Evropští politici mají problém. Co problém, průšvih jak Brusel. Multikulturalismus, hlavní pilíř jejich ideologie se právě veřejně a s velikým rachotem zhroutil. Po všeobecně známých, ohavných útocích „obohacovatelů“ na německé ženy a dívky ze Silvestra 2015, které se přes obrovské nasazení nepodařilo utajit, teď vyplouvají na světlo jak olej na vodu další a další případy podobného chování „severoafrických mladíků“ jak v Německu, tak už i v Rakousku, Finsku a Švýcarsku. A z reakce evropského lidu začíná být i tupějším činovníkům jasné, že tentokrát to jen tak nepřejde. Tohle se už nevysedí!
Z fašistů mainstream?
Úvodní pokusy, „vyřešit nepříjemnost" jako obvykle, tentokrát nezvykle tvrdě narazily. Zatajování, uhýbání, mlžení, jakož i dobré rady německým ženám, jak „neprovokovat“, se ukázaly být jen přiléváním oleje do ohně. Lid zuří. Protože ti cizí, ti kteří přišli proti jeho vůli a které se skřípáním zubů musel trpět a živit, teď zneuctili ženy jejich kmene. Primitivní atavismus? Možná, ale hluboce, nevykořenitelně zabudovaný do nejzákladnějších struktur lidské mysli. S tím politik ani propagandista nehne.
Při použití přiměřené míry násilí je možné přemístit i miliony lidí. Humanita musí poodstoupit stranou, kdykoli jde o přežití národa
Je smutné, že se tak brzy naplnilo to, o čem jsme (my, fašisté, rasisté, hnědý sliz a odporní xenofobové) mluvili a psali už před půldruhým rokem. Tenkrát, když čluny „uprchlíků“ teprve začínaly ve větší míře brázdit vlny Středozemního moře. Mnohá slova a názory, za něž se tehdy mazaly příspěvky z webu a rozdávaly nálepky fašistů, dnes začínají znít z mainstreamu.
Čtěte ZDE: Sexuální agrese ve jménu Alláha: Organizované řádění imigrantů bylo koordinováno z jednoho centra. Více než 100 napadených žen a dívek. Ohavná tvář německých médií. Vidí peklo a křičí ráj!
Osudová křižovatka: Občanská válka, nebo...
Proč tedy nebýt zase o něco napřed a neporadit politikům i teď? Naše i evropské takzvané „elity“ se totiž po kolínském Silvestru probudily v zoufalé situaci. Ideologie, se kterou spojily svou budoucnost a ve jménu které po léta šikanovaly miliony občanů svých zemí se rozpadla.
Národy Evropy pochopily, že stojí na osudové křižovatce. Jedna cesta, zachovávající současný směr, vede (nevyhnutelně) k občanské válce. Druhá k řešení. Bolestnému. Tedy - bolestnému pro elity. Protože ničí jejich vysněný svět, v němž se všichni milují, spolupracují a vzájemně se radostně obohacují. Při prošlapávání této cesty, kterou bychom se ze současné šlamastyky mohli dostat ven, musíme vyjít z obecných základů lidského chování a ze dvou všeobecně sdílených zkušeností:
Za prvé - vždy je každému bližší, srozumitelnější a milejší příbuzný, blízký a podobný, než cizí. Tedy, vezmeme li to v posloupnosti, tak rodina, rod, národ.
Za druhé – s každým se dá vyjít, když nás dělí dobrý plot. Proto i jediná možná cesta k řešení současného megaprůšvihu Evropy vede přes resuscitaci národních států a oddělení se od nekompatibilních etnik a konfesí.
Jakže? Zatrne každému bytostnému demokratovi, když zaslechne slovo oddělení. Snad ten fašista nechce hovořit o nějakých odsunech? Ano, vážení, chci. A pokud jde o tu demokracii… chtěl bych se s Vámi podělit o dvě zajímavé a málo známé kapitolky z dějin Spojených států amerických.. Ať se k řešení inspirujeme tam, v zemi údajné bezkonkurenční svobody a ryzí demokracie, jak nám to stále dokola vysvětlují naše média.
Bezpečnost na prvním místě
Když 7. prosince 1941 zaútočili Japonci na Pearl Harbour, řešila vláda USA (kromě mnoha jiného) i jeden zapeklitý problém. Co s Japonci, kteří v USA žijí? Nestanou se pátou kolonou a agenty cizího státu? Demokracie, nedemokracie… Nařízením exekutivy prezidenta Roosevelta (exekutivní nařízení č. 9066) z 19. února 1942, byla ministerstvu války přikázána deportace osob japonského původu bez ohledu na státní občanství do speciálně zřízených internačních zařízení ve vnitrozemí.
Nazývalo se to Relocation Center. Žádné koncentráky. Dřevěné baráky v poušti, ne nepodobné svým bratrancům v obdobných zařízeních Sovětského svazu či Německa. „Relokováno“ do nich bylo několik tisíc obyvatel západního pobřeží USA , bez ohledu na občanství. Podle wikipedie bylo 62 % z nich řádnými občany USA, kteří se v této zemi již narodili. Ale americká vláda došla k podezření, že by jako lidé japonského původu mohli v době války napomáhat nepříteli. Stačilo podezření a šlo to. Ráz na ráz.. Protože bezpečnost země a jejích občanů byla na prvním místě.
Čtěte ZDE: Milióntý imigrant v Německu: Angela osobností roku, jako před ní Adolf. Globální elity dobyvatele Evropy milují. Klausův manuál o migrantech: Stěhování národů, s.r.o. Zemanova výzva "Všichni k pumpám!"
Mokrá záda, aneb jde to!
Další zajímavou akcí, kdy v USA došlo k „relokacím“ velikého, převelikého počtu lidí, byla operace, nazvaná „Mokrá záda“ z roku 1954. Wetback, mokrá záda, se tehdy říkalo Mexičanům, kteří přeplavovali Rio Grande. A plavalo jich mnoho. Zaplavovali jih USA v počtech, velice připomínajících dnešní evropské uprchlické tsunami.
Tehdejší vedení země zareagovalo jednoznačně. Vyhlásilo nelegálům boj a do jeho čela postavilo zkušené vojenské velitele. Letadla začala provádět hlídkování ze vzduchu a navádět ke skupinám „běženců“ hlídky Pohraniční hlídkové služby v automobilech. Pochytané Mexičany soustřeďovali v pouštních táborech a pak je po větších skupinách posílali do Mexika loděmi, autobusy, náklaďáky a letadly, a předávali mexickým úřadům. Když jich bylo příliš mnoho, tak je někdy prostě vysadili za hranicí v poušti.
V letech 1950 až 1955 bylo takto deportováno nejméně 3 675 000 lidí. Postupně se začal celkový počet pochytaných Mexičanů snižovat. Už v březnu 1955 mohl velitel akce hlásit, že operace proběhla úspěšně, že proud nelegálů je zastaven.
Další, tentokrát policejní jednotky, pak podnikaly šťáry na ilegály ve městech po celém území USA. Panuje názor, že následkem těchto aktivit opustil USA nejméně jeden milion nelegálů dobrovolně ze strachu před deportací a s ní spojenými problémy.
Po dobrém to nejde
Z uvedeného vyplývají dva závěry – že deportace velikých počtů lidí, ohrožujících bezpečnost, není v demokracii žádným tabu. A že když se chce, tak to jde.
A to je myslím přesně to, po čem teď právě evropská veřejnost volá. Islám se ukázal být zcela zjevně nekompatibilním s evropskou kulturou. Po Kolínu už to snad nepopře nikdo. Islám ozbrojený i zcela neozbrojený. Islám čerstvě importovaný, i islám z třetí „německé“ generace. Pokus se sociálním inženýrům prostě opět nepovedl. Všichni už víme, že soužití není možné. Že cizí, programově nepřátelská kultura na evropském území je smrtelná hrozba. A občané plným právem požadují, aby ji jejich stát, který si tak dlouho a vytrvale platí, začal co nejrychleji řešit.
Jistě je možné snést spoustu námitek, proč „to nejde“ a nepochybně budou sneseny. Lze poukazovat na humanitu, nákladnost, právní problémy, nejasnosti o místě, kam problém dislokovat…. Ale od toho tu přece ten stát je! Ten stát, který si tak žárlivě uzurpuje monopol na násilí. Tak právě teď přišel čas jej uplatnit. Protože po dobrém to zjevně nepůjde.
Pevný plot
Na shora uvedených příkladech, které se staly v USA, ne někde v Africe, je zjevné, že to jde. Při použití přiměřené míry násilí je možné přemístit i miliony lidí. Humanita musí poodstoupit stranou, kdykoli jde o přežití národa. To platilo odedávna. Ostatně, ať se kdo zlobí či nezlobí, státy nikdy nevznikaly kvůli lidskosti a soucitu. Státy byly zřizovány kvůli ochraně bezpečí vlastních obyvatel, a pak taky trochu k zajištění přístupu k spravedlnosti a budování slušné infrastruktury.
Peníze, tak ty se v ohrožení najdou vždycky, něco se ušetří i na dávkách. Pokud pak jde o právo a mezinárodní smlouvy, tak jejich naplňování lze přece, jak víme z nesčetných příkladů, v krizi pozastavit. A nenecháme-li si řešení zaclánět prázdnou humanitou, určitě se najde i vhodná dislokace.
Toto je ovšem problém západní Evropy, především pak Německa. V jeho navrhovaném řešení mu (až se k němu rozhoupá) musíme být, ve vlastním zájmu, solidárně nápomocni. Ale pro naši vlastní, prakticky nezasaženou zemi platí poučka druhá. Ta o pevném plotě. O plotě, za který si nepustíme nikoho, koho nechceme.
Čtěte ZDE: Tříkrálová schůzka, o níž u nás nevíme: Kaczyńský a Orbán jednali šest hodin. Společná obrana národních zájmů proti Bruselu. Sobotka jako kůl ve visegrádském plotě. Jak to bylo s polským ústavním soudem
Ztracená varta "evropanství"
O takovém plotě teď jednají skuteční státníci z naší skupiny zemí, ze zemí Visegradu. Orbán už jej postavil i fyzicky. Teď jedná o spolupráci s Polskem, které po loňských volbách také vykročilo po národní cestě. Včera se přidal Fico. Jeho řeč byla nezvykle jasná a přímá: žádné migranty přijímat nebude, nepřipustí vznik nějaké uzavřené muslimské enklávy na Slovensku.
Právě na příkladu Roberta Fica vidím i naši cestu. On totiž vždycky byl a vnitřně asi ještě je bytostný socialista. Býval také velice proevpropský. Ale přituhlo a má na krku volby. Už v březnu. Ví, že nálada slovenského lidu bublá vzdorem proti pitomostem z Německa a Bruselu. Ví, že lidé kategoricky odmítají „uprchlíky“ i islám, jako takový.
Je mu jasné, že nevymezí-li se jednoznačně proti tomu, co lidé považují za největší hrozbu od druhé světové války, budou mu všechny jeho další volební taháky, jako zlevněné jízdné pro některé skupiny obyvatelstva nebo sleva na dani pro základní potraviny, úplně k ničemu a nejrůznější Kotlebové si radostně zatančí čardáš na jeho politickém hrobě.
Chce-li zkrátka zůstat u moci, nemůže už držet ztracenou vartu. Proto se připojil k žalobě na kvóty. Proto se i jasně vymezil proti „uprchlíkům“.
Pošleme je od válu!
A v tom je i určitá vzpruha pro nás, znechucené politikou nejvyššího „vedení“ našeho státu. Tlak funguje! Tlak nespokojenosti, manifestací, petic i dopisů poslancům. Tlak demonstrativní lidové podpory všeho opozičního a protibruselského.
Tlak medializační, se zveřejňováním všech podrazů, obojakosti a obmyslnosti vládnoucích struktur. Tlak otevřeného, nekorektního veřejného projevu, zahánějící dusivou politickou korektnost do horoucích pekel. Nepolevující tlak lidové nespokojenosti.
Takový, aby rozumnější, lokální politici z nižších pater všech vládních (ale bohužel i některých opozičních) politických stran pochopili, že se stávajícím vedením a stávající politikou kráčejí do nicoty, propadliště a zapomnění. A hlavně od válu. Že lid dá důvěru i hlasy komukoli, kdo jeho hněv pochopí a dokáže jeho požadavky hlasitě a jednoznačně artikulovat a reprezentovat. Zkrátka tlačme, protože volby jsou bohužel ještě poměrně daleko.
Abychom již nemuseli závidět sousedním zemím jejich nové vlády a představitele. Tak, jak to po Ficově projevu vyjádřil jeden kamarád:
Oni mají premiéra, a my jen Slávka….
Tagy článku