Spor o datum Velikonoc: biskupové z Palestiny se přidali k Římu
Svatý Narcis Jeruzalémský se narodil na sklonku prvního století, kolem roku 99, takže přišel na svět v době, kdy ještě mohli žít lidé, kteří pamatovali apoštoly. Jeho biskupská služba však spadá až do konce druhého a počátku třetího století. Bylo mu již bezmála osmdesát let, když se stal biskupem jeruzalémského společenství, třicátým v řadě. Nevedl už město Davidovo: po potlačení židovských povstání stála na jeho místě římská kolonie Aelia Capitolina a jeruzalémská obec byla malá. O to víc je pozoruhodné, jakou autoritu si stařec s pastýřskou holí získal. Téměř všechno, co o něm víme, zaznamenal o sto let později Eusebios z Kaisareie, který ještě mohl mluvit s lidmi, jimž o Narcisovi vyprávěli jejich otcové.
Roku 195 předsedal spolu s Theofilem z Kaisareie synodě palestinských biskupů, která se zabývala tehdy palčivou otázkou data Velikonoc. Část maloasijských církví je slavila čtrnáctého nisanu, ať připadl na kterýkoli den v týdnu, kdežto Řím a většina ostatních obcí slavily vzkříšení vždy v neděli po prvním jarním úplňku. Palestinští biskupové se postavili na stranu nedělního slavení, a tedy na stranu jednoty s Římem.
Eusebios uvádí, že jeruzalémští věřící si připomínali mnoho Narcisových zázraků a jeden z nich vypráví podrobněji. O velké velikonoční vigilii, když jáhni bděli celou noc, došel olej do lamp a shromážděný lid propadl zděšení. Narcis poručil těm, kdo se o světla starali, aby načerpali vodu a přinesli mu ji. Pomodlil se nad ní a s pevnou vírou v Pána jim přikázal nalít ji do lamp. Proti všemu očekávání se voda proměnila v olej. Eusebios dodává, že trochu toho oleje uchovávali bratři v Jeruzalémě na památku ještě v jeho době. Kardinál John Henry Newman k tomu později poznamenal, že tradice tu musela urazit jen krátkou cestu: od Narcise k Eusebiovi neuplynulo víc než padesát či šedesát let. A ten, kdo by namítl, že jde o zázrak k příliš malicherné příležitosti, zapomíná, co znamenalo světlo právě o velikonoční noci.
Svatost však neochrání před pomluvou. Několik ničemných mužů, kteří nesnesli pevnost biskupova života a báli se trestu za vlastní hříchy, se rozhodlo předejít mu ohavným nařčením. Aby mu dodali věrohodnosti, zapřísahali se: jeden si přivolal zkázu ohněm, druhý zhoubnou nemoc a třetí ztrátu zraku. Věřící jim přesto neuvěřili, protože Narcisovu zdrženlivost a ctnostný život všichni znali. On sám však takovou zlobu nesnesl. Protože již dlouho toužil po životě v ústraní, opustil obec, skryl se na pustých místech a zůstal tam mnoho let. Okolní biskupové mezitím ustanovili v Jeruzalémě postupně tři nástupce, Dia, Germaniona a Gordia. Eusebios s vážností starého dějepisce dodává, že kletby dopadly na ty, kdo je vyslovili: dům prvního i s rodinou pohltil v noci požár, druhého pokryla od paty k hlavě nemoc, kterou si přivolal, a třetí veřejně vyznal, co spolu nastrojili, a v pokání plakal tak dlouho, až oslepl.
Za Gordiova episkopátu se Narcis náhle vrátil jako ze záhrobí a rozradovaní věřící ho přiměli znovu se ujmout správy obce. Když už pro vysoký věk nemohl svůj úřad zastávat, Prozřetelnost mu podle Eusebia povolala na pomoc Alexandra, biskupa z Kappadokie. Alexandr přišel do Jeruzaléma na pouť a místní věřící, vedení nočním viděním, ho se souhlasem okolních biskupů přiměli zůstat. Jde o první známý případ biskupa koadjutora v dějinách církve. Z Alexandrova listu obci v egyptské Antinoé se nám zachoval Narcisův poslední pozdrav, snad nejdojemnější řádka, kterou o něm máme: „Pozdravuje vás Narcis, který přede mnou zastával zdejší biskupský úřad a nyní se se mnou spojuje v modlitbách; je mu sto šestnáct let a spolu se mnou vás vybízí, abyste byli jedné mysli.“ Poslední slovo starce, jemuž kdysi lež vzala domov, tak patřilo svornosti. Zemřel pravděpodobně krátce nato, nejpozději kolem roku 216.
Ve výtvarném umění bývá zobrazován jako biskup s kvetoucím bodlákem, se džbánem vody nebo s andělem, který odnáší jeho duši do nebe. Východní církve slaví jeho památku 7. srpna. Je třeba jej odlišit od svatého Narcise z Athén, kterého východní tradice řadí mezi sedmdesát učedníků, i od svatého Narcise z Girony, patrona tohoto katalánského města.
Bože, Otče všemohoucí, Tys dal svatému Narcisovi rozžehnout světlo velikonoční noci i tam, kde se nedostávalo oleje, a v jeho dlouhém životě jsi mu pomáhal čelit samotě a pomluvám; dej i nám, abychom v nouzi nepřestávali důvěřovat Tvé moci, křivdu snášeli bez hořkosti a až do posledních dnů prosili o jednotu Tvé církve. Prosíme o to skrze Tvého Syna, našeho Pána Ježíše Krista, neboť On s Tebou žije a kraluje v jednotě Ducha Svatého po všechny věky věků. Amen.
