Zátky na šampaňském po oslavách Brexitu ještě ani neoschly a politická kariéra Borise Johnsona, pod jehož vedením řekla Velká Británie své hrdé NE zatuchlým páprdům z Evropské unie, se změnila v trosky.
Johnsonovo rozhodnutí nekandidovat na předsedu Konzervativní strany přišlo jako blesk z čistého nebe - ale ve skutečnosti je bravurním řešením situace, která zaváněla patem. Británie prožívá po Brexitu úžasné časy, které vracejí pojmu demokracie původní smysl. Boris Johnson odvedl při Brexitu mistrovskou práci. Již dnes, pár dní po referendu, se jasně ukazuje, jak plané, pokrytecké a směšné je strašení Evropské unie, že se po Brexitu Británie zhroutí. Opak je pravdou.
Je to velká věc
"Lid Británie si vzal zpět svou zemi. To je velká věc," prohlásil Donald Trump, žhavý kandidát na prezidenta Spojených států. A vskutku: Akciový trh je mnohem výše, než minulý podzim, a libra silnější, než byla v letech 2013 a 2014. Podle všech ukazatelů je zřejmé, že Británie je bez EU svobodnější, odolnější, bezpečnější a srozumitelnější - že se stane vzorem pro další země, které mají odvahu vzít osud do vlastních rukou.
Málokdo pochyboval o tom, že úspěch Brexitu znamená pro Borise Johnsona jistotu stěhování do Downing Street 10 (s půvabnou manželkou Marinou a pěti rozkošnými dětmi). Pak ale přišla zpráva od Borisova spolubojovníka, ministra spravedlnosti Michaela Goveho, která všechno změnila: "Budu (na úkor Borise) kandidovat na předsedu konzervativců, protože Boris nemá dostatečné schopnosti vést Albion v tak převratné, porevoluční době."
Čtěte ZDE: Londýnská svazácká kavárna: „Ať všichni staří lidé chcípnou!“ My to už známe, Britové se učí. Zaorálkův komický přerod v unijního Gorbačova. Německý evropský gambit jako obvykle: O nás bez nás
Čaroděj ze země Oz
Jako příklad Borisovy neschopnosti řídit Británii uvedl Gove (společná studia na Oxfordu před 30 lety, společná kariéra v novinách i rozhodnutí jít do politiky), údajnou zapomnětlivost. Toto tvrzení může být uvěřitelné, může být i pravdivé, ale rozhodně není podstatné. Johnson sice má image roztržitého medvídka, ale v jeho prospěch mluví vzdělání (je mimo jiné autorem obsáhlého životopisu Winstona Churchilla) a nesporné výsledky, kterých dosáhl jako starosta Londýna - a především zázrak Brexitu.
Borisovi Johnsonovi, který se kvůli Brexitu vzdal kandidatury na starostu Londýna (ač by opět vyhrál), oznámil informaci o „zradě" Michala Goveho jeho přítel a poradce, marketingový mág Sir Lynton Crosby, Australan, přezdívaný „Čaroděj ze země Oz“, který stál za zvolením Johnsona starostou Londýna v roce 2012, byl hlavním stratégem Brexitu a mimo jiné „zařídil“ i úspěch konzervativců ve volbách 2015.
Byl to právě Lynton Crosby, muž s mimořádnou intuicí a mediálními vazbami, kdo premiérovi Cameronovi vnukl myšlenku uspořádat referendum o Brexitu, která přispěla k jeho ohromujícímu volebnímu úspěchu, ale současně předznamenala jeho pád.
„Michael Gove bude kandidovat na premiéra,“ oznámil Crosby telefonicky Borisovi, který jel právě v autě za svým volebním štábem. Chvíli bylo ticho. Pak Boris Johnson řekl: „Tak to bych asi neměl být u toho.“ Krátce na to, potrefený zradou nejlepšího přítele, oznámil Boris Johnson na tiskové konferenci smutným, ale klidným hlasem, že to balí.
Vražda knihou
Kandidatura Michaela Goveho má dvě roviny. Mediální, kterou v těchto dnech ždímají sdělovací prostředky napříč žánry a zaměřením, a druhou - strategickou, která má skryté monumentální parametry hodné mistra. V mediální rovině je Michael Gove krysa, zrádce a podrazák. Brutus, který vrazil do nůž do zad svému Césarovi.
Nejčtenější britský deník The Sun, který měl na Brexitu lví podíl, s gustem líčí Michaela Goveho jako ambiciózního muže s ještě ambicioznější manželkou Sarah Vineovou, novinářkou, která píše sloupky pro deník Daily Mail a sní o tom, kam to její muž dotáhne. „Michael by byl skvělý premiér,“ nechala se slyšet krátce po Brexitu a dodala, že je v Downing street 10 celkem přívětivá atmosféra, a to včetně nábytku, který by však bylo vhodné co nejříve vyměnit.
A tak čtenáři (a diváci) hltají příběh muže adoptovaného krátce po narození rodinou obchodníka s rybami, který se původně jmenoval Graham. Je to příběh muže, který se celý život snažil, ale vždy hrál druhé housle.
Michaleův adoptivní otec Ernest se musel zadlužit, aby Michael mohl studoval na Oxfordu, kde dělal ve studentské radě poskoka jinému studentovi jménem Boris Johnson. Našel nečekanou zálibou v četbě encyklopedií, stal se novinářem (stejně jako Boris Johnson), nechal se přemluvit politikem (a rovněž bývalým spolužákem z Oxfordu) jménem David Cameron ke vstupu do politiky, ze které se ho pak tentýž Cameron pokoušel vystrnadit kvůli jeho nepopularitě u voličů. Michael nakonec vrazil nůž do zad svému největšímu spojenci Borisu Johnsonovi, aby se mohl stát premiérem místo něj.
Michael, který má slabost pro tyčinky se sýrem, životopisy „obskurních amerických prezidentů“ (z nichž se někteří jmenují Johnson), a který si podle své upovídané dominantní ženy myslí, že je Angela Merkelová „sexy“. Příběh, který se dobře čte, ale s budoucností Británie má pramálo společného.
Čtěte ZDE: Demokracie v EU: Referendum? Jistě. Ale co kdybyste se na něj vykašlali? Osvobozenou Británií se šíří hrdost a optimismus. Boris Johnson: Budeme mít zpět naši demokracii, volný trh a prosperitu. Dějiny nám dají zapravdu
Falešné vlajky
To všechno jsou totiž jen falešné vlajky. Mává jimi nejen deník The Sun, jehož majitelem je mediální magnát a jeden z nejvlivnějších mužů světa Australan Ruppert Murdoch, jehož prodlouženou rukou je „Čaroděj ze země Oz“ Lynton Crosby, ale i další média, formující a zesilující názory svých čtenářů.
Příběh „chudáka“ Johnsona, který se stal obětí zrady „kamaráda“, se jako mediální potrava hodí všem – nejen těm, kdo bojovali za Brexit, ale i těm, kteří bojovali proti němu. Což je, s ohledem na záměr odlákat pozornost, majstrštyk.
Každopádně - o Michaela Goveho tu nejde. A už vůbec tu nejde o to, co si o tom myslí Brusel.
Odpověď na otázku: „Co se vlastně stalo, co bude dál a proč?“ hledejme v hotelu St. Ermin ve Westminsteru v centru Londýna, kde se za 2. světové války – jaká ironie! – scházeli tajní agenti.
Čaroděj ze země Oz Sir Lynton Crosby se v hotelu St. Ermin setkal krátce po Brexitu s dalším zákulisním architektem veřejného mínění Dominikem Cummingsem, který je nejen strůjcem politického osudu Michaela Goveho, ale i tím, kdo má v přítmí britské politiky tak říkajíc „prsty všude“. Není náhoda, že premiér Cameron označil Cummingse za „kariérního psychopata“, a že ho Boris Johnson nechtěl ve svém Brexit-týmu. Cummings je osoba, která je zosobněním poučky „Přátele drž si blízko, nepřátele ještě blíž.“
Šachovnice, na níž se hrálo v hotelu St. Ermin, neměla obrysy Evropy, ale tvar Velké Británie, protože to je to jediné, oč tu nyní jde. A Velká Británie, to je z politického pohledu dnes jen a pouze Konzervativní strana, protože po Brexitu tu už jiná není.
Vypadněte, ale...
Při pohledu dovnitř Konzervativní strany zjistíme, že jsou síly rozloženy takto:
Největší vnitrostranickou podporu nemá nejpopulárnější britský politik Boris Johnson, ale ministryně Cameronovy vlády Theresa Mayová. Ta během kampaně o Brexitu zachovala vzorově konzervativní postoj: Kampaně se aktivně neúčastnila, pouze - a jakoby mimochodem - sdělila, že stojí na straně svého premiéra, tedy že je pro setrvání Británie v EU.
Pro vyjednávání s Bruselem, tedy o aktivaci článku 50, je Theresa Mayová výrazně vhodnější mediátor než Boris Johnson, který má v očích zatrpklých EU - byrokratů (a na ně napojených médií v zainteresovaných zemí) nálepku „extrémista", „nacionalista“ a v podstatě tak trochu i „neofašista“. Theresa Mayová je z pohledu Bruselu, jednou z nich, tedy soupeř, s nímž se jen těžko bojuje.
Otázka nezní, zda by měl či neměl Johnson dostat po svém úspěchu s Brexitem za odměnu premiérské křeslo. Otázka zní, co je lepší pro Konzervativní stranu. Nabízí se mediální interpretace žena – žena, tedy že je Theresa Mayová novodobá Margaret Thatcherová. Interpretace sice nepřesná, ale mediálně vděčná a pro voliče srozumitelná.
Podle průzkumů respektované agentury YouGov odpovědělo na otázku „Kdo z následujících kandidátů by byl nejlepší premiér a předseda Konzervativní strany?“ nejvíc členů Konzervativní strany, že Theresa Mayová (19 %). Boris Johnson byl těsně druhý: (18 %). „Zrádce - Brutus“ Gove měl pouhých 5 %, a za ním následuje houf kandidátů s podporou pod 3 %, tedy s minimální šancí na zvolení.
Evropská unie bude navzdory siláckým prohlášení typu „vypadněte, zrádci a nevděčníci“, házet Británii při aktivaci článku 50 klacky pod nohy, hrát o čas, klást byrokratické pasti, dezinformovat veřejnost a strašit voliče. Tato propagada je stejně samozřejmá, jako směšná: V několika zemích v područí EU se blíží volby (mimo jiné v České republice) a není v zájmu EU, aby se potvrdilo, co je již dnes jasné - že byl Brexit výtečný nápad.
Čtěte ZDE: Zpackaný podvod ve Vídni: Další rána stohlavé sani. Zeman pro lidové hlasování o Czexitu z EU i NATO. Horké politické léto s bouřemi a přípravou válečné povodně před námi
Padesát a dost
V tomto ohledu je velmi důležitý slib ministryně Mayové, že rozhodnutí voličů o Brexitu plně respektuje a nebude usilovat o vypsání nového, "lepšího" referenda, které by bylo, jářku, formulováno tak, aby rozmělnilo nebo zpochybnilo vůli 17 milionů voličů.
Příští volby budou v Británii v roce 2020 - a v té době už bude článek 50 s největší pravděpodobností nejen aktivován, ale snad i naplněn. Britové tak půjdou k volbám po takřka 50 letech jako voliči svobodné suverénní země, která má osud ve svých rukou, a která už nemusí platit „daň pro chudé“, mezi které patří mimo jiné i Česká republika, která je (z pohledu Bruselu) něco mezi Bulharskem a Litvou - a leží kousek od Ukrajiny.
Prezident ČR Miloš Zeman prohlásil, že je pro referendum o vystoupení České republiky z Evropské unie, ale, pokud k němu dojde, postaví se na stranu těch, kteří si přejí setrvání. „Umím totiž počítat,“ uvedl Miloš Zeman, „Evropská unie nám platí ročně 200 miliard.“ Proti tomuto nepřesnému argumentu (dostáváme z EU jen o pár miliard víc, než jí odvádíme) lze postavit například názor ekonoma Pavla Kohouta, který říká, že každá dotace korumpuje a přijímání cizích peněz je demotivujcí.
Česká republika je ekonomicky v jiné situaci než Velká Británie. Zatímco "bohatá" Británie je od počátku čistým plátcem, "chudá" Česká republika bere jen pár miliard víc, než dává. Je to mimo jiné o hrdosti, což je hodnota, která stojí za to, uvažovat o „Czexitu“ - ať by dopadl jakkoli.
Vláda žen
Jméno nového premiéra (premiérky) Velké Británie má být známo nejpozději v 2. září tohoto roku (tedy do odstoupení premiéra Camerona). Za jistých okolností tak může již letos na podzim nastat jev, který nemá v dějinách obdoby, totiž že v čele největších mocností západního světa stanou ženy:
Ve Velké Británii Theresa Mayová, ve Spojených státech Hillary Clintonová a v Německu Angela Merkelová. Na dveře navíc klepou volby ve Francii (jaro 2017), kde stoupá hvězda Marine Le Penové…
Tím by se naplnila veštba feministek, že toto století bude "ve znamení nadvlády žen". Proti tomuto názoru stojí myšlenka, že toto století je "o nápravě chyb" - a nechme na čtenáři, co si pod tím představí.
Každopádně je zřejmé, že dochází ke změně paradigmatu - ať už všechny blížící se klíčové volby dopadnou jakkoliv. Virtuální vrstvy „názorů, domněnek. iluzí a preferencí“ se posouvají, narážejí jedna do druhé a vznikají tak nové kontinenty - které vytvoří základy těch příštích.
A v zákulisí všech těchto mediálně zajímavých a přitažlivých spekulací a her se bojuje o moc, o válku s Ruskem, o vládu nad tím, čemu říkáme svět.
Tagy článku