Každodenně i dlouhodobě jsme zhruba v posledních dvou desetiletích opět svědky rozsáhlého útoku na naši státnost, na náš národ, na naši identitu. Tento atak jde současně ze dvou stran: zvenčí a zevnitř. Bruselský projekt poté, co nám vzal suverenitu (Lisabonská smlouva) a "smazal" hranice, se právě dostává do fáze odnárodňování pomocí migrantské tsunami.
Zatímco veřejnost v nebývalé jednotě tento plán odmítá, většina hlavních médií a takzvaných intelektuálů a politiků, pro něž se vžil název "pražská kavárna", s bruselskými a zámořskými politickými elitami na našem odstátnění a odnárodnění úzce spolupracuje. Máme při tom zvláštní štěstí, že obě poslední hlavy státu, Václav Klaus i Miloš Zeman, ač z opačných ideových pozic, s nimi nekolaborují, ale jsou věci zachování českého národa a státu naopak oddáni.
Důsledkem jsou nevídané brutální a často velmi vulgární útoky na institut prezidenta republiky i na současnou a minulou hlavu státu osobně. Cílem je, aby tisíciletý český stát přestal jako takový existovat, aby byl vymazán z "map i hlav" a stal se jen jedním z "regionů" nového prostoru budoucí planetární totality, takzvaného Nového světového řádu .
Nic nového pod sluncem
Nejde o nic nového, mění se jen prostředky a metody. Od francouzské revoluce, kdy uchopili moc Svobodní zednáři a za nimi stojící finanční a bankovní "oligarchie", sledujeme vlastně totéž: Nejprve bylo třeba odstranit monarchie a nahradit je republikami. Dnes už jsou na řadě republiky, které má nahradit takzvaná "světová vesnice".
Čtěte ZDE: Situace v Evropě se každým dnem zahušťuje: Islám již neskrývá, že tu chce panovat. Jakou taktiku k legální obraně zvolit? Achillova pata politiků. Jsme silnější, než si myslíme. Ještě není pozdě
Proto je tolik důležité - chceme-li náš národ a stát uchovat a předat ho potomkům - nepřijímat ani všeobecně rozšířené mystifikace o vzniku moderního českého státu, ale dívat se právě na toto převratné období střízlivýma očima. Naši předkové byli často ve stejně složitých či ještě složitějších situacích, a přece se jim to - často za nejvyšších obětí - podařilo. První, co pro to musíme udělat, je říkat si o sobě pravdu. Nic nového pod sluncem. Začněme třeba takto:
"Revoluce" z 28. října 1918 byla a je vykládána různě. Jako triumf republikánů nad monarchií, jako výraz údajné diplomatické geniality TGM a Edvarda Beneše, ba dokonce jako středoevropský ohlas bolševického převratu v Rusku, jak tvrdil školní výklad našich dějin před listopadem 1989. Je sice pravda, že zahraniční vliv byl rozhodující, ale už se obvykle nedozvíme, že vznik samostatné Československé republiky paradoxně umožnily v podstatě stejné síly, které financovaly a fakticky umožnily bolševickou revoluci v Rusku.
Kordón sanitér
Na konci první světové války si zednářské kruhy soustředěné kolem rotschildovských bankovních domů a amerického prezidenta Woodrowa Wilsona jasně uvědomovaly, že v novém poválečném uspořádání je třeba vytvořit „kordón sanitér“ mezi Německem a Ruskem, a zabránit tak spolupráci obou velmocí. Vždy když spolu tyto dvě velmoci neválčily, ale spolupracovaly, měly "globalisté" problémy uskutečňovat svůj vliv a své šílené vize.
Obráncům carského Ruska, kteří se postavili bolševikům na odpor se zbraní v ruce, vrazily dýku do zad západní mocnosti v čele se Spojenými státy.
Vytvoření řetězu malých států rozbitím Rakouska-Uherska bylo součástí tohoto plánu. V roce 1917 slavili tehdejší "globalisté" svůj největší triumf. Dlouho připravovaná „poslední bitva vzplála", když se prostřednictvím svých lidí ovládajících bolševickou stranu chopili ozbrojeným převratem v Rusku moci a nastolili krvavou hrůzovládu, která měla zadupat křesťanskou Rus, jejich odvěkého nepřítele, do nenávratna.
A zde už vstupují do hry také naše dějiny: Obráncům carského Ruska, kteří se postavili bolševikům na odpor se zbraní v ruce, vrazily dýku do zad západní mocnosti v čele se Spojenými státy. Mezi nimi i jistý britský agent jménem Tomáš Garrigue Masaryk, který se později stal prvním prezidentem našeho samostatného státu. Spolu se svým přítelem, svobodným zednářem Edvardem Benešem, se (ač sám patrně zednářem nebyl) všemožně snažili zabránit československým legiím, působícím v Rusku, aby přišly na pomoc Kolčakovým a Děnikinovým jednotkám bojující proti bolševikům.
Zrada legionářů
Podle nezávislých historiků, včetně třeba Josefa Kalvody, byly naše legie schopny při pochodu na západ ve spolupráci s Bílými nejen osvobodit Moskvu, ale vítězně dojít západní cestou až do Prahy. Tehdejší úhlavní Masarykův protivník, předseda vlády Karel Kramář, si to dobře uvědomoval. Do poslední chvíle se proto snažil zvrátit "konspirační" postoj Masaryka a Beneše, kteří poslali legionáře domů východní cestou "kolem světa" přes Vladivostok, aby se do vlasti vrátili co možná nejpozději a nemohli tak ohrozit masarykovsko – benešovký režim, který byl završen odstavením Karla Kramáře v červenci 1919.
Čtěte ZDE: Tajný plán eurobolševiků se naplňuje: Právě povstal nový Sovětský svaz. Lenin byl proti nim břídil. Migranti jako základ "nového politického lidu" bez národů a států
Ještě před definitivním vítězstvím masarykovy koncepce "dočasného státu" před "celoevropským sjednocením" (s Masarykem se v jistých kruzích počítalo jako s prvním evropským prezidentem!), bylo ale třeba odstavit dalšího nepohodlného rivala, který viděl TGM a Benešovi do karet.
Milan Rastislav Štefánik byl nepohodlný hlavně pro Edvarda Beneše. Před svým odletem na ruskou frontu k našim legionářům, požadoval dokonce na schůzi svolané majorem Šteflem ve Švýcarsku, za přítomnosti dalších představitelů našeho osvobození, od Beneše vysvětlení, kam přišla většina peněz ze sbírky amerických Čechů a Slováků určené na financování zahraničního odboje. Štefánik byl přesvědčen o tom, že Beneš peníze defraudoval - a chtěl tento skandál vyřešit po návratu do vlasti před národním soudem za přítomnosti prezidenta Masaryka.
TGM totiž svěřil tento obnos proti podpisu do Benešových rukou. Štefánik ale žádal odpověď na to, k čemu byly peníze použity. Ve francouzském tisku se mezitím objevily zprávy, že Edvard Beneš, kterého tisk nazýval "králem rulety", je prohrál v kasinu v Monte Carlu. Nesmysl? Pravda? To už se nikdy nedozvíme.
Atentát?
Štefánik totiž domů už nedoletěl. Jeho letadlo bylo při návratu do vlasti 4. května 1919 sestřeleno v Ivance u Bratislavy. Podle mnoha výpovědí měl v tomto atentátu - mimochodem jedné z prvních "operací pod falešnou vlajkou" prsty právě Edvard Beneš. Měl se tak prý zbavit svého úhlavního politického soka, jehož svědectví by neznamenalo jen konec Benešovy kariéry, ale mohlo by ohrozit i samotného Masaryka. Jednoznačná oreintace na Západ pak přinesla tragédii Mnichova, zrady západních spojenců (Francie a Velké Británie) - a nakonec i pád do komunistické totality.
Neznamená to však, že první republika nebyla obrovským krokem k obnově tisícileté české státnosti, naplněním prorockých slov Františka Palackého: „Byli jsme před Rakouskem, budeme i po něm.“ Pouze je třeba vědět, že její osudy mohly být podstatně jiné než v masarykovsko-benešovském pojetí, které skončilo dvojnásobnou tragédií, dvojnásobným pádem do područí.
Čtěte ZDE: Létající mrakodrapy: Halucinace, nebo předzvěst nejhorší totality v dějinách lidstva? Proč připomínají New York před 11. zářím? Start Projektu Blue Beam? Jak bude vypadat a kdy nastane Den první?
Když za první světové války vznikla nejstarší bojová formace Československých legií, tzv. "Česká družina", dala si na svůj prapor vyšít svatováclavskou korunu. Za cíl prohlásila blaho národa a obnovu českého království - nikoli zednářskou fikci humanity, volnosti, rovnosti, bratrství.
Když Slováci vyjádřili v té době vůli žít s Čechy v jednom státě, doufali, že se jim od pražské vlády dostane především ochrany před Maďary, nikoli zbolševizovaných učitelů do každé vesnice.
Když davy Pražanů 28. října 1918 zaplavily Václavské náměstí, žádaly národní stát a pevnou vládu, nikoli zbabělé elity, které opustí vlastní lid ve chvílích nejtěžších zkoušek v letech 1938 a 1948. Jde vlastně stále o totéž. O tutéž koncepci, do níž jsme - po zhroucení komunismu - padli potřetí. Jejím výrazem se stal Václav Havel, který - právě tak jako Masaryk - ve skutečnosti aspiroval na pozici budoucího "evropského prezidenta", a proto ho osudy jeho vlasti v podstatě nezajímaly.
Naděje z 28. října je s námi
Již téměř sto let nás převážná většina politických a intelektuálních elit opakovaně zrazuje a vede k propasti v zájmech nadnárodních globalistických "revoucionářů". Dnes nahradila nacistický či sovětský protektorát Evropská unie, jejíž vůdci, spolu se Spojenými státy, mají stejné světovládné ambice, s nimiž jsou národní zájmy politického lidu jednotlivých států v zásadním rozporu - proto musejí být zničeny. Obdobně jako musely být zničeny monarchie, jejichž panovníci odvozovali svou legitimitu od Boží vůle, nikoli od snadno zmanipulovatelné "vůle lidu" v předstírání demokracie. Jedinou nadějí je, že žádný z velkých plánů sociálních inženýrů zatím zcela nevyšel.
Dějinná zkušenost 28. října je nám tak současně varovným mementem i zdrojem optimismu.
Rozpad Rakousko-Uherska a vznik Československé rerpubliky je v tomto směru skvělým příkladem. Přes všechny stíny a falešné záměry některých postav nakonec vedl k vybudování relativně poklidné a prosperující společnosti, která uchovala kontinuitu našich národních dějin. Jak na to navázat?
To je pravděpodobně nejdůležitější otázka dneška - a osudových chvil, které opět přicházejí. Pokud jsme poučitelní, víme, proč se opět většina současných politických a intelektuálních elit chová zrádně a útočí v jedné řadě s mezinárodními globalisty na životní zájmy českého státu a jeho poměrně homogenního politického lidu - a na ty politiky a intelektuály, kteří mu zůstali věrní.
Dějinná zkušenost 28. října je nám tak současně varovným mementem i zdrojem optimismu: Přežijeme a předáme český stát našim nástupcům. Je možné, že to bude obtížnější než kdykoli předtím, že to bude stát možná i oběti. Budou však tím menší, čím dříve si uvědomíme, že opět musíme vzít věci do svých rukou. Je mnoho metod, jak začít. Například požadavkem na referendum proti povinnému přijímání migrantů, které navrhl Václav Klaus a souhlasí s ním i Miloš Zeman.
To základní však je, nelhat si o sobě. A nedopustit, aby nám o nás lhali jiní. Na prezidentské standardě je nápis Pravda vítězí. I to je lež. T. G. Masaryk tak mystifikačně citoval Husův oblíbený verš z evangelia sv. Jana. Jenže ten zní jinak:
Boží Pravda vítězí.
Tagy článku