Dozvuky výročí: Zeman i Klaus pod palbou. Kavárenské fake news nelze nechat bez odpovědi. V čem se Zeman mýlí? Dva, kteří tvořili (a tvoří) naši současnost. Kavárna lže, jako když ČT vysílá
Redakce Protiproud dává prostor dozvukům oslav výročí republiky, které si obvyklými mystifikacemi chce ukrást mediálně mocná Pražská kavárna
Kulaté výročí republiky přineslo mnoho zajímavého. Vedle stovek a tisíců spontánních oslav na mnoha místech republiky se pochopitelně výrazně zapojili i ti, kteří naši realitu po převratu v roce 1989 ovlivnili nejvíce: Současný prezident Miloš Zeman a jeho předchůdce v úřadě Václav Klaus. Na oba se vzápětí snesl obvyklý proud nenávisti - především od těch, kteří "boj proti nenávisti" mají údajně v popisu práce. Tedy Pražská kavárna.
Prezident Zeman byl jako obvykle bombardován za výběr vyznamenaných, jemuž každý normální člověk musel naopak zatleskat. Kavárenský tisk (tentokrát především Lidové noviny) však naopak nechal bez povšimnutí Zemanovu "slepou skvrnu na sítnici", týkající se naší účasti v bojích v Afghánistánu, již obhajoval poukazem na "světový terorismus".
Na exprezidenta Klause, jenž se zastal Piťhova kázání ve Svatovítské katedrále a varoval před zničující budoucností naší země v EU pak zaútočily sevřené formace Halíků a spol. To nenechalo v klidu spolupracovníky Václava Klause. Šíření "fake news" je opravdu třeba se postavit. Nikoli vytvářením "Center proti dezinformacím" v Bruselu či u nás, jež jsou jen mocenskými nástroji proti ideové opozici, ale velmi konkrétně. Tady a teď. I to je podstatný příspěvek k diskusi o naší současnosti a budoucnosti.
Jiří Weigl: Klesla a 90. léta
Den po oslavách 100. výročí vzniku Československa zahájily Lidové noviny ostudným plivnutím svého komentátora Jana Klesly na bývalého prezidenta Václava Klause, plivnutím tak nehorázným a lživým, že nemůže zůstat bez odpovědi.
Kleslu rozlítilo, že prezident Klaus se v rozhovoru na Primě pozastavil nad tím, že se oslav našeho výročí nezúčastnil nikdo z vrcholného vedení bruselských institucí EU, a že jako většina poníženě nejásá nad krátkými pátečními pražskými polosoukromými zastávkami Macrona a Mekelové jedoucích na setkání s Putinem a Erdoganem do Istanbulu. Ty se u nás vydávaly za bezmála historické události.
V této souvislosti si však Klesla dovolil napsat zločinnou nehoráznost, házející špínu na celou naší polistopadovou současnost – „Éra Vlády Václava Klause navíc patří k těm horším obdobím v dějinách naší země. Z jeho devadesátých let, nezvládnuté transformace hospodářství, dělení státu a trhu jsme se ještě pořádně nevzpamatovali…“. To si dovolí napsat dnešní český novinář.
V devadesátých letech, milý pane Kleslo, byla u nás obnovena svobodná společnost a tržní ekonomika, úspěšně proběhla bezprecedentní ekonomická transformace, na jejíchž základech stojí dnešní mimořádně úspěšné období. V jejím průběhu na rozdíl od ostatních zemí nebyli lidé ožebračeni hyperinflací o úspory, nemuseli odcházet za prací do ciziny, uskutečnil se historický manévr reorientace hospodářství z východních na západní trhy a totální privatizace ekonomiky. Devadesátá léta byla érou optimismu, svobody, nadšení a úspěšné změny. Toto všechno provedly vlády Václava Klause, který dokázal vyřešit i státoprávní krizi, kterou nevyvolal, ale zdědil ve fázi faktického rozpadu společného státu.
Dnes se tvrdí, že Václava Havla nám prý záviděl celý svět a doba jeho vlády byla stejně skvělá, jako doba Masarykova. Byla to právě ta devadesátá léta, která Klesla považuje za „horší období naší historie“. Byla to doba, v níž Václav Klaus nebyl maskotem, ale reálně vládl. Byla to nejsvobodnější a nejúžasnější doba pro drtivou většinu těch, kteří jí žili, a proto nelze připustit takové překrucování historie, nota bene ve dnech 100. výročí naší moderní státnosti. Vznik První československé republiky a jejího tvůrce Tomáše Garrigue Masaryka s vděčností oslavujeme, přestože se zmítala v krizi a národnostních problémech a po dvaceti letech se pod tlakem Hitlera snadno zhroutila, na devadesátá léta, v nichž byly položeny základy dnešní prosperity, a na jejich vůdčí osobnost kvůli osobnímu záští v novinách pliveme. Tak hluboko dnešní žurnalistika klesla.
Čtěte ZDE: Otázky Václava Klause: Domýšlíme všechny souvislosti stoletého výročí? Bude ještě někdy co slavit? Čemu jsme věřili před patnácti lety? Závazek pro vlastence. Nesmíme rezignovat. Spravedlnost pro všechny
Ladislav Jakl: Prezident Zeman se mýlí, nepřítelem není terorismus
Naším největším nepřítelem je jízda. Ano, bylo to jezdectvo, které rozhodlo množství bitev v náš neprospěch. Podceňovat ale nelze ani nebezpečí válečného loďstva, protože v dnešním propojeném světě si před jeho ničivostí nemůže být jist ani vnitrozemský národ. A co třeba letectvo! Co to už nadělalo zkázy. A dělostřelectvo! Všichni tito nepřátelé se neohlíželi ani na utrpení civilního obyvatelstva, ba často byli civilisté hlavním cílem jejich útoků, například kvůli podlomení naší morálky.
Nelze ale zapomínat ani na sabotáže, atentáty, přepady výsadkových či průzkumných jednotek. To vše je schopno způsobit nám strašlivé ztráty a to také i mezi nevinnými civilisty. Proto musíme proti jezdectvu, loďstvu, letectvu, dělostřelectvu či proti dalším válečným taktikám bojovat, ať se už objeví kdekoli ve světě.
Zdá se vám na těch řádcích něco divného? Tak to je s vámi vše v pořádku. Také si myslíte, že to vše jsou jen nástroje boje v něčích rukou? V rukou onoho případného nepřítele? A nepřítelem že tedy není jezdectvo, ale ten, kdo ho na nás pošle?
Přitom klidně opakovaně slyšíme, že „naším“ největším nepřítelem je mezinárodní terorismus. Copak terorismus je nějakým subjektem? Nositelem zájmu? Vůbec ne. Terorismus je „pouze“ instrument, ničivá zbraň v rukou nepřítele. I prezident Zeman opakovaně u příležitosti státního svátku opakoval tvrzení, že naším největším nepřítelem je mezinárodní terorismus. Nikoli. Nepřítelem je ten, kdo terorismus (ale i jiné nástroje) proti nám používá. Nepřítelem může být pouze nějaká mocnost, stát, organizovaná skupina s konkrétní motivací, stoupenci vůči nám nepřátelské ideologie, čísi vládnoucí rod.
Mluvit o terorismu jakoby personifikovaně a označovat ho za nepřítele je projevem alibismu. A to dvojnásobného. Vyhýbáme se tím totiž zaprvé pojmenování nepřítele skutečného, tedy toho, kdo terorismus (jezdectvo, letectvo, přepady) proti nám používá. A také nám to zadruhé umožňuje vyjet si zastřílet domorodce kamkoli do hor a pouští na druhém konci světa bez definovaného strategického a politického cíle.
Zdroj.
Tagy článku