Emmanuel Macron se podle očekávání stal novým francouzským prezidentem. Přesvědčivě porazil Marine Le Penovou. Téměř přesně tak, jak předpokládaly průzkumy mezi prvním a druhým kolem i „pooly“ před volebními místnostmi.
Opakoval se tak „sociologický zázrak“ z prvního kola. V době, kdy manipulativní předvolební „omyly“ agentur pro výzkum veřejného mínění se staly základním znakem šokující „bomby“ v podobě brexitu i amerických prezidentských voleb, ve Francii to bylo přesně naopak.
Volit je už zbytečné, stačí „odhady“
Odevzdané hlasy v podstatě už ani nebylo nutné sčítat – respektive nebylo nutno ani volit. Je to zajímavý inovativní prvek, který patrně najde uplatnění v celé federální unii – až se federací stane. A závěrečný pokus o to přijde po těchto volbách brzy. Byl to opravdový zázrak, který pro Brusel a Berlín přišel pět minut po dvanácté.
Důvodné podezření, že volební výsledky byly dopředu kdesi „vytvořeny“ – a „průzkumy“ jim měly dát už jen mediální rámec, se tak změnilo prakticky v jistotu. Zopakovala se tak absurdní situace z prvního kola, že oba soupeři během pár desítek minut uznali „odhady“ za platné, a žádné čekání na sčítání hlasů se pak už nekonalo. Ostatně výsledky sčítání se samozřejmě téměř na chlup opět kryly s průzkumy a odhady.
Tento zázrak byl zarámován především „disciplinovaným“ chováním poražené. Le Penová ani na vteřinu nenaznačila, že by bylo dobré počkat na výsledky skutečného sčítání odevzdaných hlasů. Jaký to kontrast proti volbám v anglosaském světě, kde se obě strany „odhady“ vůbec nezabývaly, ale čekalo se s napětím hodinu za hodinou na měnící se sčítací mapu!
Avšak – kde není žalobce, není soudce. Marine Le Penová uznala svou porážku stejně rychle, jako předtím oznámila své vítězství. Budiž řečeno, že tentokrát to tolik nebilo do očí. Na rozdíl od kola prvního, kde výsledky byly těsné, tentokrát šlo o rozdíl třídy – 2:1. Pokud jsme před pár dny na tomto místě vyslovili nad touto „ko(s)mickou záhadou“ jisté rozpaky, nyní se změnily téměř v jistotu. A z toho plyne mnohé.
Čtěte ZDE: Otázky po prvním kole: Kdo znal výsledky ještě, než volby skončily? Je Le Penová součástí podvodu "bažin"? Jakou komedii pro publikum sehrají v kole druhém? Napětí poroste dál. Hra o život jde do finále
Proč nejásali?
Povšimněme si rovněž dalšího důležitého momentu: Zápolení mělo být údajně nervydrásajícím soubojem o to, kam bortící se projekt EU bude pokračovat. Zda směrem k ještě větší a rychlejší „integraci“ – eufemismus pro vytvoření federálního státu, sestřičky Spojených států amerických – nebo jej naopak čeká desintegrace a opětovné posílení národních států. Řídícím elitám v Bruselu a v Berlíně, šlo tedy napohled o vše.
Po oznámení Macronova vítězství se však očekávatelné triumfalistické jásání kupodivu nedostavilo. Daleko větší nadšení jsme v Bruselu viděli, když ve Vídni dosadili na (bezvýznamné) prezidentské křeslo Van der Bellena, nebo když v Nizozemsku „jen“ posílil, ale nevyhrál Geert Wilders. Znal snad úzký kroužek vůdců unie výsledek ještě před prvním kolem? Nebo si jsou vědomi toho, že ve skutečnosti Macronovo (Bellenovo, Rutteho) vítězství vůbec nic neřeší, jen jim získalo trochu času? Pravděpodobně obojí.
To, co najevo dali, je však možná ještě podstatnější. Čteme-li pozorně řeč symbolů, v níž si tolik libují síly a kruhy, jež za vznikem i současným stavem unie stojí, je to sdělení ve své otevřenosti téměř ohromující: Polský „prezident“ EU Donald Tusk v první gratulaci Macronovi zvedl svýma špinavýma rukama krvavé heslo francouzské revoluce, která v roce 1789 otevřela celý malér moderního světa: Rovnost, volnost, bratrství.
Tato proslavená zednářská mystifikace, která vedla k největšímu zotročení v podobě komunismu, nacismu a dvou světových válek, je opět vytažena na stožár. Dnes vrcholí destrukcí všech evropských států – a přípravou „závěrečné“ války, na jejíž hraně balancujeme. A plastový Macron „bratrům v zástěře“ v Evropě i za oceánem stejnou symbolickou řečí přitakal.
S pyramidou za zády
Pro televizní kamery nejprve – kupodivu rovněž bez jásání, spíše vyděšeně – oznámil „skromně“ své vítězství. To by ještě mohlo být pochopitelné. Čekají ho za měsíc parlamentní volby, jež teprve rozhodnou, zda bude mít sílu skutečně provést své šílené záměry – o nichž se vůbec nemluví. A triumfalistickou oslavu po prvním kole mu jeho mocní sponzoři a hlavní média (což je jedno a totéž) vytkli, protože ho před zmanipulovanou částí veřejnosti příliš prozrazovala.
Ohromující však bylo divadlo, které inscenovali pro jeho následné „setkání s příznivci“ – tedy s kulisou davu skandujícího a slavícího s rozdanými vlajkami EU a Francie – před muzeem v Louvru. Mnozí se divili, proč svůj kompars nechává nově zvolený prezident tak dlouho čekat. Důvod byl však „inscenačně“ prostý: Poslední paprsky světla by poselství znehodnocovaly. Čekalo se na úplnou tmu.
V ní pak nakráčel mladý prezident na pódium za zvuků nikoli francouzské, ale „evropské“ hymny. A nechme teď stranou, že podle Lisabonské smlouvy žádnou hymnou není, stejně jako takzvaná vlajka EU – a přesto se samozřejmě dále používají. Nešlo o náhodu. Slavný Beethovenův cajdák, tzv. Óda na radost byla vytvořena na text významného zednáře Friedricha Schillera, „čestného občana“ porevoluční Francouzské republiky.
Pak následovala nejdůležitější symbolická sdělení: Macron zvedl ruce do vítězného V – s divadelně nasvícenou iluminátskou pyramidou za zády. Připomeňme, že pojem ilumináti pochází z latinského slova „osvícení“, odkud dostala název celá epocha. A také první, co Macron řekl, byla chvála „osvícenství“, na něž výslovně navazuje – právě tak jako na dědictví totálně nepopulárního prezidenta Hollanda, kterému poděkoval, přestože jej předtím několikrát zradil. Hlavní projev byl tak dokonán – vše ostatní už byla běžná banalita.
Čtěte ZDE: Emmanuel Macron: Poslední muž elit včerejška? Rothschildův bankéř má zachránit Francii i EU? Voliči Le Penové se nevypaří. Myslí si Brusel, že jsou Evropané s migranty šťastnější? Poučení z bitvy u Waterloo
Na prahu občanské války?
Skvělý a zcela srozumitelný prezidentský úvod – pro ty, kdo jej mohou, umějí a chtějí číst. Ti ostatní – naprostá většina dávno bezpečně zmanipulovaných – se naopak pojmům jako zednáři či ilumináti, respektive jejich vliv na rozhodující děje v našem světě, pochopitelně smějí, ťukajíce si na čelo.
Něco jako „elity Bilderbergu“, na jejichž setkání původně Rothschildův (a po zběhnutí Rockefellerův) bankéř přes své šokující mládí byl zván při startu své pohádkově raketové byznysové a vzápětí i politické kariéry, jsou pro „vážné lidi“ tímtéž: hloupými „konspiračními teoriemi“. Až se jim stanou hrozivou praxí, budou jen nechápavě kroutit hlavami, odkudže to přišlo. A přijde to brzy.
Macron byl primárně vybrán, aby jako fiktivní odpůrce establishmentu pacifikoval Francii, jíž reálně hrozí občanská válka. U nás se pochopitelně nic nepíše o jeho „programu“. Jedním z jeho nejdůležitějších bodů je například nové vnitřní uspořádání Francie: má být podstatně decentralizována, a nově vytvořené regiony pak budou přímo navázány na Brusel (takzvaná Evropa regionů, jeden z hlavních nástrojů pro destrukci států).
Však také již za pár dnů – ještě před složením prezidentského slibu – pojede s Hollandem do Berlína. Teď již není nutné nic skrývat – ale velmi rychle „makat“. Není přece politik. Sorryjako.
Prezident odnikud?
Západní svět balancuje na hraně vyvolání Velké války s Ruskem. Má být i kanalizací lidového hněvu a odporu k neslýchaným sociálně-inženýrským experimentům, které na nás právě zkoušejí. Imigrantská invaze s výrobou „nového evropského člověka“ (euro-negroidní rasa, viz Kalergiho plán) je jeho základní součástí. Tohle by bez Francie nešlo. Brexit a Trump se naopak ještě zvládnout dají. Třetí rána by však byla poslední.
Záchranářský „Projekt Macron“ se zrodil narychlo před necelým rokem. Aktuálně zaznamenal úspěch. Je to však vítězství velmi relativní. To si bruselsko-berlínské elity samozřejmě také uvědomují. Proto tak málo jásání. Podařilo se sice vyřadit ze hry všechny dosavadní organizované politické síly, které svou úlohu zjevně nezvládly, ale nic se tím nevyřešilo. Teď půjde o čas. Velmi rychle se začnou „dít věci“.
Francie má nyní „prezidenta odnikud“, jenže on odnikud není. Jeho původ je u Rothschildů, jeho současnost – po několika bezskrupulózních zradách – patří Rockefellerům. Nezakrývané Macronovy výhrůžky Polsku a Maďarsku (a mazání medu kolem úst našim Sobotkům ve snaze rozdělit V4), jejichž současné reprezentace rocekfellerovský zednářský experiment zatím odmítají, jsou dostatečně výmluvné. Se hrou na demokracii je konec. Teď půjde tlusté do tenkého. Jakýmkoli způsobem.
Čtěte ZDE: Evropská unie: Nástroj totality a řízené globalizace. Cílem jsou snědí otroci s IQ 90. Ztráta suverenity, prosperity i bezpečnosti. Atmosféra strachu nástrojem na ovládání lidí. Přinese letošek změnu?
Kývla Marine ďáblovi?
Nikoli nepodstatnou otázkou je, kam v této hře o život každého z nás i celého kontinentu a západní civilizace nyní zařadit Marine Le Penovou. Byla isntalována do druhého kola prezidentské volby jen jako pojistka, že zvítězí Macron (zaručený plán „Všichni proti Národní frontě“, pro zájemce viz román Michela Houellebecqa Podvolení)? Hraje vědomě „s NIMI“, nebo jen využívá situace a je opravdu nadále autenticky oddána své touze zachránit Francii – a tím zničit EU?
Mnohé svědčí pro „vědomou spolupráci“: Její nepochopitelné chování po prvním i druhém kole patří ovšem spíše do kategorie „řeči těla“. Zato okamžité povolební vyhlášení o faktické likvidaci Národní fronty a její „transformaci“ do mainstreamové strany, která zůstane jen jako ozdůbka pro kanalizaci lidového odporu proti establishmentu, je již něčím daleko vážnějším. Jean Marie Le Pen, otec Marine i Národní fronty, to dal okamžitě hlasitě najevo. Jenže dcera má už zjevně jiné ambice.
Ale těžko jí sahat do svědomí. Možná jde o pokus „přechytračit ďábla“. Dostat se do týlu nepřítele zdánlivým přikývnutím na jeho „pravidla hry“. Prostě vlézt nakonec oknem do (Elysejského) paláce, jehož brány mají stále pevně v rukou ONI. Pokud je toto její kalkulace, pak je ovšem předem odsouzena k tragickému neúspěchu. Buď nakonec splyne s bažinami (jako se právě děje s Donaldem Trumpem), nebo ji zlikvidují.
Což by mohlo a mělo být také základní poučení pro ty, kteří se (nejen) v naší zemi chtějí pokusit (či se již pokoušejí) o něco podobného: Chceš-li zvítězit, musíš trvat na svém, jakkoli je to těžké a často bolestivé. Jen v tom spočívá naděje.
Ďábla nepřechytračíš.
Tagy článku