Howard Storm byl profesorem umění na univerzitě Northern Kentucky. Jako bezvěrec byl přesvědčen, že smrt je definitivní konec člověka. Jeho ateismus se však rozplynul jako mýdlová bublina po zkušenosti, kterou prodělal během těžké nemoci a klinické smrti v čase prázdninového pobytu v Paříži v roce 1985.
Tváří v tvář utrpení
V létě 1985 pobýval Storm spolu se svou ženou a skupinou studentů v Evropě, kde navštěvovali centra umění. Poslední etapou byla Paříž. Poslední den pocítil Howard Storm prudkou bolest v žaludeční krajině, jako by byl zasažen nábojem. Bolest byla tak strašná, že doslova vyl jako pes. Přivolaný lékař konstatoval prasklý dvanácterník, dal mu morfiovou injekci a poslal ho na okamžitou operaci.
Rentgen potvrdil, že na dvanácterníku je velký otvor jako následek vředů. Postupem času morfium přestávalo účinkovat. Během čekání na operaci profesor Storm intuitivně vycítil, že jsou to poslední chvíle jeho života. Zoufale prosil nemocniční personál o pomoc. Protože to bylo v době prázdnin, řada lékařů byla na dovolené a Storm musel na operaci čekat několik hodin. V důsledku nesnesitelné bolesti se minuty zdály dlouhé jako hodiny.
Byl zoufalý z nezájmu a lhostejnosti personálu. Kladl si otázku, co bude s jeho ženou, se dvěma dětmi, s jeho obrazy, domem, zahradou a vším, co měl tak rád, jestliže umře. Myšlenka na smrt ho děsila. Bylo mu teprve 38 let a měl před sebou slibnou kariéru. Chtěl žít za každou cenu, ale rychle mu ubývalo sil. Dýchal jen s obtížemi a takřka nebyl schopen zvednout hlavu a promluvit.
Po 10 hodinách pobytu mu ošetřovatelka sdělila, že chirurg už musel odejít domů a k operaci může dojít až ráno. Tato informace zněla Howardovi jako ortel smrti. Byl přesvědčen, že noc nepřežije. Se slzami v očích se začal loučit se svou ženou a řekl jí, že ji velice miluje. Objala ho a se slzami v očích políbila. Storm si byl jist, že smrt znamená konec vědomí a existence člověka. V Boha nevěřil, tím méně v nebe a peklo.
Čtěte ZDE: Otázka hříchu: Ze zla se stala společenská prestiž. Ani zkáza planety či jaderná válka není horší. Ďábelské zmatení pojmů a logická nevyhnutelnost pekla. Tajemství neposkvrněného početí
Předchuť smrti
Zmožený návaly bolesti zavřel oči a pomalu ho začala obklopovat temnota. Cítil, že se propadá do propasti zmaření. V určitém okamžiku však s údivem konstatoval, že žije dále a má obdivuhodně jasné vědomí a vnímání skutečnosti, která ho obklopuje. Byl si vědom svých problémů se žaludkem, ale bolest již necítil, jen si na ni živě pamatoval. S úžasem se zorientoval, že stojí vedle svého lůžka, na kterém leží jeho bezvládné tělo. Vedle seděla jeho žena Beverly se schýlenou hlavou.
Chtěl s ní promluvit, ale marně, protože vůbec nereagovala, jen se bez pohybu dívala do země. Nemocniční místnost mu připadala jako jasně osvětlená, všechno viděl do nejmenších podrobností tak ostře, jako dosud nikdy. Byl z toho velice zmatený, že nemůže komunikovat se svou ženou. V určitém okamžiku slyšel jasně slova: Vyjdi odtud a pospěš si. Dávno už čekáme na tebe, abychom ti pomohli. Cítil, že jestliže ten pokoj opustí, již nikdy se sem nevrátí.
Tajemné hlasy naléhaly: Nebudeme ti moci pomáhat, jestliže odtud neodejdeš. Rozhodl se, že je poslechne. Měl dojem, že se nachází někde jako ve velké zamlžené hale, která podvědomě budila úlek. Neviděl podrobnosti, ale zdálo se mu, že prochází nějakým tajemným prostorem. Spatřil opodál nevýrazné postavy, které připomínaly lidi. Byli bledí a jejich šat měl šedivou barvu. Chtěl se k nim přiblížit, ale zjistil, že je to nemožné, protože se od něho ustavičně vzdalovali. Byl si vědom, že musí okamžitě podstoupit operaci a že ti cizí lidé jsou jeho jediná naděje. Ustavičně mu opakovali, že jestliže půjde s nimi, všechny jeho problémy přestanou.
Jak plynul čas, temnota se prohlubovala a počet zlověstných postav, které kroužily kolem něho, byl stále větší. Jejich přítomnost ho naplňovala rostoucí hrůzou, protože z nich vyzařovala nenávist, podlost a klam. Storm se ohlédl a viděl jako v dálce svoje lůžko a vedle něho svou ženu. Měl pocit, že pro něho čas skončil, a to, co prožívá, je nějaký strašný sen, který je nicméně plný hrozné skutečnosti. Tajemné postavy, které ho obklopovaly a odváděly k neznámému cíli, začaly vyslovovat strašné kletby a lži, které byly adresovány jemu. Mluvily s jízlivým smíchem, že již brzy budou na místě.
Howard si uvědomil, že se nachází v děsném prostředí plném hrůzy. Postavy měly strašné vzezření. Byly stále více agresivní a vystavovaly ho různému týrání. Byly naprosto bezcitné, ovládané nenávistí a nevídanou krutostí. Storm pochopil. že jsou to zatracení, kteří během pozemského života odvrhli Boha a stali se stoprocentními egoisty. Bezvýsledně se pokoušel před nimi bránit, ale to vyvolávalo u nich ještě větší agresivitu a jízlivost. Vzhledem k utrpení a zarážející beznaději byla situace pro Storma tak strašná, že něco podobného nikdy nezažil. V určitém okamžiku uslyšel vnitřní hlas, který ho vyzýval k modlitbě, aby prosil Boha o pomoc. Zpočátku tu myšlenku zaháněl, ale výzva k modlitbě byla stále naléhavější.
Čtěte ZDE: Zázrak v Africe: Boko Haram porazily modlitby. Posvátný růženec znovu zachraňuje křesťanstvo. V Nigérii jako u Lepanta: V čele neohrožený biskup. Kde jsou evropští duchovní? Recept na boj s hrozbou islámu
Storm se celý svůj dospělý život nikdy nemodlil a nevěděl, jak se to dělá. Vzpomněl si však na úryvky otčenáše a jiné prosté věty z dob dětství a začal je opakovat. Ke svému údivu zjistil, že když se pokoušel modlit, odporné postavy začaly kvapem prchat. Křičely s velkým vztekem, že se zbytečně modlí, protože ho stejně nikdo neslyší, neboť Bůh neexistuje. Strašily, že teprve teď s ním zatočí, a vyslovovaly přitom strašné kletby proti Bohu a Matce Boží. Storm ustavičně opakoval modlitby a ověřoval si, jak velkou mají moc, když viděl, jak většina zlých duchů zděšeně prchá pryč od něho. Pochopil, že kdyby se přestal obracet na Ježíše, ihned by se vrátili a hrůza by začala znovu. Ta byla tak strašná, že všechny fyzické bolesti, jaké zakoušel v nemocnici, byly proti tomu ničím.
Soud nad sebou
Když Storm opakoval slova modlitby, uviděl a zhodnotil sám sebe, co bylo v jeho dosavadním životě dobré a co zlé, a konstatoval, že celý svůj život stavěl pomník svému největšímu božstvu a tím byl jeho egoismus. Úplně soustředěn na sebe chtěl se za každou cenu stát slavným, aby jeho obrazy byly obdivovány na celém světě. Nyní pochopil, že jeho vztah k vlastním dílům sochařským a malířským, které vlastnil ve své sbírce, i jeho vztah k rodině byl nesprávný a celý systém jeho hodnot byl jen prodloužením jeho egoismu.
Tato soustřednost na sebe mu nyní působila neobyčejné utrpení. Všechno, čeho si dosud tak velice cenil a co dávalo smysl jeho životu, nemělo pojednou vůbec žádný význam. Zaplavil ho velký stud a lítost nad dosavadním vztahem k Bohu a k lidem. Nebyl zlodějem, nikoho nezabil, respektoval i nepsaná práva civilizovaného života, ale to bylo málo, aby žil životem důstojným člověka. Jeho hlavní náboženskou i životní normou byl egoismus, bezohledný individualismus, přičemž soucit s druhými pokládal za projev slabosti. Uvědomil si, že celý život nosil v sobě skrytý hněv a neochotu odpustit svému otci a že choval nepřátelský postoj ke všemu, co nemohl kontrolovat.
Nyní byl zcela bezradný a slabý. Pochopil, že mu chybělo docela málo, aby se stal stoprocentním egoistou jako oni zavrženci planoucí nenávistí a musel by se připojit navěky k jejich počtu.
Světlo naděje
Vědomí zmařeného života vyvolalo u Howarda velkou lítost nade vším, co zlého myslel a vykonal, co vyplývalo z jeho egoismu a co ho ještě více utápělo. A právě tehdy uslyšel jeden svůj zpěv z doby dětství. Byl to stále se opakující refrén – Ježíš mě miluje. Jako dítě to zpíval v mateřské škole.
V té úděsné temnotě, která ho nyní obklopovala, velice zatoužil po společnosti někoho, kdo by se ho ujal. Zpěv Ježíš mě miluje se stal jeho modlitbou a největší touhou celé jeho bytosti. Cítil, že v této beznadějné situaci je Ježíšova láska jedinou záchranou a spásou. Díky této modlitbě se v něm začalo probouzet světlo naděje. Poprvé ve svém dospělém životě vroucně toužil, aby se ukázalo, že je to pravda, že Ježíš ho miluje, a proto volal z celého srdce: Ježíši, zachraň mě!
V určitém okamžiku zpozoroval v obklopující temnotě malé světélko, jakoby sotva viditelnou hvězdu, která se stávala stále jasnější a větší. Světlo budilo dojem, že se k němu přibližuje s velkou rychlostí. Fascinován jeho září nemohl od něho odtrhnout zrak. Nakonec bylo toto světlo jasnější než slunce a krásnější než cokoliv, co kdy viděl. Když k němu dospělo, uvědomil si, že to není hvězda, nýbrž živá osoba, ze které vyzařuje světlo lásky. Byl to zmrtvýchvstalý Ježíš Kristus, Spasitel a Pán vesmíru. Howard Storm byl zaplaven jeho láskou.
V jeho světle spatřil hrůzu svých hříchů, všechno zlo způsobené jeho ateismem, ale vedle bolesti, která vyplývala z poznané pravdy o sobě, cítil, že je jako marnotratný syn milován láskou, která odpouští všechny hříchy, léčí všechny rány a vrací ztracenou důstojnost Božího dítěte. Pochopil, že jedinou nevyhnutelnou podmínkou, aby se tak mohlo stát, je naděje, důvěra a souhlas člověka. Howard zakusil Boží milosrdenství způsobem tak intenzivním, že nenacházel vůbec slov a přirovnání, aby mohl své prožitky vyslovit lidským jazykem. Plakal jak radostí, tak také lítostí nad svými hříchy. Cítil, že je milován a přijímán, že Ježíš ho bere do své náruče, aby ho vynesl z chmurné skutečnosti, která vedla přímo do pekla.
Čtěte ZDE: Velký pátek: Tajemství Spasitelovy smrti má i svůj velmi fyzický rozměr. "Reportáž" z Golgoty na Turínskémn plátně. Kristovou obětí ateistický Západ už opět pohrdá - a vede tak civilizaci Kříže ke zkáze
Storm měl dojem, jako by Spasitel překonal nekonečnou vzdálenost, která odděluje světlo od temnot, lásku od nenávisti, pravdu od lži, svobodu od zotročení. V této nové nepředstavitelné skutečnosti, ve které je život láskou, cítil se velice zahanben stavem svého lidství. Cítil se před tváří Boží svatosti jako odporný hadr, který je nutno vyhodit na smetiště. Mnohokrát ve svém životě Boha nejen popíral, ale tropil si posměch z pravdy, že Bůh existuje a že je láska. Tisíckrát užíval jméno Boží jako kletbu. Chtěl být sám jediným středem všehomíru a sám rozhodovat o tom, co je dobré a co je zlé, a řídit se při tom svým egoismem. Uvědomoval si tyto a jiné hříchy, kterých se dopouštěl, zdálo se mu, že se zde nachází omylem.
A tehdy uslyšel Ježíšův hlas: To není omyl, právě zde je tvoje místo. Musíš se ještě připravit, dozrát, očistit. Na Ježíšovu prosbu se objevily jasné postavy, ze kterých vyzařovala radost a láska. Byli to čistí duchové, andělé, kteří se dorozumívali bezprostředně myšlenkami. Cokoliv si Storm pomyslel, oni ihned věděli. Jeho bezprostřední opatrovník, anděl strážný, mu oznámil, že se má vrátit do pozemského života, že není ještě hotov, aby mohl vejít do věčnosti. Sdělil mu také, že Bůh obdařil všechny lidi schopností přijmout nebo zamítnout jeho lásku, která je zcela svobodným a nezištným darem, proto je možno ji přijmout jedině v plné svobodě důvěryplnou a upřímnou modlitbou.
Právě z toho důvodu mají lidé povinnost se modlit. Anděl strážný oznámil Stormovi, aby za lásku neočekával nějakou odměnu nebo prospěch, nýbrž aby toužil jen po jediném: aby lásku svobodně přijímal a plnil Boží vůli, protože tak se stane Božím dítětem a vykročí nejpřímější cestou k nebi.
Zcela nový život
Když anděl strážný domluvil, uvědomil si Howard, že leží na lůžku, je po operaci a ošetřovatelka umývá jeho pooperační ránu teplou vodou.
Tento zážitek na hranici smrti zcela změnil Stormův život, celou jeho dosavadní hierarchii hodnot a způsob myšlení. Z ateisty se stal člověk horlivé modlitby. Howard Storm dodnes vydává svědectví, že člověk může být svobodným a schopným nezištné lásky jen tehdy, když věří v Boha a důvěřuje mu. Kdo se s Bohem sjednocuje ve víře, dosahuje opravdového štěstí a stává se svatým, jde tedy po cestě, která vede do nebe.
Zdroj.
Tagy článku