Ve čtvrtek uplynulo šestačtyřicet let od slavného startu Apolla 11 s Neilem Armstrongem na palubě. Pryč jsou ovšem doby, kdy Sovětský svaz s konkurenčním impériem „závodily o vesmír“. Zvedneme-li hlavy k obloze, vypadá celý obrázek obnovené studené války a politické krize mezi oběma velmocemi trochu jinak. Nebo... ne?
S nejlepším nepřítelem, hurá do vesmíru!
Na Mezinárodní vesmírné stanici (ISS), na níž před deseti dny přistála ruská zásobovací loď, zjevně probíhá intenzívní spolupráce obou velmocí. Jde o gesto hrdinných vědců a pilotů, kteří kašlou na velmocenské půtky? To - při vší úctě k hrdinství i odborným znalostem zúčastněných - sotva. Nebo po červnovém katastrofálním selhání zjevně (dosud) nespolehlivé automatizované komerční zásobovací rakety SpaceX Falcon 9, Amerika nenáviděné Rusko prostě potřebuje? To už spíš. Nebo je všechno, jako obvykle, ještě úplně jinak?
Nadšená „bratrská“ nálada zavládla mezi velmocemi, respektive jejich vesmírnými „tykadly“, letos v březnu. USA a Rusko oznámily, že postaví společně další vesmírnou stanici, poté, co ISS za necelých deset let (v roce 2024) doslouží. Opraví prý společně i tu současnou, která by jinak musela „do šrotu“ už za pět roků. Informovala o tom světová média ještě před startem společné rusko-americké posádky na dosud nejdelší, roční misi na ISS koncem března.
Jde o Mars
Navíc budou oba státy „spolupracovat na nové, unifikované sadě standardů a systémů pro vesmírný program, což bude velmi důležité pro budoucí mise a stanice,“ vysvětlil šéf vesmírného giganta Roscosmos Igor Komarov. Nejde ale zdaleka jen o „stanice“. Konečným cílem je prý – Měsíc a Mars.
„Naše oblast spolupráce bude Mars. Momentálně diskutujeme o tom, jak nejlépe využít zdroje obou států, včetně finančních, plánujeme časové rámce a rozložení aktivit tak, abychom je zbytečně nezdvojovali,“ pravil doplnil k tomu moudře Komarovův protějšek Charles Bolden z NASA.
Během současné americko-ruké krize ovšem nebylo na obloze vždy tak blankytno. A není vlastně ani teď.
Rusko na zadních
Ještě minulý rok Rusko „zlobilo“. Částečně v odpověď na sankce ze strany Ameriky a částečně kvůli technickým problémům si dovolilo zapochybovat o tom, že se mu chce trávit s kolegy ze zámoří čas ve vesmíru, nebo opravovat starou stanici. Vypadalo to na návrat k časům oddělených vesmírných programů.
Na opravě ISS se oba státy nakonec dohodly. Po triumfální tiskové konferenci a prohlášeních před odletem společné posádky ale opět začalo být méně jasné, jak to s onou „unifikací a standardizací“ vlastně bude.
NASA ruská prohlášení o společné kosmické stanici nikdy nepotvrdila. Ani ne měsíc poté prezident Putin ve výročním televizním pořadu, v němž odpovídá na otázky diváků, osvětlil, že se rozbíhají plány na výhradně ruskou kosmickou stanici VShOS, která by – stejně jako jedna stanice čínská, mimochodem – měla být na obloze kolem roku 2023. Zažertoval, že z ISS prý „není pořádně vidět Rusko“.
Tak byli na Měsíci, nebo...?
Další ťafka pro NASA přišla pak v červnu z ruské strany. Vladimir Markin, šéf generální Vyšetřovací komise ruské vlády oznámil, že bude požadovat vyšetření „malého špinavého tajemství NASA“, týkajícího se prvního přistání člověka na Měsíci.
NASA totiž už dávno jaksi „ztratila“ jak záběry z měsíčního povrchu, tak slavný kámen, přivezený údajně odtamtéž. Máme-li věřit dokonale absurdní oficiální verzi, snímky z Měsíce někdo kdysi v osmdesátých letech „omylem přemazal“ daty z některé ze sond v té chvíli plujících kosmickým prostorem. A kámen? Ten přemazat nešlo, tak prostě a jednoduše – zmizel.
Šílené? Nepochybně. Stejně jako to, že Rusko k pozoruhodnému "přehmatu" dosud mlčelo. V rámci mírného ko(s)mického pošťuchování však v červnu Markin prohlásil cosi o tom, že chce pouze, aby NASA našla ztracené záběry, neboť by mohly odhalit „nové podrobnosti o historické cestě vesmírem“ a dodal, že „v žádném případě nenaznačuje, že Američané na Měsíci nebyli a jenom o tom natočili film“.
Rusko těsně vede na body
Skandál byl na světě. NASA i USA kejhaly jako správná potrefená hUSA – a zastáncům „konspiračních teorií“ o tom, že na Měsíci žádný člověk ve skutečnosti ještě nikdy nebyl, tak dokonale nahrály do karet.
V současnosti se celkem vzato zdá, že „závod o vesmír“ ve skutečnosti nikdy neskončil – a na body momentálně mírně vede nedávný outsider. Má dopravní lodě, které USA (prostřednictvím soukromých firem) zatím složitě vyvíjí. A kdyby náhodou „zlobila“ zase Amerika? Tak se bude vyšetřovat váš filmově-kosmický průmysl, milánkové, nemyslete si. Můžeme si vás strčit... VShOS (foneticky V šos).
Ale je to těsné. Rusko samozřejmě zatím žádnou stanici nemá – a soudě podle toho, že naposledy zkonstruovaná laboratoř pro ISS musela do opravy ještě před startem, to vypadá, že jeho vlastní programy také nejsou bezporuchové. Přesto mu vojenská bezpečnost (protože o ničem jiném závod o vesmír ve skutečnosti není, přes všechny barevné prospekty, romantiku a vědecké řeči) může stát za to.
Na druhou stranu – je možné, že se oba vesmírní „lídři“ opravdu potřebují. Důvod ale může být složitější, než se zdá.
Nácvik na cestu Pryč
Že by to mysleli s cestou na Mars vážně? Rozhodně to tak má přinejmenším vypadat. Co se „nahoře“ ve skutečnosti děje, stejně nevíme. Tušíme samozřejmě, že „kosmo-astronauti“ (když chtějí unifikovanou systematiku, měli by pánové začít od terminologické podlahy) zkoumají především dlouhodobé účinky mikrogravitace na lidský organismus (které nejsou vůbec pěkné), chytají za šos temnou hmotu a kosmické záření, pěstují kytičky a nádorové buňky a vedou si deníčky, některé i přes iPady (no neberte to, děti). Kromě toho neustále upgradují „robonauta“, což je pěkné a romantické jméno pro zkušební prototyp robotického člověka, jehož „potomstvo“ může stát lidstvo dole na zemi zase pěkných pár pracovních míst, a občas uhýbají smetí.
Je možné, že většina zmíněných experimentů a činností může skutečně vést k pokusu o „dobytí“ jiných světů, tedy Měsíce a poté Marsu či opačně. Pokud tomu tak je a program „jiné světy“ je téměř padesát let po Apollu tak finančně a technologicky namáhavý, že je k němu potřeba „unifikace“ a spolupráce obou největších kosmických hráčů, potěš koště. Mělo by to rozhodně přidělat pěkných pár vrásek na čele těm, kdo se „konspiračním teoriím“ o „nafilmované“ výpravě USA na našeho nejbližšího souseda v červenci 1969 zatím zuřivě brání.
Rudá planeta?
Možná ale, že zakopaný pes vesmírné spolupráce spočívá úplně jinde. Ono totiž – ruku na srdce: v případě „člověka ve vesmíru“ jde spíš o drahé hračky. Když pomineme romantiku dobývání „poslední hranice“, kterou nejen oba velké národy, ale my všichni lidé, tak úpěnlivě potřebujeme, vlastně už toho moc nezbude.
Lidé na Měsíci a na Marsu? Možná to časem bude technicky proveditelné. Jenže člověk do vesmíru mimo „pohodlný domov“ matičky Země stejně nepatří. Velmi hezky to (v principu, byť možná místy technicky nesmyslně) ukázal skvělý oscarový film Gravitace.
To, o co doopravdy jde v šachové partii hrané ve vesmíru, je to stejné cosi, co máme pod nohama: Země. Rusko i Amerika to samozřejmě dobře vědí. A určitě také oba národy znají nějakou verzi starého amerického přísloví: Keep your friends close, but your enemies closer. Tedy volně podle kardinála Richelieu: "Bože, chraň mě před mými přáteli, před svými nepřáteli se ochráním sám."
Anebo může mít „soudružská“ spolupráce na orbitě samozřejmě ještě jiné, další motivace, které skutečně jdou za současné soupeření. V tom případě bychom se ovšem měli ještě o něco více obávat o své osudy. Protože ta „rudá planeta“, na niž nás hodlají dva největší kosmičtí hráči světa společně dopravit, by pak znamenala přece jen něco trochu jiného.
Bože, chraň nás...
Tagy článku