Každý člověk má obvykle dvě touhy. Ta první - to je snění o tom, jak se stávat čím dál šťastnějším člověkem. Jde o velmi vyzrálou touhu, shodnou s touhou Syna Božího, který k nám osobně přišel, a stal se člověkem právě proto, aby jeho radost byla v nás a aby naše radost byla dokonalá. Ale často máme i druhou touhu. Takovou, která není vyzrálá, protože není reálná. Toužíme dosáhnout štěstí lehce, bez námahy, bez disciplíny, bez práce na sobě, bez respektování Desatera.
V nebi je snadné být šťastným, ale na této zemi, jíž často nazýváme dolinou temnoty a slzavým údolím, se nikomu nepodaří být šťastným lehce a bez námahy. Bůh nám nenabízí štěstí snadné, ale štěstí pravdivé. Jeho dosažení se pojí s kladením sobě samému zásadních požadavků, nutných k tomu, abychom se učili milovat vyzrálým způsobem. Šťastní jsou totiž pouze ti lidé, kteří jsou schopni milovat a přijímat lásku od Boha i od lidí.
Odlišit lásku od sexu
Kdo chce být šťastným člověkem, ten si musí nejprve uvědomit, že si nelze plést lásku s tím, co jí není. Plést si lásku s nějakou její náhražkou nebo karikaturou je totéž jako si plést život se smrtí! Pokud někdo tvrdí, že je láskou rozčarován, tak si neuvědomuje, že si spletl lásku s něčím jiným. Právě proto porozumět lásce a vyzrále milovat můžeme teprve tehdy, když víme, čím láska není. V našich dobách bývá láska nejčastěji ztotožňována se sexualitou, se zamilovaností a citem, s tolerancí a "volnými svazky" a také s naivitou.
První omyl spočívá v přesvědčení, že podstatu lásky stanoví sexuální soužití a že láska je především záležitostí pudů nebo hormonů. Záměna lásky za pudovost a biochemii vede k lidským dramatům, protože sexuální pud - tak jako každý pud - je slepý. Kdyby podstatou lásky bylo sexuální soužití, tak by rodiče nemohli milovat své vlastní děti. Přitom však i v manželství sexuální soužití představuje pouhou epizodu v celém tom moři vnímavosti jednoho vůči druhému a každodenní starosti o něj. Kdo si plete sexualitu s láskou, ten je pro chvíli rozkoše připraven obětovat nejen své svědomí, manželství a rodinu, ale též zdraví a dokonce život. Takový člověk upadá do závislosti a nezřídka se dopouští i krutých přestupků.
Bez vlády nad pudy to nejde
Toho, kdo prožívá radost proto, že miluje, nezajímá taková forma sexuálního kontaktu, která působí ztrátu přátelství s Bohem, se sebou samým a s druhým člověkem.
Co více, ve většině případů mezilidských svazků právě schopnost zdržet se sexuálního soužití svědčí o zodpovědné lásce. Sexuální soužití se přece nepojí s vyzrálou láskou rodičovskou, snoubeneckou nebo přátelskou. I v manželství sebevláda nad pohlavním pudem je podmínkou zachování věrnosti a štěstí. Sexualita manželů je čistá tehdy, když je výrazem lásky a ne projevem pudu, žádostivosti nebo závislosti.
Přesvědčení, že láska je totéž co tolerance, je rovněž omylem. Ten, kdo toleruje, říká: "Dělej, co chceš!", a ten, kdo miluje, říká: "Pomohu ti dělat to, co tě povede ke svatosti". Tolerance by byla racionálním postojem jedině tehdy, kdyby člověk nebyl v stavu ubližovat samému sobě a jiným lidem.
Manžel, který miluje, se nekoncentruje na tělesné prožitky, ale na to, že může být tak blízko osoby, kterou miluje a která miluje jeho. Sexuální soužití je tedy setkáním dvou osob a ne dvou těl. Dorůst k lásce může pouze ten, kdo vyžaduje od sebe vládu nad pudy a instinkty, a také nad vlastním tělem. Kdo si neklade tyto požadavky, ten nejenže nebude schopen někoho milovat, ale začne též bolestně ubližovat jiným lidem i sobě samému, protože důsledkem budou závislosti, venerické choroby, psychické nemoci a možná i kriminální delikty.
Láska nejsou city!
Druhý omyl spočívá v přesvědčení, že láska je cit a zamilovanost do někoho tou nejintenzivnější formou lásky. Jenže milovat - to je něco podstatně víc než prožívat nějaké emocionální stavy. Kdyby podstatou lásky byl cit, tak by nebylo možno lásku slibovat, neboť city jsou proměnlivé a nevypočitatelné.
City představují součást člověka, jsou jeho znakem. Láska naproti tomu je ale postojem celého člověka. City prožíváme též vůči zvířatům, předmětům či událostem, a to tehdy, když něco máme rádi nebo se něčím těšíme. Láska je však stálým způsobem chování a jednání, ne chvilkovou náladou. Mylná představa, že láska je cit, vyplývá z toho, že každý, kdo miluje, prožívá silné citové vzrušení.
Láska není jen „to krásné“
Neexistuje láska bez citů. Když je někdo vůči druhé osobě lhostejný, znamená to, že ji nemiluje. Ale z toho, že city vždycky doprovázejí lásku, nevyplývá, že právě ony jsou její podstatou. Kdyby bylo možné tvrdit, že láska je souhrnem citů, čili tím, co ji ve skutečnosti jenom doprovází, tak stejně oprávněné by bylo tvrzení, že láska je zesíleným působením hormonů, zvýšeným krevním tlakem nebo ruměncem na tváři. Jevy tohoto typu se ukazují tehdy, když milujeme, ale nepředstavují podstatu lásky.
Čtěte ZDE: „Svátek zamilovaných“ jako průmysl made in USA: Proč právě svatý Valentin? Revoluce i v kalendáři. Vše začalo českou princeznou a Richardem II. Pro čistá srdce, ne pro sexshopy
Není pravdou, že láska je cit a ten, kdo miluje, prožívá pouze "krásné" pocity. Místo toho je pravdou, že city vždy provázejí lásku, ale jsou různé: od radosti a entuziasmu až k rozhořčení, hněvu, lítosti a velkému utrpení. V každém slově i činu Ježíš vyjadřoval lásku, ale přitom prožíval různé emotivní stavy a city. Když milující rodiče objeví, že jejich syn je narkomanem, prožívají dramatický neklid, strach a mnoho jiných bolestných citů - právě proto, poněvadž milují svého syna. Záměna lásky za cit působí, že city se přijímají za kritérium chování. Ve skutečnosti však city zůstávají - podobně jako pudy - slepé, a řídit se jimi vede k životním omylům a dramatům, někdy i k vraždám ze žárlivosti nebo k sebevraždám.
Vědomý a dobrovolný postoj
Láska je vědomý a dobrovolný postoj a city pouze jedním ze způsobů vyjádření tohoto postoje. Láska je otázkou svobody a daru, zatímco city otázkou potřeb a spontaneity.
Láska vede na vrcholy nesobeckosti a svobody, zatímco vazby spočívající na emocionálních potřebách vedou k závislosti na druhých osobách, k žárlivosti, agresi a rozčarování. Láska přináší pohodu ducha a pokoj, zatímco koncentrace na citech vede k neklidu a napětím. Právě proto radost zamilovaného člověka bývá plná nepokoje a zamilovaní se časem navzájem zraňují různými formami citového vydírání. Láska vede k trvalé radosti, zatímco podléhání citům ničí mezilidské vztahy a vede k trvalému neklidu.
Dorůstat do lásky - a skrze ni ke štěstí - může jen ten, kdo vyžaduje pro sebe moudrost k tomu, aby odlišil zamilovanost od lásky a aby se neřídil city, nýbrž právě láskou, odpovědností a zdravým úsudkem. Zamilovanost - jako každý citový stav - není hříchem. Může se jím ale stát tehdy, když se přejde od zamilovanosti k sexuálnímu soužití. Dorůstat do lásky znamená vyžadovat od sebe uvážlivost ve vztazích s osobami druhého pohlaví a vládu nad city.
Netolerantní miluje
Přesvědčení, že láska je totéž co tolerance, je rovněž omylem. Ten, kdo toleruje, říká: "Dělej, co chceš!", a ten, kdo miluje, říká: "Pomohu ti dělat to, co tě povede ke svatosti". Tolerance by byla racionálním postojem jedině tehdy, kdyby člověk nebyl v stavu ubližovat samému sobě a jiným lidem. Tak tomu bude teprve v nebi, ale v tomto životě většina lidských chování nevyjadřuje lásku, nýbrž naopak: vede ke křivdám a utrpení. V těch realitách, v jakých žijeme na zemi, říct někomu: "Dělej, co chceš!" - je totéž, jako říci mu: "Tvůj osud mne nezajímá!"
Ten, kdo si plete lásku s tolerancí, rezignuje z racionálního myšlení, když věří, že všechna jednání člověka jsou stejně dobrá, což je zjevná nepravda.
Tolerovat lidské chování lze - avšak v jistých hranicích! - výlučně ve vztahu k zálibám a chutím. Nelze se ale odvolávat na toleranci ve vztahu k takovým způsobům chování a jednání, jež natolik škodí, že jsou zakázány i trestním zákoníkem, a ne pouze mravními normami. Vyzrálý člověk podporuje odpovědně způsoby chování u všech lidí bez výjimky, ale zároveň odporuje - a to zásadově, jak nás učí Kristus - těm, jimiž člověk ubližuje sobě samému nebo jiným lidem.
Dorůstat do lásky a ke štěstí znamená vyžadovat od sebe schopnost precizně odlišit toleranci od lásky. To předpokládá odvahu být - v pozitivním významu! - stále více "netolerantní" k těm formám chování a jednání bližního, jež jsou škodlivé, neboť čím více miluji, tím více mi záleží na osudu těch, kteří bloudí.
P. Marek Dziewiecki, Źrodlo 7/2009
Zdroj.
Tagy článku