Kolem nás to bublá a škvíří. Pár dní před Vánocemi a koncem roku zvyšují svou aktivitu do stavu pozdní horečky političtí šíbři. Jak u nás, tak v celé Evropě. Kupodivu však téměř výhradně jen ti z umírajících politických seskupení. Stejně horečnatě jim sekundují nevolení politici v médiích. U nás především mistři "veřejné služby" a na ni napojení velikánů "hlavního proudu". Zrovna bojují o jednoho bezvýznamného šéfredaktora dnes bezvýznamné, před jeho šéfováním však docela sypmatické stanice Vltava. Na Rumlovy spacáky z dob Velké televizní krádeže (roku +/- 2000) to však nemá.
Lidovci, topáci, piráti a spol. zase ještě narychlo udávají v Bruselu premiéra své vlastní země. V duchu osvědčených protektorátních tradic našich "dobrých rodáků" - kolaborantů. Jednou Führerovi do Berlína (1938 - 45), jednou führerovi do Moskvy (1968) a teď zase do Berlína, jemuž se přezdívá Brusel. Němec právě řekl, že zastaví dotace Agrofertu, protože ho vlastnil Andrej Babiš. Do chvíle, než na něj domácí čučkaři ušili speciální zákon. Podle Němce s bruselskou kasou to ale nestačí. Udělal nařízení, že do politiky v socialistickém superprotektorátu nesmí nikdo, kdo má jakýkoli větší majetek. Nebo měl - a má k němu dosud "citový vztah". Že z jednoho takového doma voliči udělali i s tímto vědomím předsedu vlády? Za prvé je jediná vláda - a to ta nevolená v Ber/selu - za druhé Babiš je kamarád Orbána a odmítá migranty. Tak má, co chtěl.
Dobrá rada
Co s tím? Nic. Nevšímat si toho. Tahle bruselská sbírka existencí požírající také z našich daní nestoudné peníze (debaty o "drobných" pro české poslance jsou proti tomu komické) má svůj konec již v dohledu. Na jaře budou (poprvé důležité) volby do europarlamentu - a tihle v něm už většinou nebudou. Včetně našich snaživých kolaborantů. Tedy pokud i naší probouzející se "mlčenlivé většině" dojde, kde je náš skutečný nepřítel - a skočí si v květnu k urnám ho alespoň oslabit.
Ale to je ještě relativně daleko (zítra). Jestli mohu něco poradit, nenechme se těmi předsmrtnými cukatůrami chromých kobyl (tam i u nás) teď alespoň na pár týdnů vzrušovat či dokonce stresovat. Jsou důležitější věci. Přesahují nejen volební cykly předstírané demokracie, ale... no prostě vůbec.
Co vím, zabývá se tím důsledně asi jediná tiskovina v naší vlasti. Klidný časopis pro bouřlivé doby. Nejuká vyděšeně co je všude okolo, ale věnuje se klidnému vyprávění a příběhům z Čech, Moravy a Slezska. Snaží se být uměřeně zábavný, ač si všímá docela podstatných a vážných věcí z naší současnosti i historie. Právě vyšlo jeho prosincové číslo. Ve většině trafik a prodejen tisku ho sice mají, ale obvykle pečlivě ukrytý. Prostě si o něj musíte říct. Jmenuje se MY.
Pokud z něj chcete malou ochutnávku, přečtěte ještě pár dalších řádek. Zabývám se v nich právě tou dobrou radou. Třeba o tom, jak si bezpečně předpovědět počasí na příští rok. Fakt to jde. Je to jedna z mnoha dobrých rad, které v "MYčku" najdete. Mnozí to už pochopili - alespoň soudě podle toho, že mi tolik lidí napsalo, že dávají svým blízkým předplatné MY na příští rok. Napsal bych, že mě to potěšilo - ale to nesmím. Byl bych podle toho Němce ve střetu zájmů. Takže tady je moje
Dobrá rada nad zlato
Zlatem se sice v prosincovém MY některé stránky třpytí a jsem poslední, kdo by jeho vzácnost a cenu podceňoval, ale, jak jsem již naznačil výše, jsou i cennější věci.
Jasně, zlato je stálice. Zájem o ně se nemění po věky a určitě to není jen pozoruhodnými chemickými a fyzikálními vlastnostmi, které odhalilo až vědecké zkoumání v posledních staletích. Je v něm něco fascinujícího, co odkazuje až kamsi mimo náš svět – odkud ostatně pochází.
Přísloví, či spíše letitá moudrost, že cennější než zlato je dobrá rada, má původ ve zkušenosti generací. Že nejde o „kyselé hrozny“, tedy chlácholení toho, kdo na zlato nedosáhne, pochopíme většinou také až s přibývajícím věkem. A někdy tato moudrost mine právě toho, kdo zlatý poklad – myšleno nějaký velký majetek – vlastní. To je poměrně známá a prostá pravda.
S těmi radami je to složitější. Jak poznat tu „dobrou“ od bezvýznamné či dokonce špatné, ba přímo zničující?
Jsme obklopeni radami všeho druhu. Sypou se na nás ze všech stran jako chumelenice. A stejně jako divoce vířící sníh vrážejí do očí, do nosu, do úst, do uší, znesnadňují orientaci na jinak docela přehledných cestách, matou a mají schopnost zavést člověka na scestí. Nemyslím teď jen mnohé napohled průhledné reklamní triky, které i docela zkušené a chytré lidi přimějí kupovat něco, co vůbec nepotřebují. A někdy si na to dokonce půjčovat (jak o tom na jednom místě také píšeme).
Jsme vystaveni nekonečnému toku „rad“, jež se tváří velmi přesvědčivě. Třeba i mnozí lékaři – s autoritou kněží doby, v níž pravé náboženství bylo prohlášeno za nesmysl a tmářství – radí v médiích, co máme či nemáme dělat, jíst a myslet si, abychom za čas z týchž médií slyšeli od jiných lékařů rady přesně opačné: jednou kávu nikdy, podruhé naopak ano, a stejně tak třeba vajíčka, poctivé sádlo, máslo, pivo, víno, čokoláda, čaj, rum, bum! – no známe to všichni.
Čtěte ZDE: Republice je 100 let: Pravda a láska již dávno zvítězily? Just imagine. Další výročí za dveřmi, jedenácté číslo dokonce již klepe. Kam půjdete rozsvěcet svíčky? Vstříc dušičkové věčnosti
Hrají s námi takové hry, za nimiž velmi dobře ukryty vystrkují čertovské růžky peníze – zlato (bejvávalo). Zde je rada poměrně jednoduchá: naslouchat „svému člověku“. Pokud se nenecháme ohlušit, on nám sám nejlépe řekne, co je pro něj dobré, a co mu naopak dobře nedělá. Jen je někdy těžké to pak provést, protože to nemusí být zrovna to, co se nám líbí – také v důsledku „příjemných“ rad oněch čertovských rádců.
Přitom je to vlastně snadné: proti těmto „vánicím“ si nasadit dobrou beranici a jít cestami vyznačenými letitou zkušeností. Zapomínáme na ně. Ke své škodě. Tím spíš, že někdy vypadají velmi „nevědecky“ (takže by se asi měly nejspíš zakázat – což se s mnohými již i stalo).
Příklad: Jeden šumavský horal mi poradil, jak si udělat celoroční předpověď počasí. Začíná se na Boží hod vánoční – tedy 25. prosince. Následujících dvanáct dní, až do Tří králů, si děláte poznámky, nejlépe rozdělené na ráno, poledne a večer. Prostě takovou tabulku. V ní zaznamenáte základní zjištění. Otepluje se, nebo ochlazuje? Zapíšete teplo – zima. Prší, sněží, je těžce pod mrakem, nebo polojasno či jasno? Pro první tři možnosti zapíšete srážky, pro druhé dvě beze srážek. Stejně tak i s větrem či bezvětřím – a tak podobně, pokud vás něco z „meteo jevů“ zaujme. Každý den znamená jeden měsíc, ráno, poledne a večer jeho dekády. Pětadvacátého je tedy leden a tak dále.
No a to je všechno. Máte komplexní přehled, jaký bude následující rok. A můžete se na to připravit. Paní Honsová vám pak už nanejvýš přidá informaci o tom, co stejně vidíte z okna. Satelity, počítače za miliardu... nic. Vyzkoušejte to, funguje to. Právě na tom místě, kde žijete.
Proč? Neptejte se. Nikdo neví. Je to zkušenost. Prostě to tak je. Ale pouze v těch dvanácti dnech po Svaté noci, která bývávala tichá. Než ji náhle vždy znovu rozťal pláč narozeného Jezulátka. A zpěv andělů zvěstující pastýřům u Betléma. Nikoli řev „vánočních písní“ v obchodních centrech s jakýmisi podivnými tlusťochy v červeném (také o tom se o kousek dál dozvíte víc).
Dobrá rada je nad zlato. A je jich v tradicích, ve zkušenostech našich předků víc než všeho toho „žlutého kovu“ (strašný termín!) v celé zemské kůře. Je vlastně snadno (a proto tak nesnadno) být bohatý a spokojený. Jenže v tom okolním rachotu vánic špatných rad a rezivějících zlaťáků to dá fušku. Pár skromných stránek, co měsíc za měsícem přinášíme k očím a srdcím lidem dobré vůle, vám v tom chce i v příštím roce pomáhat. I nám.
Všichni jsme MY.
www.mesicnikmy.cz
Tagy článku