Myslím, že v tom není nic neuctivého, přirovnáme-li lidské hledání Boha ke hře na schovávanou. Podívejte se, jak si dítě hraje s otcem, na všechny ty dovednosti a prozíravost na jedné straně a celé to dobrodružství a vzrušení na straně druhé! Když čtete ve Starém zákoně o tom, kterak všemohoucí Bůh uzavřel smlouvu s lidmi, pociťujete, že to je jaksi nepatřičné; jak je možné, zvážíme-li, kým Bůh je, že s námi uzavírá oboustrannou dohodu, která zahrnuje vzájemné závazky?
Ale otec si hraje se svými dětmi na obchod, třebaže má své příjmy a ony jen kapesné, které jim dovolí; a k jak složitým obchodům při této hře dochází! A stejně je tomu i s onou hrou na schovávanou, která se vine všemi staletími a která od kolébky do hrobu probíhá i v životě každého člověka.
Hra na schovávanou?
Proč se Bůh, který nás tolik miluje, od nás jakoby vzdaluje, aby ho nebylo tak snadné najít? Odvážíme se to vyslovit? – je to součást pravidel hry. Bůh se skrývá, aby vzrušení z vítězství, až ho konečně najdeme, pro nás mohlo být čímsi naprosto jedinečným. Proč člověk, jehož srdce je stvořeno pro Boha a nemůže najít klidu, dokud v něm nespočine, občas tráví celé dny a celé roky tím, že se snaží utéct před Bohem, aby se vyhnul jeho pohledu? Je to opět součást pravidel hry; tedy ne že bychom se před ním měli schovávat, ale že se před ním schovávat můžeme.
Když se dítě schovává před otcem, jeho skrývačka bývá celkem průhledná, ale otec může vždycky dělat, že nevidí. Ale když přijde řada na otce, schová se někdy až příliš dobře; děti jsou při svých hrách trochu hloupější, než čekáme, dokážou chodit sem a tam kolem úkrytu a nic nevidět. Je tedy zvykem, že dítě nevyráží hledat samo; spolu s ním jde ruku v ruce matka, která je připravena neskrývaně napovídat, kde by asi bylo nejlepší se schovat, nebo v krajním případě dokonce odhrnout závěs, otevřít dveře komory, a odhalit tak vzrušující tajemství. Vrozený rozum dítěte se téměř nikdy neobejde bez pomoci matčina důvtipu…
A Kniha přísloví nám zde podává nápovědu. Popisuje obrazně Boží moudrost jako ženu, která stojí po boku Boha během jeho stvořitelského díla a rozvrhuje, do jaké výšky se mají vznést hory, kudy mají téct řeky, jak se má oceán udržet ve stanovených mezích. Pak téměř zčistajasna následuje nečekaný verš: „S ním jsem byla, hrála jsem si před ním ustavičně, hrála jsem si na okruhu zemském, rozkoš majíc v pokolení lidském.“ „Hrála jsem si“ – není úniku, je to jediný možný význam slova použitého v hebrejském textu.
Když se na scéně objevuje člověk, tak se z této moudrosti, která byla dříve velkolepým architektem stvoření, stává kamarádka člověka a zapojuje se do hry. A ačkoliv se to může zdát nemožné, tak k další hře, tedy lidskému hledání Boha, Boží moudrost sama ponouká! Pokud by nám Bůh trošičku nepomohl, neměli bychom šanci; jsme natolik nerovnocenní, že hra by stále byla pouze na jeho straně.
Čtěte ZDE: Tajemný Štědrý den, večer a noc: Stane se zázrak. Světlo prolomí tmu. Jsme obklopeni jen nejistotou a důvodnými obavami o náš svět? Mocná naděje v jesličkách a poselství z Fatimy. Radujme se, křesťané!
Člověk si začal
Byl to člověk, kdo se první v dějinách schoval před Bohem. Známe ten příběh; Adam se spolu se svou manželkou schoval mezi stromy v zahradě. „Žena, kterou jsi mi dal“ – dal jsi mi ji, aby byla pomocnicí, aby o mě pečovala, aby mě mírnila, ale moc mi nepomohla. Matka Eva nezachránila Adama svým důvtipem; místo toho ho stáhla dolů, a pak se oba spolu bezúspěšně krčili v úkrytu, aby se vyhnuli Božímu pohledu.
Člověk to začal, člověk hodil rukavici; a od té doby byl po celá staletí jako vystrašené dítě, jež samo tápe v temnotě a bezdůvodně se hrozí tisíců strašidel, hledajíc Boha, který zanechal tolik důkazů své existence, ale stále zůstává skryt našemu zraku. „Ukaž nám Otce, a to nám dostačí“ – ano, ale Boží moudrost nás obdařila jen kahánkem problikávajícím temnotou, nikoliv matkou, která by odhrnula záclonu a řekla nám: „Podívejte, tady je!“
A pak, až se čas naplnil, Bůh změnil svoji skrýš. Znenadání, když všude vládlo ticho, přišel uprostřed poklidné zimní noci a skryl se v malém městečku, přišel a skryl se v jesličkách, přišel a skryl se v podobě člověka. Ponížil sám sebe, byť to nebylo zas v takové tichosti; postačil pouhý pohyb mezi hvězdami, pouhé zašustění andělských křídel, aby se mezi několika hledači, pastevci s jejich pronikavýma ušima a hvězdáři s jejich bystrýma očima, zvedl povyk a křik.
A tak znovu začala honička: Řekněte nám, kde se narodil židovský král? Otázka, která se šířila od jednoho kolemjdoucího druhému, za chvíli zněla jako refrén z nějaké dětské hry. Cože, ta barabizna v zadní ulici? Tam je to hrozné! Na takovém místě by se nikdy neschoval! A pak se otevírají dveře, v nich stojí žena a klade prst na ústa; přichází naše Matka, aby nám pomohla v hledání. „Ano, je tady; ale buďte potichu, právě spí.“ Bůh, který nepřebývá v chrámech rukama vystavěných, spí zde! Bůh, který, bdě nad Izraelem, nikdy nespí ani nedřímá, tady spí!
Et Jesum, benedictum fructum ventris tui,… ostende.
Zdroj.
Tagy článku
Doporučujeme
Radomír Malý přináší ve svatopostní době svědectví o prokazatelných zázracích, které i při pečlivém vědeckém... více čtěte zde
Antonio Socci ukazuje, jak pýcha rozumu připravila v moderní době spousty z nás o kontakt s tou nejzákladnější... více čtěte zde