Za normálních okolností jsou tyto hodiny spíše ve znamení plánů a očekávání, než pohledu do zpětných zrcátek. Bilancují především média a politici, aby si tak vytvořili předpolí pro optimistické předpovědi ještě báječnějších časů, než jsou ty, které (díky jim, pochopitelně) právě prožíváme.
A lidé se veselí a připíjejí si na to. Nic proti tomu. Normální člověk má přirozenou tendenci prahnout po naději, nikoli užírat se úzkostmi a nejistotami tohoto klamného a klamavého světa – zvlášť, jsou-li ta nebezpečí tak reálná, jako ta naše současná. Je to příznačný paradox: Žijeme v období nevídaného nadbytku a blahobytu a přece jsme ve velké většině stále nespokojenější, plni obav z blízké i vzdálenější budoucnosti.
Jen někteří si totiž v plné míře uvědomují, jak křehký a na písku vystavěný je ten náš blahobyt – pokud jde o věci hospodářské – a tedy hmotné statky. Většina zato už víc než jen intuitivně vnímá, že jsme ohroženi něčím, na co bychom v minulých desetiletích ani nepomysleli: Že totiž vůbec nemusíme být. Titanic pluje na plné obrátky, na palubách – zvláště těch nejvyšších – se tančí a zpívá. Také posádka se tváří, že má plavbu plně pod kontrolou. Proč tedy nevěřit, že se stane zázrak a kry pohupující se těsně pod hladinou navzdory všem zlým zkušenostem parník tentokrát minou?
Společenství
Je to přirozené a vlastně správné. Ani v nejsložitějších životních situacích nemá člověk ztrácet naději. Lépe to samozřejmě jde, pokud není na své problémy sám. Pokud je členem společenství, jemuž důvěřuje.
„Zdravím vás!
Sv. Štěpán je den návštěv a tak i já bych vám, alespoň touto formou, chtěl nejen popřát, ale hlavně poděkovat za váš web, který jako jeden z mála podněcuje čtenáře k hlubšímu zamyšlení a přináší, v tom množství balastu, který na internetu je, mnoho podstatných informací a inspiraci. Zkrátka nasměruje člověka dál nejen na webu, ale zejména v reálném životě. Takže ještě jednou vřelé díly a ať daří!“
Jiří Janda
Vážený a milý pane Jando,
moc děkujeme za Vaše slova. Jsme opravdu rádi, že dopisy, jako je ten Váš, v redakční poště jednoznačně převažují. Za necelé tři roky naší existence ve veřejném prostoru si také díky dopisům našich čtenářů již odvažuji říci, že jsme opravdu vytvořili cosi jako základ společenství. Nemá formální znaky, ale je.
Nabídka, s níž jsme počátkem března třináctého roku jedenadvacátého století vstoupili do napohled bezbřehých vod internetové komunikace, se ukázala jako potřebná. Alespoň pro tu část společnosti, která tušila (a dnes už – snad také díky Protiproudu – ví), že obraz reality, kterou jí v hlavách kreslí hlavní média, je v mnoha ohledech falešný a manipulativní. Ukázalo se, že lidí, kteří se nechtějí nechat pouze unášet mohutným hlavním proudem mystifikací, polopravd a lží, ale COSI je nutí myslet z vlastní hlavy, je více, než jsem na počátku skepticky předpokládal. A stále přibývají další. Dokonce nikoli jen ze všech koutů naší země, ale stále více i z někdy velmi vzdáleného zahraničí (o Slovensku nemluvím, to – při všem respektu ke slovenské státnosti – nějak za zahraničí neumím pokládat).
„Vážený pane Hájku, vážená redakce,
po delší době vám opět posílám pozdravy ze Slovinska. Ráda bych vám poděkovala za všechny články, které jste v letošním roce přinesli. Bylo v nich mnoho zajímavého a podnětného. Čerstvě bych vás chtěla pochválit za úžasné články s tématikou vánoc. Zvlášť předvánoční článek o lásce k bližnímu, článek o potřebnosti ticha a také článek o první světové válce. Velmi mne to utěšilo i dojalo. Ještě jednou moc dekuji!
Tady u nás mě potěšilo nedávné referendum o svazcích homosexuálů. Ale to se k vám jistě dostalo prostřednictvím médií.
Přeji vám mnoho zdraví, Božího požehnáni, pevných nervů a chuti do práce v následujícím roce.
Pište dále!“
Tamara Nakov
Čtěte ZDE: Tajemné kouzlo Vánoc: Oslava blahobytu či chudoby? Může člověk vychovávat Boha? Jak opatřit svým dětem "absolutní" dárek. Šance je i v posledním okamžiku
Čtěte ZDE: Co v randálu nákupní horečky neslyšíme: Zásadní role ticha a hluku pro lidské zdraví i psychiku. Nejen ústy přijímáme toxiny. Jak si snížit krevní tlak? Důležitý zdravotní tip pro Vánoce i příští rok
Čtěte ZDE: Sto a jeden rok od zázraku v zákopech: Jak Vánoce přemohly válku. Místo střel výměna dárků. Fotbalový zápas Německo - Británie na území nikoho. Koledy místo kulometů.
Vážená a milá paní Nakovová,
ani nevíte, jak nás těší ohlasy krajanů či lidí, kteří se z různých důvodů ocitnou na kratší či delší čas mimo hranice (momentálně bohužel nehlídané a volně průchozí pro přátele i nepřátele) naší vlasti. Zvláště, když s námi více či méně pravidelně udržují kontakt, posílají informace a upozorňují na skutečnosti, kterým je dobré se věnovat – protože mainstream je buď nechává bez povšimnutí, nebo o nich vědomě neříká pravdu.
Od Slovinska a Balkánu vůbec, přes Rusko, Čínu a Austrálii, až po Spojené státy, Kanadu a Jižní Ameriku. Všude jsou dnes čtenáři Protiproudu, jakkoli se to zdá těžko uvěřitelné. Je to pro mne kromě jiného i důkaz, že jakákoli „satanská“ technologie (kterou internet bezpochyby je) nemusí sloužit jen zlému, ale i jeho opaku: Podle toho kdo a jak ji používá. Jistěže je tomu tak se vším na světě, ale o moderních technologiích to platí dvojnásob. To ale jistě nemusím zvlášť rozvádět, věnujeme se tomu v různých tématech vlastně pořád.
Nával jiných aktuálních věcí způsobil, že jsme se speciálně nevěnovali „vítěznému“ referendu obhájců tradičních hodnot ve Slovinsku. Jeho výsledky ale – navzdory naprostému mlčení oficiálních médií – jsme však zaznamenali a velmi k němu slovinské veřejnosti blahopřejeme. Vědomí, že v těchto věcech vůbec nejde o proklamovanou „toleranci k menšinám“, ale o součást pečlivě režírované, organizované, finančně i politicky podporované invaze temných sil do naší stále víc churavé civilizace, je na jihu a východě Evropy zjevně ještě stále živé.
U nás si v tomto směru většina naopak libuje, když jí podkuřují, jaká jsme příkladně tolerantní a báječně bezbožná společnost. Že jde ve skutečnosti o projev lhostejnosti ke své vlastní bezprostřední budoucnosti, jí už pochopitelně „autority“ neřeknou.
I když jsem důvodně přesvědčen, že to s námi zase tak špatné v tomto směru není a mnohé se také v posledních letech mění. K lepšímu. Paradoxně a logicky. Právě jako součást obranné reakce proti řinčení zbrojnošů zničující dekadence, která se pokouší paralyzovat Západ a metastázovat z něj do celého světa. Na jedné straně se v naší „svobodné a demokratické společnosti“ vášnivě zakazuje kde co, vede se třeba slavný „boj proti nebezpečnému kouření“, na straně druhé se stejně vášnivě podporuje homosexualismus, přestože je zdrojem (ne pouze) jedné z nejnebezpečnějších světově rozšířených pandémií, jež se už dávno neomezuje jen na homosexuály. O zdraví jde totiž všem „osvíceným pokrokářům“ až na posledním místě.
Hezky mi to v posledních dnech, právě v reakci na můj „kuřácký článek“, připomněl jeden z našich věrných čtenářů (a dovoluji si říci, že i spolupracovníků) z Kanady:
Vážený pane Hájku,
je velmi málo, co k Vašemu článku o kouření lze dodat, ale při jeho četbě mi vytanula na mysli "prohibice alkoholu" ve Spojených Státech a následný nástup Al Caponovy "organizace, která, jak známo, ji vyřešila". Ale na co ten slovutný pan nakonec "dojel", ptá se zvídavý čtenář. Ovšem, za co jiného, než za "daňové úniky". A jsme doma. Čímž se dostáváme k dalšímu bodu státní byrokracie. Každoroční kanadský rozpočet již tradičně začíná s vyšší daní na alkohol a cigarety. V našem zájmu ovšem, jak jinak.
Můžeme si položit teoretickou otázku, na kterou ovšem ani "radikální mládež" nemá odpověď: Proč všemocný stát nezakáže výrobu a prodej cigaret? Mimo jiné, příliš si zvykl na již zmíněné daně. Prodej alkoholu a piva se zde děje výlučně ve státem provozovaných prodejnách, i když v sousední provincii Québec a všude ve Spojených Státech je možno ho koupit mnohem laciněji v každém nárožním krámku.
Snad ještě jednu perličku z "mravného Ontaria". Je to fenomén zvaný "Indiánské kuřivo". Světa znalý a zasvěcený kuřák ví, poučen ústním podáním, kde je možno koupit značkové cigarety v indiánských "rezervacích" za méně než polovinu "státní ceny". Že prodejci zrovna nestrádají ani při takové slevě je zřejmé z jejich obydli a aut před nimi.
Je to tedy ilegální činnost, ale byla jim dána "kmenová samospráva", na jejímž základě tam provinční policie nemá co dělat, tím méně pak prosazovat zákony "bílého muže". Srdce plesá nad moudrosti zákona, úřední šiml se stále nerušeně pase, ale hlavně, že "principy" jsou udržovány v obecné úctě. Máme na to čistě kanadské pořekadlo: „...existuje více způsobů, jak zbavit kočku kožichu“.
Jelikož patřím k těm "dříve narozeným", mam také další "zlozvyk", který režim nemá příliš v lásce. Již od mladí velmi rád čtu. A tak se někdy nestačím divit, jak se "dějiny mění a stále zůstávají stejné". Je to ovšem parafráze na stejné téma. O peníze jde až v první řadě...
Ještě snad poznámku k té zdejší radikální mládeži. Ne nadarmo se postupně snižoval volební věk. Jak mladý člověk bez životních zkušeností může vůbec rozhodovat o věcech, které radikálně změní nejen jeho další život? Odpověď znal už i Mark Twain: "Kdyby volby něco mohly změnit, byly by již dávno zakázány".
Vše nejlepší Vám a Vaší rodině a mnoho životní síly k Vaší záslužné práci Vám srdečně přeje
George Smekal,
Ontario, Canada
Vážený a milý pane Smekale,
váš dopis je jako vždy originální: Už tím, že se zdaleka netýká jen problematiky kouření – ale přitom je vlastně jenom o ní. Když jsem svůj článek psal, byl jsem si vědom, že zvedne (jako vždy) vlnu hlasitých reakcí, obviňujících mě (mylně), že obhajuji metlu lidstva. Nebylo to ale tentokrát tak strašné, jak jsem předpokládal. Přece jen se podařilo dostat mezi veřejnost dostatečně silně povědomí o tom, že jde na prvním místě o problém dalšího státem diktovaného omezování občanských svobod.
Samozřejmě, že máte pravdu: Pokud stát opravdu pokládá kouření za takové nebezpečí, měl by je okamžitě zakázat. Byl bych všema pěti pro. Ukázal by se totiž v plné nahotě devastující účinek všech podobných zákazů „pro dobro občanů“. My na to máme jeden bonmot, který se také už skoro rovná přísloví: Stát musí činit dobro – i kdyby při tom měl pobít lid.
Myslím však, že nejde v první řadě o daně – ty z nás sedřou jakýmkoli jiným způsobem. Hlavní pro naše (volené i nevolené) dobronoše je „být trendy“, být jako všichni ostatní. Spásná uniformita! Vždyť jedním z hlavních „argumentů“ při projednávání tohoto zákona v parlamentu je: „Jsme jedni z posledních v EU, kdo ještě kouření v hospodách nezakázali.“ I v situaci, kdy si už většina české veřejnosti uvědomuje, že být pod bruselským protektorátem je zkázonosné, tohle nadále funguje: Buďme stejní! Nevyčuhujme z řady při sériové samovýrobě otroků. Neboli (jak říká velký morální mentor, soudruh ze Schwarzenbergu, když nás nabádá, abychom dokořán otevřeli dveře migrantské vlně) Nebuďme unijními potížisty...
Jsem však optimista. Nebude trvat dlouho a Brusel vytvoří zákony „kmenové samosprávy“ pro migrantská ghetta – či celá migrantská města (už se taková v Německu plánují). Pak si tam zajedu na nákupy. Kouření právo šaría myslím nepotírá... A když tak koupím něco jiného. Třeba prášky na praní. Anebo rovnou pračku (s burkou).
Nebo se mýlím? Kéž by. Dá-li Pán Bůh.
Čtěte ZDE: Většina v průzkumu: „Popravte nás! Je to zdravé.“ Jak poznat svobodu od diktatury? Vražedné lži autorit. Žaluji! Zákon proti 30% a podpora „čtyřprocentním“. Spolčení pokrytců
„Dobrý den.
Pane Hájku, zase se mýlíte.
Píšete, že je zde mediokracie. A to není pravda.
Především, prosím, si uvědomte, že každá demokracie vede postupně k vládě stále užší a užší skupiny lidí, přičemž tito lidé stále více bohatnou, a tak posilují svou moc.
Máme na to pěkné slovo oligarchové.
A v celé západní společnosti tito oligarchové už dost dávno převzali moc. Tuto moc uplatňují právě skrze média. Čili média jen slouží oligarchům, ale nevládnou.
Nemáme ani v ČR mediokracii, ale oligokracii (oligarchie je skupina oligarchů).
(A je Bohu žel, smutnou skutečností, že s oligarchy se v dějinách zatím vypořádal jen komunismus. Je otázka, zda to může udělat i někdo jiný.)
Se srdečným pozdravem
br. Felix.
P. S.: Dodávám, že jakmile je tu už demokracie, posun k oligokracii nelze zastavit. Demokracii by býval zastavil autoritativní režim, aby to bylo trvalé, musel by být katolický. Třeba Franko se o to pokusil, ale sama církev ho sprostě zradila. Čili ještě hlubší podmínkou je náprava církve.“
Milý bratře Felixi,
i já se odvážím s Vámi opět nesouhlasit – a to zcela ve všem. I kdyby to bylo, jak říkáte, šlo by o mediokracii (v rukou oligarchů). Také demokracie může být ve skutečnosti „vlastněna“ nevolenými postavami v zákulisí – a také to tak asi vždy bývalo. Přesto Vás mohu ubezpečit, že nejméně ze všeho bych si přál „autoritativní katolický režim“.
Především proto, že by to bylo v přímém rozporu s odkazem zakladatele a současnou živou hlavou mystického těla Církve. Když při svém hrdelním procesu vysvětluje Pilátovi, že Jeho království není z tohoto světa (a co by se dělo, kdyby bylo), hovoří především k nám. A není to jen „historický odkaz“. Vždyť je s námi – i tělesně při každé eucharistii – a protože ty po celém světě probíhají neustále, je takto s námi už více než dva tisíce let. A opakuje nám to vlídně a tiše stále dokola. Jenže my, ohlušeni rachotem kolem nás i ve svých srdcích, málo nasloucháme...
Řekl bych proto spíše, že blíže pravdě o demokracii bude výše citovaný Mark Twain. Neboť moc (a peníze a všechny ostatní nástroje k lidskému zbloudění) má v rukou velký lhář. Což vůbec neznamená, že se mu máme pasivně podat. Právě naopak! Určitě bych však velmi varoval před tím, soutěžit s ním. Třeba vymýšlením nových „režimů“, které by napravily ty staré. To přenechme soudruhům a soudružkám z Bruselu, Berlína a dalších center „permanentní revoluce“.
Bojujme s nimi tam, kde právě jsme, prostředky, které nám svěřil v podobě darů Ten, který věrností Otci překonal svět, hřích i smrt a jednou nás bude soudit. Zvláště pak by na to měli myslet ti, kteří se v posledních desetiletích pokoušejí svést na scestí a zničit zevnitř jeho Církev – protože nevěří, že „brány pekelné ji nepřemohou“. Já jsem si tím však jist, bratře Felixi.
S tímto vědomím – vyprošuji všem tvůrcům, čtenářům a přátelům Protiproudu milost a požehnání, děkuji jim za podporu (včetně finanční), již „svému společenství“ kolem kontrarevolučního magazínu projevují (a bez níž bychom asi již neexistovali) – půjdu vstříc posledním hodinám starého a prvním chvílím nového (zatím jen kalendářního) roku.
Takže ani bilance, ani plány. Ale víra v Naději a Naděje ve víře, že všechno nakonec dobře dopadne. A radostné očekávání našich dalších setkání nad Vašimi skvělými dopisy.
Milostiplný rok Páně 2016!
Tagy článku