Tři události konce tohoto týdne, které stojí za zmínku, mají kupodivu jeden společný prvek. Kupodivu proto, že dvě z nich se odehrály za našimi hranicemi, a přece mají k naší realitě velmi blízko:
Dvacítka vznešených havlistů v maskách pravice vyloučila z ODS nejvýraznější tvář, poslance, který v posledních parlamentních volbách dostal po premiéru Babišovi nejvíce preferenčních hlasů, syna zakladatele strany, Václava Klause juniora.
V prvním kole prezidentských voleb na Slovensku zvítězila s velkým náskokem Zuzana Čaputová, představitelka bratislavské Kavárny. Její jediní skuteční ideoví odpůrci, Štefan Harabin a Marian Kotleba získali dohromady čtvrtinu hlasů, ale do rozhodujícího druhého kola nepostoupil ani jeden z nich.
A konečně Brenton Tarrant, který na Novém Zélandu pozabíjel několik desítek muslimů ve dvou mešitách postavených v městě s příznačným názvem Christchurch – prý jako odvetu za muslimské vraždění v Evropě – přivede na policii a možná i do vězení mnohé občany naší svobodné a demokratické České republiky. Schvalování atentátu je totiž v zemi s ústavně zakotvenou svobodou slova tradičně trestné – bez ohledu na to, v jakém protektorátu se aktuálně nacházíme.
Bruselské Fialky v křeči
Že bude mít Václav Klaus mladší ve Fialově straně problém, bylo jasné hned po volbách. Jejich výsledek zděsil „uchvatitele“ ve vedení ODS. Nedokázali skousnout, že voliči dali tak jasně najevo, že si v čele někdejší pravicové strany přejí někoho, kdo z ní pravici opět udělá. Petr Fiala, plačka Miroslava Němcová a spol. přivedli modrého letitého lídra politické scény do duhové bezvýznamnosti – právě tak, jako B. Sobotka sociální demokracii.
Nástup VK juniora byl drtivý: mluvil stejně jasně jako jeho otec, stejně jako on objížděl republiku, diskutoval s voliči, publikoval každý týden články čtené statisíci čtenáři – ale podstatný byl obsah toho všeho: návrat k ideovým kořenům ODS, svobodě jednotlivce na místě prvním a aktivní odpor proti bruselskému protektorovi. Protože „lóže uchvatitelů“ má zájem na přesném opaku, bylo jen otázkou času kdy a jak se kuny v kurníku zbaví.
Fialovi a jeho druhům totiž skvěle vyhovuje plácání se kolem desetiprocentní voličské přízně, jež v podstatě zahrnuje jen členy strany, jejich rodinné příslušníky a známé – plus část pražské Kavárny, která k ní přešla od TOP 09 (asi 140 tisíc) poté, kdy M. Kalouska vystřídal v čele umírající havlistické enklávy J. Pospíšil. Jejich luxusní život v teplíčku parlamentní žvanírny o ničem VKj těžce narušoval. P. Fiala měl dvě hlavní noční můry: že by někdy měl v čele ODS převzít vládní odpovědnost, nebo že by ho v čele někdo vystřídal.
Křeč „Fialek“ vyvrcholila ve střetu s VKj o svobodu slova a suverenitu země. Klausův návrh zákona proti cenzuře ještě „jen“ odmítli. Když přirovnal jednání parlamentu k toliko prodloužené ruce Bruselu, v níž jsou poslanci podobni někdejším protektorátním židovským výborům, které se nevzepřou tyranovi, ale fakticky s ním spolupracují, a likvidaci svého etnika tím legitimizují, bylo hotovo.
„Židovská“ záminka pro vedení strany, oddané Izraeli stejně jako (jinak jí nenáviděný) prezident Zeman, se zdála být optimální příležitostí: VKj byl vzápětí Výkonnou radou vyloučen. Ostatně jen kvůli němu si vedení změnilo stanovy, aby tak mohlo učinit. Dříve mohla vylučovat členy pouze místní organizace, která „provinilce“ přijala. To by se ovšem v Praze 6 nestalo. Takže zasáhl „ústřední výbor“. Bolševické inspirace a instinkty bezpečně zafungovaly.
Čtěte ZDE: ODS: Dnes již čiré politické zoufalství. Nepochopení času a prostoru? Je čas vymezit se vůči Čingischánovi! Sňatek s Kavárnou a všemi devianty světa? Ubohý boj proti přízrakům. Přijde někdy restart? S Fialou a husami ne
Věcně správné
Někdo se může přít o to, zda Klausovo přirovnání bylo taktické (ač fakticky správné). Někteří jsou na historické reminiscence z dob německé totality citliví. Na druhé straně je pro ně samozřejmě zcela správné, pokud Hillary Clintonová přirovná k Hitlerovi Vladimíra Putina. Stejně jako když havlisté a bruselské Páté kolony všech barev označují za „nácky“ hnutí, strany a jednotlivce usilující o opětovné získání státní suverenity a záchranu národa před muslimským nebezpečím a obecně před migrační invazí. Vyznamenávat Hitlerovy Banderovce v současné „pokrokové“ Ukrajině je pro našeho ministra zahraničí také přijatelná „vnitřní věc“ kámoše pučisty Porošenka. Když ale použije tyto reminiscence opačná strana barikády, je oheň na střeše (jako kdysi v Reichstagu).
Je dobré to připomenout, ač o to samozřejmě nešlo. Záminka k likvidaci nepřítele (jako kdysi v Reichstagu) to však byla z hlediska „uchvatitelů“ optimální. Oni se totiž i na sebe tváří, že těm svým zničujícím „vznešeným akademickým“ pravdám věří. Už ani netuší, že politika bývala soubojem o zájmy skupin, které měli politici ve veřejném prostoru reprezentovat. V tomto případě především o zájmy těch, kterým jde o „zpětvzetí“ suverenity našeho státu, tedy možnosti formulovat si vlastní zákony a ne jen (jako onen „židovský výbor“) akceptovat ty nadiktované protektorem, falešnou hrou na „těžké rozhodování“. O zachování chatrných zbytků občanských svobod, svobody slova a projevu na místě prvním ani nemluvě.
Ano ano, ne, ne
VKj udělal jediné možné: odmítl jak „soudružskou sebekritiku“, tak ohavnou a pokryteckou „mánii“ takzvaných omluv, kterou k nám západní expanze nového reálného socialismu v podobě „politické korektonosti“ instalovala. Nechal se vyloučit. Se slovy, že i kdyby měl být posledním z deseti miliónů, jimž na těchto hodnotách záleží, neuhne. Je to autentické a důvěryhodné. VKj přistupuje k tématům, kvůli nimž byl tak demonstrativní většinou voličů ustaven za reprezentanta a artikulátora jejich zájmů, s nemilosrdným „Ano ano, ne ne.“ Donutil tak „uchvatitele“, aby alespoň jednou také řekli své jasné Ne. Ale jen když jde o jejich „zbytečné a parazitické (politické) bytí“, které ohrožoval.
Podařilo se mu tak svléci do naha havlistickou rozbředlost svých politických soupeřů z vedení ODS, kteří usilovně vracejí stranu do dob amorfnosti Občanského fóra – a spolu s ním kráčejí za eurosocialismem. Je nyní nejen otázka, co tomu striptýzu řeknou voliči, ale také mnozí „staří odeesáci“, kteří v mladém Klausovi viděli naději na návrat politické pravice v naší zemi. VKj dal najevo, že s nimi chce i nadále spolupracovat – a dění v („zbytkové“) ODS už nebude komentovat. V každém případě VKj pozvedl prapor – a nedal si jej vyrazit z rukou. Zda a kam jej „umístí“, to teprve uvidíme. Jasné však je, že „pokud“ tak učiní, pak s ním vyrazí stejně odhodlaně jako jeho otec.
Čtěte ZDE: Jarní paprsky přes Overtonovo okno: Socialismus je na dohled. Už aby byly prověrky. Hýbe nám lotr Putin už i s kompasem? Na stráž! Co si Klaus snadno spočítal. Muslim v tísni je taky člověk. Vítání jara v protiproudu
Ozvěna z Bratislavy
Shora zmíněné události v zahraničí jsou příznačnými ozvěnami téhož. Slováci odpověděli v prvním kole voleb na v zásadě stejně položenou otázku poměrně jednoznačně: V jejich zemi mají bruselská média stále ještě dostatečnou moc, aby z okrajové Sorosovy zelené a duhové aktivistky vytvořily hlavní favoritku na místní Hrad. Jde-li s ní do druhého kola Maroš Šefčovič, dosavadní místopředseda v „komisariátu“ současných bruselských protektorů, je už vlastně jedno, kdo nakonec zvítězí. Správně mu třetí a čtvrtý na pásce odmítli vyslovit podporu.
Skoro – jakkoli jde jinak o spornou ideu – lze říci: čím hůř, tím líp. „Katolické“ Slovensko si asi musí konečně naplno uvědomit, kam jej masívní bruselská propaganda zavedla. Soudružka prezidentka bude podporovat „manželství“ homosexuálů, nejspíše půjde v prvních řadách tamních „průvodů hrdosti“ na vítězství protipřirozené deviace, či „stávkujících“ školáků, kteří požadují revoluční zničení modré planety na pokrokovou zelenou plíseň. A Čaputová se bezpochyby také pokusí otevřít brány migrantké invazi. Trójský kůň v dosud relativně pevné V4 již hrabe kopytem ve stáji. A Bruselan Šefčovič by nebyl příliš jiný.
Trójské hříbátko
U nás se mezitím o totéž snaží naše „trójská hříbátka“: Za asistence šéfa ČSSD a ministra vnitra Hamáčka oznámil policejní prezident, že již „prověřují schvalování“ atentátu z Christchurch na internetu. Že si mnozí naivkové neuvědomují, že – ať vědomě či nevědomky – atentátník objektivně pomáhá všem „antitrumpům“ (Fialům, Čaputovým a spol.), je věc jedna. Že by však měli mít právo své hlouposti říkat – a nebýt za to kriminalizováni – je věc druhá, a zcela zásadní. To, že se tak děje v zemi, která má s trestáním „schvalování atentátu“ své dosti přesvědčivé historické zkušenosti, je jen ornament „krásy nechtěného“.
Souboj o občanské svobody, státní suverenitu a zachování historických národů jde zvolna do ostrého střetu. Ještě to není plná občanská válka – nejen u nás, ale ve většině zemí Západu – ale již se k ní velmi rychle přibližujeme. Mocenské elity – ať již jsou formálně ve vládě (Babiš, Hamáček), nebo ve formální opozici (Fialky, Piráti) – bojují o krk. Nejen o svůj, ale především o náš.
Klausové (Trumpové, Orbáni, Salviniové, Lepenové) představují naději, že artikulace našich zájmů ve veřejném prostoru je ještě možná standardními prostředky. Teprve až nám dokonale cenzura zacpe ústa, až nás povypínají a začnou zavírat do kriminálu ještě masivněji než zatím činí, přijde čas na něco jiného. Ostatně dokonce stávající ústava s tím počítá.
Ještě je však pořád možnost. Eurovolby jsou aktuálně první na řadě. Pokud se do Bruselu dostanou masivněji Babišovi či Fialovi lidé (o Bartošových či Pospíšilových ani nemluvě), ukážeme, že jsme na tom jako Slováci.
Jenže my jsme lid zemí Koruny české. Tisíciletého státu s bohatou zkušeností z bojů o existenci. Máme příležitost dát to opět jednou před dějinami najevo. VKj pozvedl prapor.
Před dlouhou a namáhavou cestou.
Tagy článku