Parlament České republiky před několika lety schválil obnovu 28. září jako státního svátku. Je to den sv. Václava, českého národního světce a zemského patrona, den, který byl v Čechách s vlasteneckým patosem slaven po tisíc let, a jeho oficiální zařazení mezi svátky moderního českého státu by tudíž mělo být něčím zcela přirozeným, mělo by být návratem české společnosti z vykolejeného dvacátého století na prověřené cesty národní tradice.
O bolestech, které celou věc provázely trvale svědčí podivný oficiální titul svátku: 28. září – Den české státnosti. Jde o zřetelný kompromis, neboť světcovo jméno není zmíněno. Je a zůstane význam 28. září lidem srozumitelný? Kam jsme se dostali od onoho konce 20. století? Dokážeme ještě následovat toto poselství?
Josef Dostál: Poslání svatého Václava
Sv. Václav, národní světec, představitel a symbol jednoty českého národa ve všech složkách, má poslání posvěcené věky a tradicí, jež přesahuje úctu, jíž jsme povinováni velikým zjevům naši minulosti. Stojí na počátku našich dějin jako skvělý maják. Chvíle úzkosti to byly, jež diktovaly, aby národ s důvěřivou modlitbou obracel se k zemskému patronu, který měl chrániti své plémě před pohromou a zkázou. Český katolík ve svobodné vlasti nalézá ve sv. Václavu posilu a oporu. Nalézá však také příkaz povahy mravní a kulturní.
Světlo křesťanství bojující proti pohanství a barbarství v desátém století stojí dnes před podobnou úlohou. Táž fronta, tytéž úkoly. Vkloubeni sv. Václavem v kruh západoevropské kultury, máme povinnost brániti odkaz světcův. Český katolík, když byl promyslil poslání sv. Václava v současné době, nespokojil se jen s tradiční úctou.
Sv. Václav kráčel před polopohanským národem jako vůdce po strmé stezce horské. Zloba a nenávist zmařily jeho pozemský život, ale nedovedly zničiti mystický smysl oběti. Prolitá krev posvětila tuto zemi, tvrdou a nepřístupnou. Krása naplněná oblila svatozáří hlavu mladého knížete, bojovníka za duchovní princip života.
Čtěte ZDE: Svatý Václav, ostrov v uprchlické povodni: "Tak nám zabili posledního Čecha...!" Národní pouť nese naši Záštitu. Přejde nás úsměv jednou provždy? Čas přestat š(v)ejkovat
Toto mystérium nepozbylo ničeho na aktuálnosti. Požaduje na českém katolictví, aby dosáhlo plného uvědomění si svých povinností vůči sobě i vůči celému národu. Sv. Václav sloužil Kristu a národu radostně a oddaně. Chtěl přetvořiti drsné bojovníky a syny Boží, kteří by celým životem vydávali svědectví o naplnění ideálu křesťanské dokonalosti. Světec padá před cílem, aby jeho smrt tvořila most pro ty, kdož chtějí následovati vzácnou jednotu národního a náboženského ideálu. Jaký velkolepý příklad v době zpolitikařené a obrácené plně ke svodům hmoty a přeceňující divy techniky!
Sv. Václav, toť symbol života v duchu a pravdě. S jeho jménem je spojena nenávist lži, kompromisnictví, konvenčního přitakání. Čeští katolíci, kteří se hlásí okázale ke sv. Václavu, měli by si uvědomit, že následovati světce znamená především aktivní energii ve službách duchovních hodnot, které se rozvíjejí den ze dne. Katolík dle vzoru sv. Václava, toť rytíř kultury bez ohledu na pravo nebo na levo. Tichošlápství a zbabělé záškodnictví nemá nic společného se vzácným odkazem.
Poslání sv. Václava neobrací se k mrtvým, ale k živým. Životem máme dokazovati, jak jsme dorostli smyslu světcova života i smrti. Povel k heroismu zní jasně a zřetelně. Není to falešný pathos vlasteneckých tragedií, rozplizlých a matných, ale výzva formulovaná určitě: plnost života náboženského zahrnuje v sobě plnost života národního. Nikoli sektářská nevraživost, farizejská neupřímnost, pokrytectví mnohoobročníků, ale pokorná služba v lásce a láskou.
Víme dobře, jak česká skutečnost je vzdálena v době milénia tohoto ideálu. Ale má to znamenati resignaci, složení rukou v klín, mlčelivý souhlas, aby s titulem katolíka se u nás obchodovalo, aby kde jaký žoldnéř přihlašoval se do řady těch, kdož slouží poctivě a oddaně?
Duše záludné a úskočné mají ke sv. Václavu daleko. Kryjí-li své cíle svatým jménem, dopouštějí se hříchu, pro který nemáme jména. Povinností nás však je, abychom si uvědomili rozdíly a vstupovali do druhého tisíciletí s hledím otevřeným bez bázně. Nepřítel, o němž víme, a který bojuje přímo a mužsky, je nám vítán, neboť takové utkání znamená čest. Ale co s těmi, kteří číhají za rohem? Boj s nimi nemá smyslu. Nemůžete bojovati se lstí a napodobovati vzácné metody loupežnické, to není náš vkus.
Čtěte ZDE: Bílá hora: Dnešní výročí připomíná syndrom rozdvojeného národa. Naše osudová výhra? Kdo začal národní obrození? Kdyby stavové zvítězili, mohlo být hůř. A kdo si s čím začal? Nemysleme černobíle
Úkoly, které nás čekají a doléhají na nás rok od roku s větší intensitou, jsou úkoly čestné a obtížné. Víme celkem, jaké je prostředí a jak jsme přijímáni. Nepřátelé jsou nám milejší než přátelé, které denně potkáváme. Máme vzácné sympatie, jichž si opravdu vážíme. Není to práce marná. Jsme přesvědčeni, že sv. Václav znamená závazek. Summa lásky, ve které je obsažena spravedlnost, toť poselství pro českého katolíka.
Evropská kultura je kultura křesťanská. My nepatříme k Východu, ale k Západu. Proto osud Evropy nemůže nám býti lhostejný. Chceme spolupracovati v těchto poměrech, aby česká náboženská melodie svítila v obecném chorálu a zpívala po svém zákonu. Universalismus není internacionalism. Touha po obecnosti, po něčem, co spíná přes všechny hranice a mysl, je příliš silná v této době neklidu a anarchie, než aby partikulární zájmy rozhodovaly o věcech základní důležitosti. Na křižovatce světových větrů jsme vydáni nárazům ze všech stran. Tím spíše potřebujeme jasného ovzduší a spolehlivé základny pro nové výboje a činy.
Spínáme s jménem sv. Václava představu vůdce rozhrnujícího tmy a prázdnotu. Pracujme pro budoucnost s vědomím, že plníme prostý úkol, daný Prozřetelností. Od toho nás nemůže odvrátit brutální zákeřnictví samozvanců, kteří osobují si mluviti ve jménu našem. Pro nás čest není hadrem, s kterým se může činiti cokoli.
Průkopník světla a bojovník za Kristovu říši v této zemi na úsvitu dějin bude nám vůdcem a záštitou. Pod jeho praporem žíti i umírati je sladké a krásné. Snad padneme dřív, než se rozední. Ale může i tato představa podvrátiti naši touhu a zvrátiti naše kroky?
Zaslíbení, jež jsme učinili, poutá a váže. Řád, pro který pracujeme, žádá obětí dobrovolných a radostných. Řád a svoboda, toť jen jiné označení pro jedno a totéž. Nejsme otroky, kteří slouží proti svému přesvědčení, a nehledáme laciné uspokojení, jaké poskytuje lidské chytráctví a mazanost.
Nepřekvapuje nás komedie, která se hraje denně s rostoucím úspěchem. Jsme klidni, jako ten, kdo ví, že spravedlnost Boží promluví ve chvíli rozhodné.
Sv. Václav je zárukou této naděje.
Čtěte ZDE: Svátek posledního českého krále: Svatý panovník se obětoval za své národy. Mohl vyřešit neřešitelné? Poslední slova na smrtelném loži. Tragický příběh čistého manželství. Nedostižný vzor pro státníky
Jaroslav Durych: Modlitba k sv. Václavu
Zdráv buď, vévodo české země!
Nedal jsi zahynouti, nepohrdl jsi naším voláním, shlédl jsi na naše slzy, Boha jsi uprosil. Jako osiky jsme se třásli, nerozeznávajíce soudu Božího a soudu lidského. Ne před branami, ale uprostřed měst seděli draci, kteří nečekali až na pannu přivedenou, ale dávili vše a nečistá sběř se chechtala pláči tvého lidu. Místo jitřního vyzvánění se začínal den křikem vrahů, jejichž krokem se třásly všechny ulice, v jejichž očích byl mráz smrti věčné a dech jejich otravoval jako mor. Každá vteřina byla úderem biče nebo plivnutím na tvář, každá minuta zsinalosti a hodina vystupovala jako pekelná věž, která rostla až k nebi.
Jak řinčela v noci okna do spánku, když se řítil vůz s odsouzenci a zahýbal náhle do tmy za rohem, a jak jistě a spolehlivě nás probouzel ze sna pochod katů. Ach, kam se jen obrátiti, čím zacpati uši, čím se přikrýti! Země úpěla hanbou. Stopy netvorů bylo viděti všude i očima zavřenýma, prapor Satanův vlál z oken i střech, i z vrcholů chrámů, a znak jeho poskvrňoval jako ohavný vřed tvář i nebe; ze všech koutů pak vycházel křik jeho sběře, před nímž nebylo uniknutí ani v hrobě, neboť Satan byl všude, hleděl odevšad, stál i po boku Spasitelově. Jako drak, jenž se neunaví, jemuž uťatá hlava opět naroste, řičel krvavý běh ze všech stran svá rouhání ustavičná, až i v kostech se oapkovala jejich ozvěna a srdce se zastavovalo němou bázní. Ó hodiny, dny, týdny, jež jste zmizely v bezvědomí, mdlobě, strnutí, kdo vás sečte!
Ty víš, co jest noc, co jsou pochodně, jak potvorně svítí oči vrahů, jejichž kroky se rozléhají v chladné tmě. Tvá ruka se nezachvěla, když jsi popadl vraha a mrštil jím o zem, tvá noha se nezatřásla, když jsi na něho stoupl jako na hada. Ty jsi v rozhodné chvíli skvěle zvítezil, holou rukou jsi zabránil bratrovraždě a hroznému poskvrnění svého rodu. Pak však uzřel jsi ty, kteří přijali ďábla, syny prokletí, sběř mrzkou, a tehdy jsi poznal, že lze hledati pomoc pouze u Boha. I spěchal jsi důvěřivě k bráně chrámu. Ó vévodo české země! Chrám byl zavřen a ty jsi byl ubit, drže železný kruh.
Čtěte ZDE: Zvláštnosti národního osudu: Oslava vraždy v základech českého státu? Jeho současnost spočívá v diktatuře, zakazování a nevíře. Zabije „kacířský“ papež vzpurného českého primase? Pod korouhví jít, ne ustrašeně řečnit!
Ty víš, co chtěl Bůh, když tě potupně ubíjela tlupa zlodějů a krev tvoje umývala práh chrámu. Ty víš, co chtěl Bůh, když nás vydával v ruce našich vrahů. Vždyť jsi vévoda země české, jsi svatý, my pak čeládka nestatečná, v lásce nestálá a ve víře mdlá. Tvá smrt byla oslavením, čím bude smrt naše? Ty to víš. Vidíš světlo, my pak vidíme tmu.
Ó dědici české země, jenž jsi umyl svou krví práh chrámu, buď zdráv! Ty jsi uprosil Boha, že nebyl chrám zavřen také před námi. Upros, prosíme, zvláště svatého Ducha, aby poshověl těm, kteří nemohou rozeznat soud Boží, aby zahnal vše zlé a naplnil mysli ohněm jasným, aby ti, kteří unikli z rukou vrahů tělesných, šťastně unikli také smrti věčné! Dej nám, prosíme, Kníže Svátosti nejsvětější, ať vzhlížíme k tobě stále tak jako za oněch dnů, kdy nám jediným útočištěm byla víra. Ať nás neděsí bludné stíny vrahů, Hněvsy, Tyry a Česty, kteří pokoje nenalézají a svádějí lid k činům hanby! Ať v budoucích zkouškách, v moři plamenů, které pohltí svět, rychle dojdeme k místu, kde nás sám budeš očekávati! Buď zdráv! Kéž stále tě pozdravují všecky jazyky, srdce, smysly! Kéž slávu tvou hlásá v polích pšenice a na stráních réva. Kéž o tobě mluví noc a sníh, který pojal tvé stopy. Buď zdráv! Přijmi, přijmi od nás náš dík, naše slzy!
První text: Svatováclavský sborník Akordu. Praha 1929.
Druhý text: Kameny základní. Vydal Kostelní výbor, Břeclav 1946.
Tagy článku