Přibližujeme se dnem za dnem, týden za týdnem k fatální válce, která rozmetá náš svět, nebo se nic významného vlastně neděje a zbytečně vše dramatizujeme? Spojené státy dělají co mohou pro to, aby se realitou stala první možnost. Významná část evropských politických a mediálních elit doufá v to druhé. Někteří dokonce tvrdí, že ještě nejsme ani ve fázi „druhé studené války“.
Při občasných návštěvách z Bruselu se tuto „pohodovou verzi“ snaží české veřejnosti implantovat občané milionářského bruselského lidu, zvlášť úporně třeba Jan Zahradil (ODS). Jeho stranická družka Miroslava Němcová ve svých stále hysteričtějších vystoupeních v ČT a spol. se naopak tváří, jako by horká fáze války měla přijít každý den. Pro budoucí poválečné rozdělovače funkcí – v jejichž přežití, stejně jako ve své, zjevně naivně věří – si zřejmě již teď chce vybudovat patřičné „zásluhy“. Spolu s celou pražskou havlistickou kavárnou, v níž se už dávno vedení této hasnoucí strany rozplynulo jako příslovečná kostka cukru.
A protože tyto „elity“ jsou pupeční šňůrou (a dolarovody) napojeny na zdejší ambasádu Spojených států – a současně ovládají mediální mainstream – je vcelku pochopitelné, že „loajálně“ prosazují americký zájem na válečném konfliktu daleko od pobřeží USA. Je to vlastně stále stejné. Ve zdejších poměrech se váleční propagandisté již po desetiletí nemění. Jednají s tradiční goebbelsovskou či bolševickou zarputilostí – podle toho, ke kterému z protektorátů mají založením blíže. Proto viděno z České republiky se mediálně zdá, že válka s Ruskem již začala. A není omluvou, že tito pražští „salónní Američané“, kolaboranti z principu, si vůbec neuvědomují, s čím si hrají. Jenže svět je naštěstí trochu větší než havlistická Praha. A žijí (a umírají) v něm také normální lidé.
Míříme ke třetí světové válce
Zřejmě nejvýznamnější současný německý spisovatel, nositel Nobelovy ceny za literaturu Günter Grass, odešel před pár dny na věčnost. V posledním rozhovoru, který několik týdnů před smrtí poskytl španělskému deníku El País, zde však zanechal cosi podstatného:
"Míříme ke třetí světové válce. Všude je válka. Existuje nebezpečí, že uděláme stejné chyby jako v minulosti. Aniž bychom si toho povšimli, ...můžeme jít opět do nové války," konstatoval bezmála devadesátiletý muž, který hrůzy té předchozí na vlastní kůži zažil a byla mu inspirací pro jeho nejvýznamnější díla.
V rozhovoru se také vyjádřil k válce na Ukrajině, kde se situace podle něj nezlepší, přičemž také v Izraeli a Palestině je to čím dál horší, nemluvě o Iráku, kde podle jeho slov Američané za sebou zanechali spoušť. "Pak jsou tu zvěrstva Islámského státu a problém v Sýrii, které téměř zmizely ze zpráv, i když se tam lidé nadále zabíjejí," konstatoval.
Čtěte ZDE: Bývalý slovenský premiér: Nechtěli jsme zavléct naši zemi do NATO. Havel i Walesa se stali americkými agenty. Putin brání civilizační hodnoty. EU je v područí USA. Opět v disentu
Současně vyzval Evropany, aby pochopili ruského prezidenta Vladimira Putina a nenechali se vést zájmy Spojených států. Obrovskou chybou podle něho bylo, že po rozpadu Sovětského svazu nikdo nepodnikl "žádné vážně mínění pokusy" založit novou bezpečnostní alianci, do níž by se zapojilo i Rusko. Promluvit takto u nás – už by byl na „seznamech“. Ale on asi byl i tak – na těch německých.
Kancléřský akt – tajná doložka o otroctví
Poslední rozhovor zvěčnělého spisovatele, významné postavy na celé evropské společenské scéně, byl právem široce komentován nejen v Německu. Jen u nás – samozřejmě – prakticky nic. Jak by také mohla pražská válečnická kavárna připustit, že i v Německu bouřlivě sílí hlasy, které odmítají americké bubnování do války skrze uměle vytvořenou a udržovanou ukrajinskou krizi. Tak se raději tváříme, že Německo mlčí – nebo maximálně „živě diskutuje“ o aktuálně posledním odhalení skandálního propojení amerických a německých tajných služeb – prý bez vědomí kancléřky a celé vlády.
A nám, těm ze „seznamů“, ale i všem ostatním normálním lidem v naší zemi, kteří vědí, že válka ani v nejmenším není přelud „zábavného zabíjení“ na monitoru počítače nebo vzrušující hollywoodský thriller, nezbývá, než ještě zesílit svůj hlas a doprovodit slova konkrétními činy.
Upřímně řečeno – i to je směšné a pokrytecké. Předpokládá to, že veřejnost ve své většině neví o takzvaném „kancléřském aktu“. O poválečné smlouvě, která stvrzuje „věčnou“ německou podřízenost Spojeným státům – jež kvůli tomu mají dosud (a patrně navždy) v zemi své okupační armády. Narozdíl od Rusů, kteří se NDR (Gorbačovem a Jelcinem) vzdali za „hubičku“. Od roku 1949 (s platností do roku 2099), poté, co Američané napsali západnímu Německu ústavu, kterou nikdy nelze změnit (tzv. materiální jádro), musí každý německý kancléř, před tím, než složí své zemi přísahu, podepsat Američanům onen „akt“. V něm se zavazuje k naprosté podřízenosti zájmům USA – a bez toho se kancléřem (kancléřkou) nestane.
Každému, kdo o tom chce vědět více, vřele doporučuji, aby shlédl následující dvanáctiminutový dokument s českými titulky:
Pokud jste tak učinili, pak již mnohem lépe rozumíte náhlým zvratům v postojích Angely Merkelové v ukrajinské krizi. Je to však dvojsečné: Německé politické (a mediální) elity jsou sice „smluvně“ podřízeny americkému protektorátu (koneckonců Německo válku prohrálo), ale protože navenek se všichni tváří, že největší evropská velmoc je suverénní stát, mnozí její občané se tak začínají i chovat. Vláda se tím dostává do stále silnějšího dvojího tlaku: Amerika chce válku s Ruskem, obyčejní Němci chtějí naopak mír a spolupráci s ním, protože Drang nach Osten si již trpce vyzkoušeli.
A jak to souvisí s našimi „americkými kolaboranty“?
Seznamy nepohodlných
O médiích hlavního proudu není třeba se příliš šířit. Píšeme o tom často a adresně. Proto je aktuálně asi nejzajímavější sledovat „tiskový orgán“ americké ambasády (web Neovlivní), který svým jménem kryje Sabina Slonková a několik dalších novinářů – ponejvíce ti, které po převzetí Mafry vyhodil Andrej Babiš z Mf Dnes a LN. Soudruzi pracují pilně. A jako v každém předchozím protektorátu na našem území, začínají vytvářením seznamů nepohodlných (později „internovaných“). Aktuálně „Top 10“ vypadá takto:
Václav Klaus (bývalý prezident ČR)
Petr Hájek (bývalý prezidentův vicekancléř, nyní šéfredaktor Protiproudu)
Jaroslav Foldyna (poslanec parlamentu)
Vladimír Dlouhý (bývalý ministr, dnes prezident Hospodářské komory ČR)
Vojtěch Filip (poslanec parlamentu, předseda KSČM)
Miloš Zeman (prezident České republiky)
Jiří Vyvadil (bývalý poslanec za ČSSD)
Michal Voráček (vydavatel Parlamentních listů)
Miroslav Ransdorf (europoslanec)
Jan Mládek (ministr průmyslu a obchodu)
Seznamy jsou samozřejmě daleko delší – jen je zatím nezveřejňují. Smyslem dosud zveřejněných jmen je samozřejmě jediné: zastrašení těch, kteří se netají se svými protiválečnými názory. A pochopitelně také osobní skandalizace. Místní buňka CIA se domnívá – a její čeští „novináři“ ji při tom nechávají – že zařazením jmen lidí, kteří jsou si jinak politicky vzdálení, do seznamu amerických „zrádců“, vytvoří mezi nimi napětí.
Za sebe musím říci, že je mi to úplně fuk. Mám-li se rozhodnout, zda mi boj za odvrácení války stojí za tuto společnost, pak odpovídám jednoznačně kladně. Nemluvě o tom, že většina „spoluudaných“ mluví a jedná v tomto smyslu velmi racionálně a statečně. Nemluvě o tom, že je mezi nimi současný a bývalý prezident naší země. Nemluvě o tom, že pokud se nakonec válku podaří vyvolat, bude to už fuk úplně každému.
Pravdoláska: Upalte je a vražděte!
Nikoli náhodou právě zmíněný americký web (Neovlivní) přinesl současně rozhovor s českým diplomatem Václavem Bartuškou, vládním zmocněncem pro energetickou bezpečnost. Jeden z předních havlistů (kdysi ironicky nazývaných pravdoláskaři) v něm s otevřeností nacistických ideologů po uchopení moci Hitlerem, prozrazuje, jak se česká vláda chystá na své občany:
„Vláda nedávno schválila návrh obnovení odvodů jak pro muže, tak pro ženy od věku 18 let. Myslíte, že by něco podobného vláda projednávala před dvěma lety? Odehrává se obrovská spousta věcí, o kterých nemluvíme. Nepochybně začaly naše služby mnohem víc sledovat jedince, i některé cizí státní občany na našem území. To je nepochybná pravda, nevidím důvod to nějak vybubnovávat.“
Na téma Ukrajina a válka – a jak zatočit s protiválečnou opozicí u nás - pak tento státní zaměstnanec (Zaorálkova ministerstva zahraničí) „návodně“ praví:
„Skupina civilistů obsadí budovy administrativy, muži, ženy, děti. Do dvou dnů se tam začínají nosit zbraně, ženy a děti odcházejí, zůstávají ozbrojenci. Pokud se jim postavíte rychle čelem, jako to udělali třeba v Oděse, kde je prostě upálili, nebo v Dněpropetrovsku, kde je prostě zabili a pohřbili u silnice, tak máte klid. Když to neuděláte, tak máte válku. To je celé“.
Čtěte ZDE: Přepólovaný svět: Bolševismus se přestěhoval do Washingtonu. Skončit v pekle s Amerikou, nebo se zachránit s Ruskem? Zázrak, kterého si nevšímáme. Pohár je naplněn po okraj
Necháme si to líbit?
Budiž řečeno, že Bartuškův cynický rozhovor přece jen zvedl některé lidi – dokonce i politiky – ze židle. Náhle jim dochází, že pach krve z blížící se války oživuje v některých zvláště „netrpělivých“ úchylech jejich jinak umně ukrývanou patologii. Vždyť snad ani paní Němcová by to tak pregnantně neřekla jako tento někdejší „vyšetřovatel událostí 17. listopadu“. Mediální mainstream zatím k Bartuškovým slovům uctivě mlčí - neboť souhlasí, jen neví, jak se s tím popasovat s obvyklým pokrytectvím „politické korektnosti“. Je proto asi lépe dát slovo „občanské společnosti“, kterou tito Goebbelsovi bratři jinak tolik vzývají. Jedna čtenářka (její jméno vzhledem k „seznamům“ nezveřejníme) nám napsala:
„Málo co v našem tisku způsobí, že v šokové emoční reakci ustrnu. Vlastně od dob staré dobré Albrightové a jejího prohlášení o užitečnosti smrti půl milionů dětí v Iráku, které zemřely za americkou demokracii a její transplantaci na Blízký východ, se mi už nic podobného nestalo. Až dneska po otevření tohoto článku. Četla jsem si ho zcela konsternovaná několikrát po sobě a nemohla jsem pořád věřit.
Slova Bartušky ,,...Pokud se jim postavíte rychle čelem, jako to udělali třeba v Oděse, kde je prostě upálili, nebo v Dněpropetrovsku, kde je prostě zabili a pohřbili u silnice, tak máte klid...“ se mě velmi negativně dotkla. Něčeho hodně hluboko ve mně. Normálně bych napsala pana Bartušky, ale v tomto případě ne, protože tímto ztratil atribut lidství. Takže jaký pan.
Je-li pro něho přínosné řešení uspořádat hon na lidi (mnozí byli ještě náctiletí studenti), nahnat je do domu a zapálit, blahopřeji mu k posunu do oblasti tak velké patologie, že z ní není návratu. Tam ho bohužel následovat nemůžu, neobdivuji masové vrahy ani jejich fandy a nechci s nimi sdílet jejich psychické podnebí. Není zdravé. (...)
To, co ,,diplomat“ Bartuška předvedl, znamená, že se dostal do takového stadia dehumanizace, že odebírá jiným lidské vlastnosti. Dokonce si je dehumanizuje i mechanisticky, v jeho představě nejsou ani citliví na bolest, prostě to pro něho už nejsou lidé.
Dehumanizace pomáhá zbavovat se viny, pravidelně provází genocidy a občanské války, potlačuje empatii a soucit, umožňuje snadněji zabíjet nebo nechat zabíjet, případně souhlasit s masovým vyvražďováním bez morálních zábran a výčitek svědomí.
Jak se z autora Polojasna stane klasický případ Koukolíkova deprivanta nevím. Ale je mi velmi líto, že jsem si tehdy jeho knihu ze stipendia koupila a přispěla mu tím na v článku zmíněnou cestu kolem světa, kterou podniknul z výtěžku prodeje. Vůbec k ničemu mu nebyla, jak se nyní ukázalo. Stal se z něj totiž jen ,,diplomat“, který by mohl klidně dělat ideologického frontmana Islámskému státu.
Kdybych se proti jeho výroku neozvala, stala bych se součástí zla, které výše citovanými slovy šíří. Zla naprosté nečinnosti. Umožnila bych mu se domnívat, že to, co řekl, přijímám a schvaluju, i když jen mlčením. Že se smiřuji s tím, že sociální situace je pro něho nastavená tak, že on tohle říkat může bez odezvy, beztrestně.“
Vlády bez špetky studu
Proti tomuto havlistickému „sebeodhalení“ jsou politické hříčky s cestou „Nočních vlků“, motorkářů, kteří chtěli oslavit vítězství nad Hitlerem jízdou přes státy, jež jejich předkové v uniformách Rudé armády osvobodili, jen ubohé a trapné. Skoro se o tom ani nechce mluvit. Veřejnosti, navzdory obvyklým propagandistickým náletům zdejších amerických kolaborantů, je víceméně jasné oč jde.
Čtěte ZDE: Oslava vítězství: Noční vlci jedou z Moskvy na Berlín. Podporují je čeští i polští motorkáři. „Konvojoví mávači“ v depresi. Poturčenci rabují vyhublou pokladnu. Státní moc je nervózní
A právě toho se vlády Polska, Německa – a váhavě i vlády naší – tak polekaly. Je jim totiž jasné, co s průzračnou hloupostí napsal dnešní Respekt (platí, že co je v Respektu, se pak válcuje ve zbytku médií hlavního proudu): Je prý nebezpečí, že „ruské motorkáře budou Češi vítat se stejným nadšením, jako vítali americké kolony projíždějící zemí před několika týdny“.
Ať už se motorkářům – nebo jejich části – nakonec podaří projet, nebo jim to amerikanizované úřady Polska a Německa (o těch našich raději pomlčme) „demokraticky“ zakážou, nic to neznamená. Mimochodem – víza dostali Noční vlci na německém zastupitelském úřadu v Moskvě. Copak asi způsobilo, že Němci vzápětí začali jednat zcela opačně? Pokud jste si až dosud ten párminutový film nepustili, učiňte tak nyní. Je tam odpověď.
Naši váleční bohatýři
Pokud by zůstalo na našich bohatýrech, válku s Ruskou federací by rozpoutali do několika týdnů. Zatím jim nezbývá než podle diktátů zámořských spojenců sypat miliardy z našich daní do zbrojení, vytvářet zákony, které umožní rekrutovat do „pomocných technických praporů“ tentokrát americké armády naše muže a ženy – a hlavně ještě zesilovat válečnickou propagandu.
A nám, těm ze „seznamů“, ale i všem ostatním normálním lidem v naší zemi, kteří vědí, že válka ani v nejmenším není přelud „zábavného zabíjení“ na monitoru počítače nebo vzrušující hollywoodský thriller, nezbývá, než ještě zesílit svůj hlas a doprovodit slova konkrétními činy. Než nás Bartuškové a další místní bolševici současnosti začnou podle not svých sponzorů „prostě upalovat“, nebo „prostě zabíjet a pohřbívat u silnice“.
Ještě je čas. Ale moc ho nezbývá. Víme to všichni velmi dobře. A nemusel nám to připomenout ani slavný Günter Grass. Ale dobře, že tak učinil. Pán Bůh zaplať.
Tagy článku