Spojené státy na oficiální úrovni učinily prohlášení, které lze považovat za vyhlášení války Rusku o kontrolu nad Severní námořní cestou. Vysoká hodnost a pozice mluvčího – amerického ministra námořnictva a kontradmirála Kennetha Braithwaiteho, podtrhuje závažnost oznámených záměrů - přímé výzvy Washingtonu adresované Moskvě.
Jak velká s tím souvisí hrozba a jaké mohou být důsledky jejího uvedení do života?
„Svobodná plavba“ za cenu Třetí světové války?
Braithwaite nevyjevil nic menšího, než naprostou ignoranci k postoji Ruska, pokud jde o zvláštní podmínky pro plavbu zahraničních lodí (především vojenských) v arktických vodách po Severní námořní cestě. Podle šéfa amerického námořnictva mají jeho podřízení v blízké budoucnosti v úmyslu „jednat v tomto regionu mnohem vytrvaleji a iniciativněji“, aby „učinili přítrž nárokům, které na něj vznáší Rusko a do určité míry i Čína“.
Jak budou tyto akce konkrétně vypadat? Podle ministra americké námořnictvo plánuje „provádět operace k zajištění svobodné plavby v blízkosti severního pobřeží Ruska“. Jinými slovy, americké válečné lodě budou operovat v ruských výsostných vodách Severního ledového oceánu, jako kdyby tam byly doma.
Připomeňme, že podle rozhodnutí Moskvy mají válečné lodě pod vlajkami cizích států při plavbě Severní námořní cestou (SNC) povinnost – za prvé, 45 dní předem oficiálně požádat o povolení vstupu, za druhé, dopředu poskytnout všechny základní údaje o předmětné lodi a jejím kapitánovi, a zatřetí, pokud bude získáno povolení pro vstup do SNC, musejí bezpodmínečně vzít na palubu ruského průvodce.
Je naprosto jasné, že USA/NATO nebude z výše uvedeného dělat nic. Nejlepším důkazem je nedávný divoký průnik torpédoborce „John McCain“ amerického námořnictva za ruskou námořní hranici v zálivu Petra Velikého. Odtamtud museli být Američané vyvedeni jasnou demonstrací připravenosti použít sílu.
Stejného druhu je řada provokativních manévrů organizovaných silami NATO v Barentsově moři. Tyto severské vody u pobřežních hranic Ruska v květnu 2020 téměř týden brázdily torpédoborce amerického námořnictva „Donald Cook“, „Porter“ a „Roosevelt“ a také fregata britského námořnictva „Kent“. Další „spojenecké síly“ byly zastoupeny ponorkou „Ulla“ a dvěma hlídkovými letouny „P-3C Orion“ norských námořních sil.
V září dorazila na stejnou adresu neméně reprezentativní společnost – operační skupina, která zahrnovala torpédoborec třídy „Arleigh Burke“ amerického námořnictva, fregatu „Thor Heyerdahl“ norského námořnictva a fregatu britského námořnictva třídy 23 „Sutherland“, která za podpory pomocné lodě „Tidesprin“ „zajišťovala vedení činnosti seskupení.“ Na severní obloze kroužily hlídkové letouny – americký P-8 „Poseidon“ a dánský „Challenger“, podporovaný stíhacími letouny britského letectva „Typhoon“. Celkově se manévrů zúčastnilo více než 1200 vojáků ze čtyř zemí.
Čtěte ZDE: Čínský Sněžný orel a jeho velké hnízdo v Antarktidě: Bude Čína z polárního Olympu kontrolovat vzdušný prostor? Vědecko-výzkumné plány, nebo geopolitická a vojenská strategie? Náskok se pomalu zvyšuje
Podle oficiální zprávy britští mořští vlci „provedli operační skupinu mnoha manévry a vyzkoušeli její schopnost bojovat na vodě a pod vodou v jedné z nejtvrdších oblastí planety“. Fakt, že prověrka ukázala výsledky spíše negativní než pozitivní, je téma na jiný rozbor. Prozatím stojí za zmínku, že zaváděním takovýchto demarší, které podle slov britského ministra obrany Bena Wallaceho „nemají za cíl provokovat“, se NATO blíží k nebezpečné linii, za níž nevyhnutelně následuje ozbrojený střet. Skutečnost, že Rusko nemá v úmyslu tolerovat přítomnost zahraniční armády v blízkosti svých severních břehů, byla v Moskvě objasněna mnohokrát a velmi ostře.
Snaha by byla, ale je tam moc zima
Tentýž Ben Wallace ve svých projevech opakovaně přiznal skutečné motivy britských akcí v regionu. Plánované prudké navýšení aktivity britského námořnictva v Barentsově moři je dáno skutečností, že „tání ledu, který zatím spoutává námořní trasy na Dálném severu, v průběhu času zkrátí dodací lhůty zboží z Číny do Evropy o polovinu“. A to samozřejmě „může přinést obrovské zisky“ – no jak by ne, takovéto věci pan Wallace a jeho krajané dokonale chápou. A znepokojující je pro ně pouze to, že se „ruští barbaři“ mohou „pokusit otevřeně zpochybnit zásadu svobodné plavby“. To znamená, že zakážou komukoli libovolně se pohybovat tam a zpět v jejich vlastních teritoriálních vodách, aniž by o tom byli předem informováni. Skutečné barbarství…
Jenomže právě z touhy ovládnout Severním námořní cestu a mít pod kontrolou potenciální velké zisky z jejího vytěžování prohlašuje Londýn ústy Wallaceovými, že britské námořnictvo má nyní v úmyslu „rozšířit svou přítomnost na severu a posunout se kupředu“, přičemž nebude operovat dále než 100 námořních mil od ruského pobřeží. Totéž je podle názoru šéfa amerického ministerstva vojenského námořnictva „nezadatelné právo a povinnost USA jako dominantní námořní síly ve světě.“
Jistá ironie spočívá v tom, že všechny výše popsané plány jsou naštěstí stále daleko od možnosti praktické realizace. Realita poněkud liší od vítězoslavných relací o „mimořádně úspěšných operacích“, které vysílal velitel fregaty „Sutherland“ Tom Weaver.
V roce 2018 letadlová loď „Harry Truman“ prokázala plnou bojovou neschopnost v podmínkách „jedné z nejvíce nehostinných oblastí planety“. Hlavní síly amerického námořnictva – úderné skupiny letadlových lodí nemohou v Barentsově moři dělat nic. Jak se však ukázalo vloni, ani ostatní jejich lodě tam nemohou normálně fungovat – výše zmíněný torpédoborec „Donald Cook“ jednoduše zamrzl jako stařičký Žigulík opuštěný bez garáže na ledové pláni. „Z důvodu nepříznivých klimatických podmínek“ mu přestalo pracovat téměř veškeré palubní vybavení a rovněž všechny zbraně se staly nefunkční. Hrozivá loď se změnila v obří železné necky a bezvládně se houpala na nemilosrdných mrazivých vlnách.
Čtěte ZDE: Gigantická námořní flotila USA: Další šílenost amerických bažin? Ploché vidění jednookých kyklopů. Stovka jaderných ponorek? Nová strategická hrozba: Rusko a Čína si zcela drze zabezpečily obranu vlastních hranic
S přihlédnutím k těmto zamlčovaným skutečnostem se celá „řada manévrů“ námořní skupiny NATO pod vedením křižníku „Sutherland“ scvrkla na poněkud přihlouplé kroužení v Barentsově moři v oblasti norského poloostrova Vardo. Nikdo se ani nepokusil o skutečný pohyb ve směru Severního ledového oceánu přes Karská vrata, protože si uvědomil, že by ho to mohlo přijít draho. Mimochodem, podle dostupných údajů se během zmíněných manévrů ani britské Tajfuny, které doposud nedošplhaly dál na sever než k Islandu, nepředvedly jako zdatní sokoli. Daleko za svými fyzickými možnostmi zůstávají také USA a ostatní členové NATO. Je tam na ně prostě příliš zima.
Nadřazenost
Americký ministr může svým „spojencům“ slibovat, že budou provádět operace „za účelem zajištění svobodné plavby“, ale nejdříve by měl upřesnit, jak to chce uskutečnit. S pomocí dvou ledoborců, které zdaleka nejsou v nejlepším stavu – proti padesáti ruským? V roce 2020 byl šéf amerického ministerstva obrany Mark Esper donucen přiznat, že americké námořnictvo, které ve skutečnosti nedosahuje ani 300 lodních identifikací, zaostává za Číňany, kteří mají ve své sestavě minimálně 350 lodí a ponorek. Američané mají drtivou globální převahu v letadlových lodích a některých dalších typech techniky. Avšak ruské síly jsou speciálně přizpůsobeny pro operování v arktických oblastech jak na zemi, tak na moři či ve vzduchu, čímž daleko přesahují vše, co mohou Američané na Dálném severu zkusit použít.
Zdá se však, že si v Pentagonu tuto skutečnost plně neuvědomují. Jedním z posledních neuvážených rozhodnutí byl přesun víceúčelových stíhacích bombardérů F-35A Lightning II na Eielsonovu leteckou základnu na Aljašce. Opět s cílem „zadržovat Rusko“. Nyní zde umístěná 336. a 335. letka má dvě desítky nejmodernějších letadel, ale do konce letošního roku se počet těchto strojů plánuje zvýšit na 54. Jeden z místních senátorů Dan Sullivan se během svého vystoupení ve Washingtonu chlubil, že „takovéto uskupení stíhačů páté generace není a nebude nikde jinde na Zemi!“ Velmi pochybná věc k hrdosti – tak velké nahromadění techniky může obecně vyvolat entuziasmus leda u těch, kdo na ně budou mířit „Kynžaly“ a „Zirkony“.
Armáda a politici Spojených států podnikají samé nové kroky, které přímo vedou k možné eskalaci ozbrojeného konfliktu v prostoru vojenských operací, kde převaha a šance na úspěch rozhodně nebudou na straně USA a NATO.
Úporná snaha lpět na mýtu o své vlastní totální nadřazenosti a nadvládě nad světem může v tomto případě vést k žalostnému výsledku. A celosvětové tragédii.
Zdroj.
Tagy článku