Dopočítávání do jedné před koncem roku 2014: Jen v Praze lékaři zabili v roce 2013 celkem 3946 dětí. Již za tři dny budeme vědět, kolik jich bylo letos. Jsme „lepší“ než Herodes?
Michal Semín připomíná dnešní skutečný, byť neoslavovaný, Den dětí a vysvětluje, jak takzvaná „svoboda“ v tomto případě dnešní společnost vede dále k naprostému zmatení hodnot
Dnes slavíme svátek Betlémských mláďátek. Připomíná událost starou dva tisíce let, kdy král Herodes nechal povraždit všechny betlémské chlapce mladší dvou let. Barbarské časy, řekne si moderně uvažující člověk. To v naší společnosti, založené na úctě k lidským právům, by se nic podobného stát nemohlo. Opravdu?
Jsme barbarštější, než za dob Říma?
Nevíme nic o počtu dětí, zavražděných Herodovými pochopy. Zato víme, že jen v Praze bylo v roce 2013 zabito 3946 dětí ještě před tím, než opustily tělo své matky.
Památka Betlémských mláďátek je takovým církevním Dnem dětí, kterému je v občanském kalendáři vyhrazen 1. červen. Kolika dětem bylo právě v „jejich“ den zabráněno se narodit? Kolik žen podstoupilo v tento den potrat, protože své počaté dítě, často pod vlivem svých partnerů, vnímaly jako přítěž? Kolik dětí muselo touto cestou zemřít, protože jejich otcové a matky si chtěli i nadále užívat života plnými doušky bez toho, aby jim jej komplikoval „ten malý“?
„Nesmět být je zcela něco jiného než nebýt vůbec,“ píše kdesi jeden z nejvýznamnějších českých básníků Jan Zahradníček. Nesmět být proto, že naše společnost, ohánějící se takzvanými lidskými právy, dala lidem právo svévolně rozhodovat o životech a smrti jiných, zvláště těch nejslabších, ještě nenarozených. Nesmět být proto, že obětovat se pro druhé je moderní mentalitě cizí. Nesmět být proto, že lidský život není již vnímán jako dar, ale jako břemeno, jež lze kdykoli ze svých beder svalit.
Při pomyšlení na masakr v Betlémě běhá každému normálnímu člověku mráz po zádech. Dnes je tu Herodes se svými potratnicemi na každém rohu – a nás to nechává chladnými. Která z obou epoch je v tomto ohledu nakonec barbarštější?
Vražda skrytá očím
Námitka, že srovnávat nenarozené s narozenými není možné, je lichá. Člověk se nestává osobou teprve v okamžiku, kdy opustí tělo matky. To ostatně ví každý, kdo se na narození svého dítěte těší. Když doktor mamince při vyšetření sděluje, jak se „plodu“ daří, nehovoří o shluku buněk, ale o miminku. Rovněž se nikdo nepozastaví nad tím, když těhotnou ženu někdo nazve maminkou.
Potratáři se Herodovi podobají ve všech ohledech – ať si to připouštějí, nebo ne. Tak například ve Spojených státech dnes usmrcují děti i v průběhu porodu. Jaký div, že tam právě mají za prezidenta muže, který jako senátor za stát Illinois bojoval proti zákonu, zakazujícímu zabíjení dětí, jež přežily pokus o potrat. Infanticida (zabíjení svých vlastních potomků) se od potratu liší jen místem, kde k vraždě dochází. V prvém případě se tak děje v lůně matky, v případě druhém přímo před zraky vraha. Protože se však liberální a sekularizovaná společnost od Boha stále více odklání, hrozí, že se infanticida začne využívat stejně tak často, jako potraty. V řadě zemí už je to realitou.
Čtěte ZDE: Populární darwinista otevřel „Pandořinu skříňku“: Je civilizované potratit dítě s vrozenou poruchou? Evoluce jako nové náboženství a vědci jako moderní kazatelé
Měřítko dobra a zla
Nevěřme tvrzení, jímž často argumentují samotní zastánci potratů, že „umělých přerušení“ těhotenství klesá. Statistiky nemohou zachytit rostoucí počet zabitých dětí chemickým potratem, způsobených „antikoncepčními“ pilulkami. Každá hormonální antikoncepce má totiž mezi jinými i abortivní účinek, jenž nastupuje, dojde-li k ovulaci a oplodnění (až 60 % u gestagenních preparátů) - dochází k usmrcení přibližně pětidenního embrya. Tyto oběti potratového průmyslu nikdy nikdo nespočítá.
Betlémští chlapečci umírali z Herodovy nenávisti k narozenému Králi králů. Potracené děti či děti vražděné během porodu či po něm, jak to umožňuje například belgický zákon o eutanázii dětí, jsou v jistém smyslu také obětí vzpoury mocných vůči Bohu. K uzákonění interrupcí by však nikdy nemohlo dojít bez předchozího „umělého přerušení“ uznání Božího majestátu nejen mnoha jedinci, ale především společenskou autoritou.
Bez Boha není transcendentního mravního řádu, nezávislého na vůli člověka. A kde není Bůh, tam je měřítkem dobra a zla člověk, lhostejno zda jedinec, rasa nebo společenská třída. Kde chybí uznání práv Božích, tam se nelze dovolat ani skutečných práv člověka. A to již toho nejzákladnějšího – samotného práva na život.
Tagy článku