Druhé referendum o Brexitu: Johnson smetl místní Pátou kolonu Bruselu z politické scény. Titanic eurokavárny dostal další ránu. Nabírá, ale ještě se nepotápí. Využije Británie šanci na svobodu? My hlasovat nesmíme
Michal Semín v první reakci na drtivé vítězství konzervativců připomíná, že první krok Britů k opětovnému nabytí suverenity jim můžeme jen tiše závidět, protože nám hlasování o tomtéž vládnoucí moc raději zakázala
Odpůrci Brexitu, volající po druhém referendu, se jej nakonec dočkali. To jediné, co z toho teď mají, jsou však oči pro pláč. Nejspíš i oni podlehli falešným průzkumům a ujišťování levicových korporátních médií, že s narůstající agónií v britské politice roste i počet stoupenců setrvání v EU.
Toto nebyly obyčejné volby. Snaha labouristů konkurovat účinnému sloganu Borise Johnsona Brexit Must be Done voláním po znárodňování, další socializaci zdravotnictví a internetu zdarma přišla vniveč. Tyto volby měly opravdu jediné zásadní téma – vystoupení Spojeného království z Evropské unie. Tedy krok, který si britští občané odhlasovali před třemi a půl lety v prvním referendu.
Brusel ani necekl
Porážka britských eurosojuzníků, zvláště pak těch anglických, je doslova zdrcující. Bereme-li v potaz, že i v řadách tradičních voličů labouristů, zvláště mezi horníky a jinými dělnickými profesemi, je velký počet stoupenců nezávislosti – ti buď volili brexitáře, nebo k volbám vůbec nešli – pak počet poslaneckých křesel, obsazených bruselany, je opravdu směšně nízký.
Vždyť Liberální demokraté, kteří jinak zcela správně zúžili volební kampaň na jediné téma (v jejich případě šlo naopak o setrvání v EU), obsadili z celkového počtu 650 křesel pouhých 11! A jejich feministicky laděná předsedkyně Jo Swindonová se musela již nad ránem poroučet, protože neobhájila ani svůj vlastní volební okrsek.
Diví se pak někdo, že do brzkých ranních hodin nezazněla z Bruselu jediná reakce, byť i formou neformálního tweetu? Samozřejmě – soudruzi řešili, jak do roku 2050 poručit větru a dešti, takže na marginálie typu referenda o jejich popularitě ve Spojeném království neměli čas ani pomyslet…
Čtěte ZDE: Pět minut po dvanácté: Boris Johnson zvedá prapor naděje. Levičáci šílejí. Adolf i Uljanov jim tleskají. Fiala zakládá Národní frontu bruselského lidu. Zázraky se dějí. Miloš, Andrej, Donald, Vladimír i Boris jdou do toho!
Radujme se střízlivě
Takže radost? Samozřejmě. Je však také mnoho důvodů, proč je místo bujarého skákání rozumnější zůstat spíše při zemi. Již od oznámení odhadů se na nás valí tvrzení, že se 31. ledna příštího roku ocitne Spojené království mimo struktury EU. To je sice pravda, ale jen částečná. Tímto dnem totiž nastane Borisem Johnsonem vyjednané roční přechodné období, které plnou nezávislost Velké Británie na EU rozhodně negarantuje. Minimálně po tuto dobu bude Londýn i nadále platit Bruselu výpalné a řídit se jeho legislativou. Fakticky se tedy ještě příští rok nic zásadního nezmění.
I když můžeme věřit v úmysl vítěze voleb Evropskou unii opravdu opustit, případné komplikace při jednáních o budoucím uspořádání vzájemných vztahů mohou přechod k plné britské suverenitě výrazně zpomalit. Ostatně dohoda mezi Londýnem a Bruselem stanoví, že pokud se k 1. červenci 2020 nebude rýsovat nová úprava budoucích vztahů, a nejen těch obchodních, může se tato jednoroční přechodná doba prodloužit o další rok i více.
Skotsko nebude tak horké
Další zápas se bude odehrávat uvnitř Spojeného království. Zůstane vůbec spojené? Skotští separatisté výrazně posílili, když obsadili naprostou většinu křesel v tamějších volebních okrscích. Zcela jistě můžeme očekávat vznesení požadavku na vypsání nového referenda o skotské nezávislosti. I to, že Londýn bude proti.
Zvolí skotská premiérka Nicola Sturgeonová katalánskou cestu, tedy referendum proti vůli centrální moci? V příštím roce se ve Skotsku volí do místního parlamentu, a teprve potom bude jasné, jak silnou pozici separatisté mají. Nemluvě o tom, že Španělsko a Francie by samostatné Skotsko do EU nepustili, takže jde spíše o demonstraci skotské národní hrdosti bez reálné šance na úspěch.
Zatímco posílení separatistických tendencí ve Skotsku se vlivem brexitu očekávalo, jisté překvapení přinesly výsledky voleb v severním Irsku. Nejen že díky drtivému vítězství konzervativců nebude Johnsonova vláda již dále závislá na hlasech severoirských unionistů, jejich strana DUP získala méně křesel, než strany, pošilhávající po sjednocení Irska.
Globalisté ještě žijí
Kdo čekal volební zisky Strany pro Brexit Nigela Farage, je nejspíš zklamán. Ve skutečnosti však příliš truchlit nemusí. Vítězství brexitářů v těchto volbách je do značné míry jeho zásluha, třeba i tím, že jeho stranu volilo mnoho dělníků na severu i ve střední části Anglie, což usnadnilo celkové vítězné tažení toryů. Nigel Farage usoudil, že tím byla mise Strany pro Brexit naplněna a ohlásil přípravné kroky k založení nové strany, tentokrát Reformní. Farageovo další působení na anglické politické scéně je důležité – již jeho samotná přítomnost nutí vlažnější stoupence britské suverenity k zaujímání rozhodnějších postojů.
Takže konec dobrý, všechno dobré? Jak se to vezme. Je třeba mít na paměti, že Evropská unie, právě podstupující krvavou britskou zabíjačku, je jen jednou z tváří vícehlavé saně, zvané globální vláda. Její lokální utnutí nemusí mít výrazný vliv na vitalitu hlav ostatních. A s nimi Velká Británie, alespoň zatím, na štíru není. A už vůbec ne s krkem, který všechny tyto hlavy nese. Vždyť je tu svým způsobem doma.
Čtěte ZDE: Alžběta II.: Britské politické vedení bylo neschopné. Labouristé chtějí ponížit královnu a zabránit Brexitu. Jak se zachová Její Veličenstvo? I královna chce z EU pryč. Zvítězí konspirace bažin proti vůli lidí?
My máme referendum zakázáno
Že se společenská situace v Británii radikálně mění k lepšímu by bylo zřejmé teprve tehdy, kdyby po rozlučce s Bruselem následovaly účinné kroky i proti pokračující demografické přeměně islamizujících se anglických měst, prosazování environmentálních utopií nastolujících režim zelené totality či genderovému inženýrství ve školách a jiných veřejných institucích.
Samozřejmě, nelze chtít všechno najednou. Pro nás je v tuto chvíli stejně důležitější, než stav společnosti na britských ostrovech, potvrzení faktu, že do boku Titaniku eurokavárny, z nějž je tak těžké spustit záchranný člun, poměrně silně zatéká.
Kolik ještě takových torpéd lidových hlasování bude potřeba, aby konečně definitivně klesla ke dnu? Připomeňme, že nám zatím vládnoucí moc nedává ani možnost hlasovat o tom, zda chceme jít britskou cestou. Nesmíme o tom rozhodovat, protože máme demokracii. Liberální.
Tagy článku