Popisek: Co nás zničí ?
|
Autor: Ondřej Höppner
Jiří Hejlek: Nesouhlasím s článkem o Íránu. Írán a Izrael nejsou srovnatelné země
Jiří Hejlek „Polemika je pouze prostředkem tříbení pravd. Je to nezbytná cesta hledání a ne věc prestiže.“
První, kdo odhalí autora tohoto kontrarevolučního výroku, dostane z našich skromných fondů odměnu 10.000 korun českých. Se zájmem pak budeme sledovat, zda je obratem vloží do „krabice na příspěvky“. To by bylo hodně... proti proudu.
Tento text jste mohli – a stále můžete – nalézt v rubrice Co je Protiproud (respektive Jak se orientovat v PP) hned při startu našeho kontrarevolučního magazínu. Budiž řečeno, že oněch deset tisíc stále ještě hledá svého majitele.
Na jiném místě právě otevíráme prostor pro vás pod titulkem Reakce, diskuse, polemiky čtenářů. V tomto případě však Jiří Hejlek, náš kmenový autor a člen redakční rady, reaguje kriticky na článek jiného kmenového autora a člena redakční rady Ivana Poledníka Proč by Írán nemohl mít atomovou bombu? Dáváme mu proto samostatný prostor.
Redakce
U nás je to jinak
V běžných mainstreamových sdělovacích prostředcích se nesetkáváme s polemikami mezi jednotlivými redaktory a komentátory. Natož aby k nim došlo v rámci téhož média. Předpokládal jsem, že bude zcela „protiproudní“, když právě na této půdě k vnitřnímu sváru dojde. Jen jsem nečekal, že to budu právě já, kdo bude první, že příčinou bude oblast, která mi není vlastní, a že můj nesouhlas bude tak hluboký.
Írán a Izrael
Dnes je běžné, aby soupeři vyvíjeli snahu lišit se mezi sebou pokud možno ve všem a za každou cenu. Parlamentní opozice například nenajde jediný bod programu, v němž by se mohla shodovat s vládou. Novinář nenajde jedinou pozitivní stránku osobnosti, na niž útočí. Obojí je ovšem zcela neracionální.
Připadá mi, že názory pana Poledníka, které vyjádřil ve svém článku o Íránu a Izraeli, se právě snaží oponovat mainstreamu za každou cenu. Nechci vést rozsáhlejší polemiku už proto, že se nejde o téma, které bych soustavně studoval, i když zahraniční politika je mi od mládí blízká. Uvedu jen tři polemické poznámky.
Izraelsko-islámský konflikt sleduji od šestidenní války v roce 1967. Proto jsem naprosto přesvědčen, že v geopolitické situaci Izraele je zárukou určité vratké rovnováhy sil právě jednostranná jaderná převaha státu Izrael. Rovnost zbraní nemusí být vždy cestou k rovnováze politické, jak tomu bylo například v letech 1945 - 1985 mezi Západem a Východem. Souhlasím s tím, že politická rovnováha je na Středním Východě pro celý svět žádoucí. Za stejně žádoucí však považuji existenci státu Izrael v uznaných bezpečných hranicích.
Politika Izraele
Druhá moje výhrada se týká pojmu „sionismus“. Nemám rád, když se pro popis reálných politických situací používá ideologicky zabarvených klišé. Pan Poledník mluví o „sionistické politice Izraele“. Kdykoliv já použiji (a kdo občas ne?) obdobného obratu, snažím se jej nějak definovat nebo aspoň srozumitelně přiblížit. Já ale této uvedené frázi nerozumím jednoznačně. Racionálně se mohu pouze dohadovat, což mi nestačí. Je možné, že tu jde o iracionální podtón, který má člověk asociovat s určitými představami. V takovém případě zůstávám neosloven a se mnou zajisté mnoho dalších čtenářů.
Islám a křesťané
Na závěr má hlavní výtka. Jako křesťana mě na prvním místě zajímá, jaká je v Íránu situace tamních křesťanů. Vztah Írán - Izrael je pro mě něco, co vnímám z jistého odstupu, v čem nejsem přímo zainteresován. Zato osud mých bratří mě zajímá velice. A právě to je podle mě to zásadní, podle čeho máme posuzovat země na Blízkém a Středním Východě. Nikoliv podle jejich vztahu k Izraeli, nýbrž podle jejich vztahu k našim souvěrcům. Bohužel tomuto tématu nevěnuje pan Poledník ani řádku.
Tagy článku