisíci lety a druhý příchod na konci časů
Čtěte ZDE: Děťátko
Vysmýčit zákoutí duše
Kéž v žádné rodině, připravující se na Vánoce, nechybí, nejlépe vlastnoručně vyhotovený, adventní věnec. Symbolicky, s každou nově rozžatou svící, vystihuje vlastní podstatu tohoto času: očekávání blížícího se Příchodu (advent = příchod). Kristův příchod očekáváme trojím způsobem. Včera, dnes a zítra.
Rozjímáme o světě, poznamenaném zlobou hříchu do té míry, že nebe zůstávalo, navzdory spravedlnosti nevelkého počtu lidí, člověku uzavřeno. O světě, v němž ještě nezářilo Světlo, prozařující do té doby panující tmu svým zázračným zrozením z Panny, jakož i celým svým pozemským životem, završeným výkupnou a nebe opět otevírající obětí Kříže. O spravedlivých ve světě, nikoli však ze světa, jež toužili po příchodu Spasitelově.
Připomínat si okolnosti Ježíšova narození by však k plodnému prožití Vánoc nestačilo. Ten nejdůležitější Příchod se týká každého z nás osobně, a to tady a teď. Adventní čas není jen příležitostí k předvánočnímu úklidu domácnosti, ale především k vysmýčení všech zanedbaných zákoutí naší duše. K odpuštění těm, kdo nám ublížili. K usmíření se s těmi, jimž jsme ublížili my. A usměrnit své myšlenky i každodenní život k jejich i našemu Stvořiteli, rozjímajíce výrok sv. Augustina „Stvořil jsi nás pro sebe, Bože, a nepokojné je naše srdce, dokud nespočine v tobě.”
Dítě, král i soudce
Poslední, třetí rozměr Kristova příchodu, se týká věci budoucích. Jeho prvního příchodu na svět si povšimli jen ti, nepočítám-li Pannu Marii a pěstouna Josefa, kdo pro něj měli již tehdy přichystané srdce. Několik pasáčků a tři pohanští králové. Král králů přišel bez salv z děl a bez slavnostního uvítání předáky vyvoleného národa. Přišel zcela tiše a nenápadně, vykázán hostinským i svými příbuznými do bývalých stájí na kraji města.
Třetí Kristův příchod má povahu návratu. Tentokrát již nepřijde jako pokojné, něžné a bezbranné dítě, ale ve slávě, jako spravedlivý Soudce. Soudce, jenž lidstvo definitivně rozdělí podle toho, jak jsme zacházeli s jím darovanou svobodou. Je-li na způsobu, jímž slavíme Kristovo narození, cosi něžného až sentimentálního, pak je více než vhodné rozjímat v průběhu Adventu i strašlivý osud těch, kdo budou od přicházejícího Ježíška na věky odloučeni.
Tagy článku