Poslední díl filmové trilogie Petera Jacksona Hobit neúspěšně předstírá, že je adaptací slavné literární klasiky ze třicátých let, původně dětské knížky anglického profesora literatury, J. R. R. Tolkiena. Hobit, aneb Cesta tam a zase zpátky.
O kvalitách filmu, který před Vánocemi přišel také do našich kin, podle mnohých nemá téměř cenu mluvit. Na jednu stranu jde samozřejmě o naprostou slátaninu a nejhorší typ „komixové řachandy“. Současně však – kupodivu – v ostrém protikladu k názorům řady našich i zahraničních kritiků – je tak nějak skoro omylem vlastně nejlepším filmem celé hobitovské série. Možná dokonce nejlepší z celé „ságy“, začínající v Jacksonově podání Pánem prstenů.
„Milášek“ temných sil?
O Jacksonově Hobitovi proto určitě stojí za to mluvit, psát i přemýšlet. Především ve vztahu k současné tolkienovské (a obecně takzvané fantasy) mánii, jevu, který zasahuje životy nejen dětí, ale i dospělých. Zvláště těch, kteří mají to (ne)štěstí, že ve svém bezprostředním okolí mají někoho mladšího deseti let, kdo byl „virem“ fantasy infikován.
Nejen děti totiž podléhají mánii elfů, draků a skřetů. I dospělí chodí „na Hobita“ velmi nadšeně. Proč tak táhne lidi do kina? V zásadě jsou tři možnosti:
A) Chodí prostě jíst popcorn, případně na sebe nechat „něco bouchat“, jak to pozoruhodně vyjádřil jeden můj známý chlapeček.
B) Nebo je Tolkien prvním exponentem současného trendu fantastické literatury, která tkví kořeny v podloží temných vod okultismu a tamtéž také táhne své marketingově omámené konzumenty (viz. ze všech hledisek odporné mnohatisícistránkové „pohádky“ typu Harryho Pottera).
C) Nebo je za tím přece jen něco víc?
Profesor ve vaničce
Kloním se k tomu, že v případě filmovém je správně A, možná i B, v případě literárním však určitě C. Odsuzovat obé šmahem, jako to činí mnozí namyšlení intelektuálové, či naopak mnoho hluboce věřících křesťanů, by bylo nešťastným vyléváním dítěte i s vaničkou.
Málokdo z běžných konzumentů filmů Petera Jacksona (a možná i Tolkienových knih) totiž ví, že profesor Tolkien byl hluboce věřícím katolíkem. Setkání s Kristem a Církví svatou obecnou ho ovlivnilo tak zásadně, že byl schopen evangelizovat i svého přítele, spisovatele C. S. Lewise (autora knih o Narnii). A nebyl by to zřejmě dokázal, kdyby současně nevyvinul specifický náhled na filosofii mýtu. Právě z ní vyrůstá jeho literární práce, kterou sám Tolkien – podobně jako G. K. Chesterton, s nímž má mnohé společné – vnímal jako paradox.
Své dílo, jak napsal, pokládal za „zásadně (fundamentally) religiózní a katolické; nejprve nezáměrně, postupně ovšem – především v revizi, již naprosto záměrně“.
Čtěte ZDE: Zvířecí farma 2014: Fenomén domácích mazlíčků jako symbol rozpadu rodiny. Zapomenutý tajemný klíč: Ema má mámu. Máma má tátu. Kočka žere myši
Mýtus a propast
Joseph Pearce, jeden z vynikajících „tolkienologů“, popisuje, jak právě Tolkienovo pojetí mýtu a propojení této myšlenky se silnou katolickou vírou, inspirovalo C. S. Lewise:
Mýty, říkával Lewis Tolkienovi, jsou „lži, a jako takové jsou bezcenné, i kdyby byly posázeny drahokamy“. „Ne,“ zněla Tolkienova odpověď, „nejsou.“ Pak vysvětlil svému příteli, že právě mýty jsou nejlepším – a někdy dokonce jediným – způsobem, jak vyjádřit pravdy, které by jinak nebyly lidským rozumem či smysly postižitelné, v jejich plnosti.
Jsme Božími díly, říkal Tolkien, a tudíž mýty, které vytváříme, ačkoli mohou být omylné, odrážejí střípek skutečného světla, věčnou pravdu, která je u Boha. Mýty mohou být a často také bývají pomýlené. Ale vedou nás, ať jakkoli roztřeseně a klikatě, do pravého přístavu, zatímco materialistický „pokrok“ nás vede jen k propasti a síle zla.
Zjevení a křest
„Tolkien stavěl na této víře ve vnitřní pravdivost mytologie,“ píše Humphrey Carpenter ve spisovatelově životopise. „Tímto dialogem s C. S. Lewisem odhaluje samotný střed vlastní literární filosofie, která leží v srdci jeho Silmarillionu.“ Je ale srdcem i dalších děl, nejen těch ze Středozemě: Jeho krátká próza Strom a list je v podstatě alegorií pravdivosti mytologie, kterou zmínil, a jeho báseň Mythopoeia vyjadřuje totéž ve verši.
Přesto je samozřejmě film od původní Tolkienovy prózy zhruba tak daleko, jako Nový Zéland od Anglie. Hyzdí ho spousta velmi ošklivých „ran“ na původním textu (příkladem za všechny je příšerná „tragická“ love story „neexistující elfky a trpaslíka, co vypadá jako člověk“, jak to hezky vyjádřil jeden již zmíněný recenzent, u níž nevíte, zda se smát, zvracet, nebo plakat – ovšem vzteky, což autor jistě nezamýšlel
Tolkien stavěl na této filosofii mýtu nenáhodně. Jak vysvětlil Lewisovi, příběh Ježíše Krista může být vnímá jako pravdivý mýtus, který je středem veškeré reality. Zatímco pohanské mýty byly pouze projevy Božími, který skrze mysli básníků a jejich „mythopoeiu“ zjevoval střípky věčné pravdy, pravdivý mýtus o Kristu byl projevem, v němž Bůh vyjadřuje sám sebe, sebou a v sobě. Bůh, ve svém Vtělení, se tak představil jako básník všech básníků, stvořitel reality, která je sama pravdivou básní, mýtem, jeho obrazem. A tím, v božském paradoxu, je mýtus zjeven jako jediný platný realistický literární formát.
Byla to tato slova, která zapůsobila na Lewise jako zjevení – a předznamenala jeho křest.
Svět Narnie
Není bez zajímavosti, že druhou stranou této „učené disputace“ je právě profesor Lewis, který napsal sérii „fantasy“ knih o Narnii. I do nich se pokusil „vetkat“ křesťanský mýtus (lev Aslan, „král všech dobrých bytostí“, vstávající z mrtvých, atd. atd.) – jenže tak učinil v alegorii. Chtěné a do značné míry násilné. Proto jsou jeho knihy sice roztomilým pokračováním všech Alenek a dalších anglických „psychedelických“ taškařic pro menší i větší děti (málo známá Lilith George MacDonalda, abychom jmenovali aspoň jednu), ale nemají a nikdy neměly potenciál díla Tolkienova.
To je totiž naprosto pravdivé – ve smyslu, v němž ho tak sám vnímal. Autor, profesionálně se zabývající starými anglosaskými a skandinávskými poémami a eposy (plnými elfů, trpaslíků, netvorů a skřetů), prostě Pravdu „přecedil“ přes svou mysl, vzpomínky a víru. Výsledek ohromuje už pátou generaci čtenářů.
Pravda je víc než chudoba a smrt
Katolické „tóny“ nejsou v nejznámějších Tolkienových dílech viditelné tolik, jako v těch méně známých (existují totiž i za autorova života nepublikované fragmenty, v nichž popisuje vztah svých příběhů ke Kristu). Vidět ale jsou.
V Pánu prstenů to koneckonců nejsou armády, králové a mocní čarodějové, ale jeden maličký „Angličan“, hobit Frodo z Kraje, který skrze osobní oběť života a prostou práci svých nohou, které tam dojdou, a „šťastné náhody“, „sestoupí do pekel“ a zničí zlo – a ještě ne tak docela sám. Protože Frodo neaspiruje (na rozdíl od lva Aslana) na to být alegorií Krista, ale prostě ztělesněním nás, omylných lidských bytostí, které neseme svůj kříž, a proto mu k rozhodujícímu kroku musí „být pomoženo“.
Při vzpomínce na „přitepleného“ Froda Elijaha Wooda se normální člověk studem roztřese i nyní, o třináct let později.
Jinak by to profesor Tolkien nejspíš ani napsat nemohl. Ke katolické Církvi konvertoval v osmi letech, na popud své statečné maminky. Ta totiž jednoho dne zašla „šťastnou náhodou“ do jiného, než anglikánského kostela. Zážitek z katolického kostela sv. Anny zásadním způsobem změnil její život. Proti vůli rodiny, která ji za tak neslýchaný čin přestala finančně podporovat, se vdova po Arthuru Tolkienovi „dala k papežencům“. Znamenalo to pro ni nejen zásadní obrat v životě duchovním, ale i tom vezdejším. Chudoba a smrt, kterou pro ni tento krok o několik let později znamenal, však naprosto bledly před její touhou žít a vychovávat své syny v pravé víře.
Kéž by všichni dnešní katolíci měli takové odhodlání obětovat vezdejší statky za pravou víru. Ostatně už Tolkien sám si stýskal na laxnost svých dětí, které babiččiny ani jeho zbožnosti příliš nedbaly.
Čtěte ZDE: Létající muž z Macclesfieldu a pád do „jezírka ticha“: Záhada, kterou nikdo nevyšetřuje. Otázka stejného druhu, jako zda opravdu byli Američané na Měsíci
Nuda a třes
Něco jiného je ovšem dílo Tolkienovo a něco jiného Peter Jackson. Jacksonova filmová trilogie Pán prstenů nepochybně byla z řady hledisek – především technických – přelomovým filmovým dílem. Byl to však bohužel zlom směrem k horšímu.
Kromě nádherné krajiny Nového Zélandu – kterou nestvořil Jackson, ale někdo úplně jiný – a oněch technických fines (kamera, souboje, počítačové triky) obsahovala prakticky jen devět a půl (či kolik vlastně) hodin nudy a hraní tak prkenného, že proti němu blednou i české budovatelské taškařice z padesátých let (při vzpomínce na „přitepleného“ Froda Elijaha Wooda se normální člověk studem roztřese i nyní, o třináct let později).
Zato založila celý jeden žánr, jakýsi „podžánr“ směru, který přivedl na svět George Lucas svými „novými-starými“ Hvězdnými válkami (Epizody I až III). Pokračovatelem tohoto žánru, který se tváří jako mýtus, ačkoli jím ani stínem není, a vyznačuje se jen mizernými hereckými výkony, šílenými triky – to vše v dechberoucím tempu vyprávění – jsou i další tři (!) filmy o Hobitovi. Ty ovšem nemají skoro nic společného s původním překrásným vyprávěním o panu Bilbo Pytlíkovi z Kraje, který se vydal na dobrodružnou pouť za pokladem se třinácti trpaslíky a čarodějem Gandalfem.
Nalezená pohádka
Skoro. Jediným jakýms-takýms pojítkem je jedině Martin Freeman v roli Bilba. Vlastně za to ani nemůže. Umí zjevně hrát především obyčejné Angličany a ani režisérům a scénáristům hobitovské „řachandy“ se z něj nepodařilo udělat nic jiného. Takže je velmi dobrým Bilbem – spíše však mimoděk.
Stejně tak „mimoděk“ je poslední Hobit vlastně nejlepším filmem celé série. Je mi úplně jedno, že je v něm „příliš mnoho soubojů“ a „válečné kozy, které se objevují odnikud“ (možná vás zklamu, nejde o žádný „obsah pro dospělé“, tak daleko jsme od Tolkienovy katolické morálky nedospěli).
Je toho v něm „moc“, bezpochyby. Právě tím bláznivým tempem nakonec ale dospívá k tomu, čím by měl Hobit být: je totiž prostě pohádkou. A tím se stává něčím, čím Pán prstenů vůbec nebyl. Najednou je téměř věrný žánru. Jde o pozoruhodný spletenec fantaskních bitev a scén, které v Tolkienově knížce nebyly (skřet Azog pod ledem, a mnohé další), ale které jsou kupodivu „zfilmověním“ jinak prkenného vyprávění. Nakonec je ale možná mnohem „tolkienovštější“, než předchozí „vážně“ se tvářící snímky, které byly typickými představiteli „okultní“ fantasy typu příběhů čarodějnického učně Harryho Pottera.
Profesor to věděl
Přesto je samozřejmě film od původní Tolkienovy prózy zhruba tak daleko, jako Nový Zéland od Anglie. Hyzdí ho spousta velmi ošklivých „ran“ na původním textu (příkladem za všechny je příšerná „tragická“ love story „neexistující elfky a trpaslíka, co vypadá jako člověk“, jak to hezky vyjádřil jeden již zmíněný recenzent, u níž nevíte, zda se smát, zvracet, nebo plakat – ovšem vzteky, což autor jistě nezamýšlel). Smysl má asi pouze, pokud některé dítě přivede k četbě Hobita.
Nebo jako historický dokument. O bláznivé době, která se pokusila popřít žánr, aby ho skrze toto popření zase nalezla. Žánr – zvláště ten pohádkový – totiž nejde navždy zničit. Je vetkán do základů pravdivého mýtu se šťastným koncem, který žijeme. A opravdu není jen „šťastnou náhodou“ nebo alegorií, jak si někteří ateističtí spotřebitelé Hobita a spol. myslí.
Profesor Tolkien to věděl moc dobře. A stejně dobře napsal.
Tagy článku