Každý měsíc přináší spoustu historických výročí. Ostatně Galerie nezapomenutelných v měsíčníku MY z Čech, Moravy, Slezska a Slovenska o tom přináší pravidelně důkaz. Celé zástupy vynikajících mužů a žen, velké dějinné události vroubí ohlédnutí za dramatickými staletími našeho tisíciletého státu. Sto roků republiky, které si letos různými způsoby připomínáme, k nim bezpochyby patří.
A to je přitom pouhá „epizoda“, desetinka ze života nesčetných generací, které náš stát vytvořily a do dnešních dnů jeho existenci uhájily. Není mnoho historicky tak hluboce zakotvených národních států v širém světě. I náš v průběhu časů nejkomplikovanější soused, Německo, existuje v podobě, jak ho dnes známe, teprve od kancléře Bismarcka, tedy od devatenáctého století. Zhruba od doby, v níž vrcholilo naše národní obrození a blížilo se opětovné osamostatnění Zemí koruny české ze soustátí rakousko-uherské „unie“.
Tolik je velkých vlastenců, kteří dokázali ubránit v ohrožení náš jazyk i stát, často za cenu osobního strádání, utrpení či dokonce oběti nejvyšší! Tolik je skvělých postav, které přinesly našim národům i světu bezpočet nezapomenutelných děl, objevů či výkonů, nad kterými dodnes s hrdostí žasneme! Tolik je slavných bitev, v nichž jsme zvítězili!
Kdyby na to přišlo, můžeme si připomínat v podstatě každý měsíc, každý týden, každý den něco mimořádného z našich dějin – vzdálenějších i nedávných. Něco, co nás naplní úctou k našim skvělým předkům a hrdostí na to, že jsme součástí počtem sice jen středně velkého, ale svými dějinami netuctového národa s velkou a slavnou historií. Místo všech těch „mezinárodních dnů“ čehokoli (obvykle strašlivých nesmyslů) bychom tři sta pětašedesátkrát do roka měli příležitost vzpomenout si, zamyslet se – a pak pokračovat dál s hlavou hrdě zvednutou.
Jenže z nějakých nepochopitelných důvodů na to jdeme opačně. Místo toho si obvykle skoro vášnivě připomínáme naše „slavné“ porážky a prohry – nemluvě o tom, že i jejich interpretace bývá často dosti sporná: vraždu svatého Václava, Husovo upálení, Bílou Horu, Lipany, Mnichov, zradu spojenců, německý protektorát.
Stejně tak jako srpnu už nikdo neodpáře onu temnou noc z dvacátého na jedenadvacátý, kdy pokus o liberalizaci komunistické vlády, reformu nereformovatelného, vedl k invazi armád vojenského paktu, jehož jsme tehdy byli součástí: Okupace. Jedenadvacátý. To je to, co se ozvěnou ozve, když řekneme SRPEN.
Nikoli třeba ten pátý (1619), kdy vojsko českých stavů slavně zvítězilo nad císařskou armádou v bitvě u Dolních Věstonic. A přitom šlo o jednu z nejkrvavějších epizod našich dějin, třicetiletou válku (jeden z důsledků husitské revoluce), kdy měl náš národ opravdu na kahánku. Ani ten patnáctý (1198), kdy byl v Mohuči korunován otec svaté Anežky České Přemysl Otakar I. českým králem, a byl to také on, kdo konečně zajistil dědičný královský titul pro své potomky. Bez toho bychom zde dnes patrně vůbec nebyli...
Čtěte ZDE: Proč musíme k moři do zahraničí: Velmoci nám vzali Burgenland. "Nestoudnost," řekl britský premiér. Pozdravy od moře od Jarka Nohavici v č. 7 MY. Bojovka pro vlastence. Což takhle... zůstat doma?
Samozřejmě: co je blíž dnešku, se pro nás zdá být podstatnější. Zvlášť když ještě žije mnoho pamětníků. Nejen těch, kteří ten ošklivý karambol svou naivitou, nešikovností či prostě hloupostí spoluzpůsobili, ale také nás, kteří jsme šokovaně běhali ulicemi našich měst, roznášeli letáky, mluvili se sovětskými vojáky a snažili se vysvětlovat mužům ze všech končin té velké země, jež u nás měla do té doby vavřín osvoboditelů z děsivého německého područí, že tady žádná kontrarevoluce není.
Samozřejmě: bombastické „oslavy“ padesáti let, které od té tragédie uběhly, se dnes navíc hodí do hloupé protiruské hysterie. Přestože povel k invazi nedal Rus, ale Ukrajinec Brežněv, a přestože ruský národ byl naopak první (a největší) obětí převratu, jenž řízen a financován ze zahraničí instaloval sovětskou moc, kterou pak ponejvíce dotvořil Gruzínec Ioseb Besarionis dze Džugašvilim, zvaný Stalin.
Mnohé prostě nějak víc fascinují naše velké porážky – a jejich často jednostranný a sporný výklad – než velké chvíle našich dějin. Tak nechme těm, kteří si myslí, že jsme malí a slabí, aby „slavili“ naše velké prohry.
MY (jiní mnozí) chceme spíše hledět na to, co spojuje naši obdivuhodnou historii s bohatou barevnou současností. MY z Čech, Moravy, Slezska a Slovenska.
Nohavicu, Jakla, Semína, Žantovského a mnohé další
naleznete v srpnovém vydání našeho měsíčníku, který se "protiproudně" věnuje tématům spojeným s naší vlastí a národem. Pokud patříte "do rodiny", tedy k našim stále se rozrůstajícím řadám předplatitelů, pak vám nejen gratuluji k dobrému vkusu, ale také děkuji za podporu vlasteneckého časopisu, již předplatným také vyjadřujete. Nemluvě o tom, že se vám tím "Myčko" podstatně zlevní a přijde vám až domů.
Jarek Nohavica se tentokrát zabývá obrazem s názvem Zátiší s lebkou a pro naše čtenáře opět svou kreaci také namluvil.
Ladislav Jakl, prezident První pivní extraligy (a nově též kandidát do senátu za SPD) se zamýšlí nad existencí "zbytečně dobrého piva".
Michal Semín odhaluje znovuzrození jedné slavné české zbrojovky, odkud jsou legendární "škorpióny" či pistole ČZ 75.
Petr Žantovský pokračuje v rozsvěcení "Půlstoletí polotmy" - tentokrát jazzově.
Milan Syruček v seriálu o českých prezidentech si právě klade otázku, zda byl Ludvík Svoboda statečný generál, nebo zbabělý prezident.
Na osmdesáti stranách je toho ještě spousta dalšího. Ostatně, pokud MY ještě neznáte, zajdete do trafiky a řeknete si o ně (vystavené ho určitě neuvidíte), a pak mi napíšete svůj názor, můžeme se na stránkách potkat: diskuse se čtenáři Na slovíčko patří k jeho pravidelným rubrikám.
A to už ani nemluvím o tom, že pro předplatitele a další příznivce MY začínáme organizovat setkání a besedy. Již 18. srpna se v jihočeské Včelné koná první za účasti mé maličkosti a Michala Semína. Má-li kdo zájem, lze zavolat Františku Červenkovi (mobil: 737 461 817) a přihlásit se.
Moc se na vás všechny těším!
Tagy článku