Na slavnost Všech svatých, v pátek 1. listopadu, jsme oslavili svátek všech světců, známých i neznámých. A prosili jsme je o přímluvu za duše své a duše našich bližních. Termín pro slavení tohoto významného křesťanského svátku stanovil v 8. století papež Řehoř III. O den později, tedy v sobotu 2. listopadu, jsme vzpomněli na všechny věrné zemřelé, kteří ještě nejsou připraveni vstoupit do Nebe, a modlili jsme se za zkrácení časných trestů, které si jejich duše odpykávají v očistci.
Jak vyplývá z Písma a tisícileté nauky Církve, duše, které v hodině smrti nejsou zatíženy smrtelným hříchem (v takovém případě by byly zavrženy a skončily na věčné časy v pekelných mukách), ale nejsou ani dokonale čisté, jdou po smrti do očistce, kde se "čistí", dokud si svá časná pochybení beze zbytku neodtrpí.
I v naší duchovně zdevastované společnosti přetrvávají Dušičky jako všeobecně přijímaný svátek zemřelých, během kterého věřící i nevěřící navštěvují hroby svých blízkých, zapalují na nich svíčky a pokládají živé květiny, což symbolizuje víru ve věčný život a překonání smrti. Mnozí se tak alespoň jednou za rok zastaví před mementem smrti - a setrvají na chviličku ve vzpomínkách s těmi, kteří již nejsou mezi námi.
POJĎME SE PORADIT!
PPTV v pondělí 4. 11. 2024 od 18:00 vysílá v přímém přenosu pravidelnou poradu šéfredaktora Protiproudu s "tvrdým jádrem" nepodvolených.
Témata určují čtenáři a diváci svými dopisy, otázkami a komentáři jak k aktuálnímu dění nejen v politice, tak k obecnějším otázkám a problémům, jež určují náš (viditelný i neviditelný) svět.
Utkáno tmě na míru
V ostrém kontrastu k tomu se ovšem u nás prosazuje ze Západu importovaný popkulturní Halloween. Kritizují jej jak věřící, kteří v tomto festivalu ohavnosti vidí satanistický základ, tak i mnozí "normální" nevěřící, kteří se cítí uráženi kýčovitým třeštěním v době, kdy se u nás má chodit v poklidu navštěvovat hroby, obnovovat jejich květinovou výzdobu, zapalovat svíčky a užívat si zadumané podzimní atmosféry.
Halloween s jeho nejkřiklavějšími atributy a maskami je do našich zeměpisných šířek importován prostřednictvím filmu, televize, literatury, hraček a nejrůznějšího konzumního zboží v hypermarketech. Čím dál častěji jsou k vidění za oknem či na zahradách nejen strašidelné svítící dýně, ale i kostlivci, všelijaká strašidla či dokonce imitace zkrvavených mrtvol. Kult smrti, beznaděje a duchovní pustoty obnažený na dřeň.
Už dokonce i mnohé školy a školky se tomuto trendu přizpůsobují a organizují pro žáky podobné "vesele strašidelné" maškarády - někteří rodiče to pobaveně podporují, jiným je to jedno, někteří se staví na odpor s odkazem na "americkost" tohoto "antisvátku".
Halloween však není takto odporným festivalem ze své původní podstaty. Takovým jej učinila teprve zesvětštělá konzumní společnost. Podobně, jako to provedla s Vánocemi: Na tradiční legendě vycházející ze Svatého Mikuláše, v některých kulturách i z Basila Velikého, není nic nepěkného. Zrůdnou se tato postava stala až v důsledku reklamních kampaní na nápoj White Rock v roce 1915 a později na Coca Colu ve 30. letech 20. století.
Od té doby jej v celém (dnes už žel ne jen) západním konzumním světě provází jakoby komický dědula v červeném, cpe kolemjdoucím nejrůznější předvánoční zboží a prostřednictvím reklamy, literatury a kinematografie vytlačuje místní zvyklosti. Naštěstí i u nás najdeme ještě i mnohé nevěřící, kteří se za našeho tradičního Ježíška jsou ochotni takřka poprat.
Kde se Halloween vzal?
Tradice spojená se slavností Všech svatých má kořeny také ještě v prvním tisíciletí po Kristu. Ale zvyk oblékání kostýmů v době Dušiček vznikl ve Francii až ve 14. a 15. století. Byla to doba po velkých morových epidemiích a lidé si tím připomínali svoji smrtelnost a pomíjivost všeho pozemského.
Tyto karnevaly se nazývaly Tanec smrti a představovaly ďábla vedoucího řetěz lidí - od papežů, králů, rytířů, dam, mnichů, až po rolníky, malomocné a hříšníky do hrobu. Ve Francii se konaly tyto reje až na Dušičky, tedy 2. listopadu. Teprve později jej irští přistěhovalci v Americe přesunuli na předvečer Svátku Všech svatých.
V době, kdy v převážně protestantské Americe začali katolíci veřejně slavit svoje lidové svátky, tvrdě narazili u protestantů, kteří katolické lidové tradice označovali za nebezpečnou formu pohanství. Vše, co s těmito oslavami souviselo, bylo pak karikováno a démonizováno.
Tlak měl výsledek. Nakonec si mnozí nepevní katolíci začali myslet, že své zvyky opravdu převzali od pohanů a přestávali důvěřovat vlastní tradici. Začali mít strach identifikovat se s vlastním svátkem, a tím přestali určovat jeho ráz. Uvolnili tak prostor, a temnota vše začal deformovat. A tak se děje v mnohem větším měřítku dosud. Nakonec nastoupila zmíněná popkulturní vlna degradující celou tradici zcela programově.
NEUNIKLO VÁM?
Jaderná válka na dohled? Víme vůbec, jak atomová bomba funguje? A jak zásadně se tyto zbraně Soudného dne změnily od Hirošimy? Či jak bude vypadat jejich použití, pokud k tomu, nedej Pán Bůh, dojde?
Protiproud navštívil celosvětově unikátní prostory v Brdech, kde byly u nás umístěny sovětské jaderné hlavice. Petr Hájek v rozhovoru s jejich současným "vládcem" Václavem Vítovcem odhalují mnohá tajemství "života s Bombou" včera a dnes na místě, jehož fantastický "genius loci" přitáhl pozornost nejen amerických filmařů, ale třeba i šéfa CIA
Kde je problém?
Halloween je tedy překvapivě původně ryze křesťanskou, či přesněji řečeno katolickou lidovou tradicí. Existují sice romantické teorie o spojení s původním keltským svátkem Samhain, ty jsou však mylné a již překonané. Veškeré autentické atributy a kulisy tohoto festivalu jsou zakotveny v Kristově vítězství nad hříchem, smrtí a ďáblem.
Problém je tedy úplně jinde - a je to podobné jako v případě zmíněných Vánoc: V sekularizaci (zesvětštění) tohoto svátku. Jakmile Halloween opustil teologické základy, a ztratil tak obsah věčné spásy, stal se z něho festival zaměřený na jakousi zvrácenou oslavu zla, hrůzy a násilí. Toto pojetí velmi zesílilo během 70. a 80. let pod vlivem módní vlny filmových hororů.
Proto je dnes podoba festivalu tak nevkusná a mnohdy vpravdě ďábelská. Účastníci se převlékají do gumových zombie masek - čím zrůdnějších, tím lépe - aniž by měli ponětí, proč tak činí. Přijde jim to jednoduše "cool".
Jistou paralelu můžeme vidět také ve svátku sv. Mikuláše, jak je dnes u nás vnímán. Mikuláš je senilní dobrák, anděl neškodný a nevýrazný ňouma, kdežto čerti, to jsou borci – zdaleka nejsympatičtější z celé party! Duchovně odzbrojené masy jsou fascinovány smrtí, brutalitou, hnilobou. Namísto aby mířily za světlem, láskou a věčnou spásou - s připomínkou varování.
Naděje neumírá
Jestliže se tedy budeme ostentativně ohrazovat vůči Halloweenu (nebo vůči Santa Clausovi) pouze jako vůči importovanému americkému kýči, bude nám jistě i řada „kultivovaných“ nevěřících přátel přitakávat.
Míjíme však podstatu věci a hledíme jen na vrcholek ledovce. Žijeme v sekularizované "liberální" civilizaci, která si tyto svátky "zprivatizovala" - a ohavnou podobu jim ze své vlastní přirozenosti vtiskla. Velmi případně je tato úpadková kultura označována za kulturu smrti. Nemělo by smysl pouhé umělé udržování "vkusnějších" tradic bez celkového vnitřního obrácení.
Ale je to ještě vůbec v dohledné době možné? A jak na to? Nebo už ze znetvořené halloweenské jeskyně ďábelského šklebu není pro tuto civilizaci návratu?
I to může být jedno z témat "dušičkového" rozjímání. Třeba nám k tomu něco napoví i naši zemřelí, za které se modlíme.
