Ačkoli první světová válka zuřila teprve čtyři měsíce, lidem už bylo jasné, že se jedná o jednu z nejkrvavějších válek v dějinách. Vojáci obou stran uvěznění v zákopech čelili studenému a vlhkému zimnímu počasí a pokrytí bahnem se snažili uniknout před kulkami ostřelovačů. Kulomety každodenně dávaly "moderní" význam slovu "jatka".
Tam, kde prolévání krve téměř zevšednělo, kde se bojovalo se stejným zápalem proti bahnu i nepříteli, se o Vánocích roku 1914 stala podivuhodná věc. Muži, kteří se chvěli zimou v zákopech, byli přemoženi duchem Vánoc. Vojáci obou stran v jižní části yperského oblouku náhle odložili zbraně a (byt' jen dočasně) setkali se na území nikoho. K úžasu svých velitelů tak naplnili slova "mír na zemi a pokoj lidem dobré vůle".
Zákopy
Po zavraždění arcivévody Ferdinanda d'Este 28. června 1914 byt svět uvržen do války. Německo, které si dobře uvědomovalo, že mu hrozí boj na dvou frontách, se snažilo podle Schlieffenova plánu porazit západní protivníky dříve, než budou Rusové na východě schopni zmobilizovat své síly, což odhadovali na šest týdnů.
Třebaže Němci provedli mocný útok na Francii, dokázaly je francouzské, belgické a britské jednotky zastavit. Už však nebylo v jejich silách vytlačit je z Francie. Vše tak skončilo patovou situací. Obě strany se opevnily na dobytých pozicích a zakopali se.
Poté co tvář země zbrázdily zákopy, začalo období zimních dešťů. Voda zaplavovala úkryty, proměňovala je v bahnité díry — strašného nepřítele sama o sobě.
Bahno u Ypres
Nepřátelské armády oddělovalo je několik desítek metrů "území nikoho". Situace neumožňovala víc než rozptýlené malé útoky, takže vojáci trávili většinu času spíš bojem s bahnem.
Zázrak
Neklidní, špinaví a uvěznění v relativní nečinnosti, začali někteří vojáci přemýšlet o nepříteli, o mužích v protilehlých zákopech, které propaganda vykreslovala jako zrůdy.
Leslie Walkinton vzpomíná: "Nenáviděli jsme je, když zabili někoho z našich přátel; pak jsme je opravdu strašně nesnášeli. Ale jinak jsme o nich žertovali a myslím, že také oni žertovali o nás. Říkali jsme si, ať už jsou ti chudáci jacíkoliv, všichni jsme ve stejném hnoji."
Telegrafista Královských ženistů Andrew Todd ve své dopise domů tehdy psal:
"Možná tě to překvapí, ale vojáci na obou liniích zákopů se spolu velmi skamarádili. Zákopy jsou na jednom místě vzdáleny jen šedesát yardů od sebe a každého rána během snídaně jeden z vojáků zvedne nad hlavu prkno. Dokud je prkno nahoře, tak se nestřílí a muži z každé strany si mohou nafasovat vodu a příděl. Trvá to tak hodinu. Když je prkno zdvižené, všude vládne naprosté ticho, ale když se spustí, pak první smolař, který vystrčí byť jen ruku, koupí do ní kulku."
Vánoční pozdrav z fronty
Občas na sebe nepřátelé pokřikovali. Někteří z německých vojáků, kteří před válkou v Británii pracovali, se Angličanů vyptávali na obchody nebo známá místa. Jindy si mezi sebou z legrace vyměnili pár sprostých poznámek. Také písně byly běžným komunikačním prostředkem.
Během zimy nebylo ničím neobvyklým, když se malá skupinka mužů sešla v přední části zákopu, aby na improvizovaném koncertě zpívali vlastenecké a zamilované písně. Němci dělali totéž. A tak za klidných večerů přelétaly písně ze zákopu do zákopu, kde se setkaly s potleskem a občas i s žádostí o přídavek.
Když se velitel II. britského sboru generál Sir Horace Smith-Dorrien o tomto "sbratření" dozvěděl, byl šokován a všem divizním velitelům nařídil:
"...aby všem podřízeným rázně vysvětlili význam bojového ducha pro jednotky. Přátelské obcování s nepřítelem, neoficiální příměří (po vzoru 'nebudeme střílet, když vy také ne' atp.), výměna tabáku a dalších potřeb, jakkoli se mohou zdát lákavé a dočasně obveselující, jsou naprosto zakázány."
Vánoce na frontě
7. prosince 1914 navrhl papež Benedikt XV. po dobu Vánoc přerušení bojů. Německo souhlasilo, ostatní mocnosti to odmítly. Rodiny a přátelé vojáků chtěli pro své blízké alespoň trochu připomenout vánoční čas. Posílali balíky plné teplého oblečení, jídla, cigaret, léků - a také zásilky malých vánočních stromků.
Němečtí vojáci je ozdobili svíčkami a postavili na okraj zákopů. Britští vojáci spatřili světlo, ale trvalo jim několik minut, než zjistili, odkud pochází. Hlídky podávaly zprávu o podivném jevu svým nadřízeným. Jedná se o nějakou lest? Vojáci dostali rozkaz nestřílet, ale vše bedlivě pozorovat. Za chvíli uslyšeli, jak se z protějších zákopů ozývá zpěv německých koled.
Čtěte ZDE: Na adventním věnci se rozsvítila čtvrtá svíce: "Blízko, blizoučko Štědrý den..." Odložme chmury a přemítejme o Naději. Léčivá Velepíseň na lásku
Nadporučík Kennedy: "Po celý Štědrý večer, se k nám nesly z protějších zákopů zvuky písní a veselí, občas nějaký Němec halasně zakřičel: 'Veselé Vánoce, Angličani!' Jeden podsaditý Skot jim na oplátku zavolal: 'Tobě taky, Fritzi, a nepřežer se těma svejma klobásama!'" Jinde se vojáci obou stran dokonce střídali při zpěvu, jak to popisují Jay Winter a Blaine Baggett:
"Oni skončili svou koledu a my měli za to, že bychom jim to měli oplatit, a tak jsme zpívali The first Noël. Když jsme skončili, začali všichni tleskat a následně hodili do placu svou oblíbenou O Tannenbaum. A tak to pokračovalo. Nejdřív Němci zazpívali svou koledu a my pak nějakou tu naši, a když jsme začali O Come All Ye Faithful, tak se Němci ihned přidali a zpívali s námi latinsky Adeste fideles. Pomyslel jsem si, že je to opravdu něco výjimečného: dva národy zpívají uprostřed války společně koledu...
Obdarování
Němci na své nepřátele volali: "Tome, pojď sem k nám!" A stále opatrní Britové odpovídali: "Ne, vy pojďte sem!"
Na některých místech fronty se zástupci obou stran sešli uprostřed, na území nikoho.
"Potřásli jsme si rukama, popřáli si navzájem šťastné a veselé Vánoce, a po chvilce jsme spolu hovořili, jako bychom se znali už léta. Postávali jsme u jejich ostnatého drátu. Udělali kolem nás kolečko, jako bychom byli nějací řečníci na rohu ulice. Když ostatní z naší družiny viděli, že jsem s několika dalšími vylezl ven, začali vylézat také...
To byl pohled! Skupinky Němců a Britů se táhly téměř po celé délce fronty! V šeru jsme slyšeli smích a viděli rozžínající se zápalky, Němec připaloval cigaretu Skotovi a naopak, vyměňovaly se dárky. Když nerozuměli slovům, domlouvali se posunky. Stáli jsme tam, smáli se a rozprávěli s lidmi, které jsme se jen o několik hodin dříve snažili zabít!"
Někteří uprostřed území nikoho, dohodli neformální příměří: Nebudeme střílet, když vy také nebudete. Někde to vydrželo do sv. Štěpána, jinde jej protáhli až do Nového roku.
Jedním z hlavních důvodů vánočního příměří byla potřeba pohřbít mrtvé. Nešlo jen o nedávno zemřelé, ale spíš o těla na území nikoho, která tam tlela již několik měsíců. Oslavu Vánoc tak doprovázela smutná a chmurná povinnost pohřbít padlé kamarády. Na Boží hod britští a němečtí vojáci vyšli na území nikoho, aby roztřídili mrtvé. V několika případech proběhly i společné britsko-německé pohřební obřady.
Legendární fotbalový zápas
Mimořádným projevem vánočního zázraku byl fotbalový zápas na území nikoho mezi bedfordshirským regimentem a německými vojáky. Jeden člen regimentu vyrobil míč a utkání trvalo, dokud se míč nepropíchl o ostnatý drát na zátarasu.
Pozoruhodné neoficiální příměří trvalo i přes nelibost velících důstojníků po několik dní. Podobné oslavy Vánoc se již neopakovaly, a jak válka pokračovala, stala se z vánočního příběhu roku 1914 na frontě téměř legenda. Její účastník Oswald Tiley poté napsal: "Tento zážitek byl nejúžasnějším naplněním slov Mír na zemi a pokoj lidem dobré vůle v mém životě."
Zdroj: Your Guide to 20th Century History. Redakčně kráceno a upraveno.
Tagy článku
Doporučujeme
Radomír Malý přináší ve svatopostní době svědectví o prokazatelných zázracích, které i při pečlivém vědeckém... více čtěte zde
Antonio Socci ukazuje, jak pýcha rozumu připravila v moderní době spousty z nás o kontakt s tou nejzákladnější... více čtěte zde