Mainstreamoví komentátoři vesměs neskrývají nad výsledky víkendových voleb své rozpaky: málo vítězů, mnoho poražených, Babišův nechtěný triumf, Sobotkova nevýhra.
První povolební televizní debata oněch údajných vítězů a poražených mohla jen těžko rozpaky rozptýlit, když to chvílemi vypadalo, že vládnout vlastně ani nikdo nechce.
Andreji Babišovi stačí jen tvrdě makat, aby bylo líp, k čemuž nic nepotřebuje, tím méně nějaké orgány Sněmovny. Naopak Tomio Okamura potřebuje jen zákon o všeobecném referendu, protože pak už si vše rozhodnou občané sami.
Moc nikdy neosiří. Protože osiřelé moci se vždycky někdo rád ujme. A podle toho to v naší republice vypadá.
Vystupování Miroslavy Němcové a Karla Schwarzenberga odpovídalo faktu, že zbytky poslanců ODSky a TOPky, jakkoli jde o sbor ostřílených matadorů, mohou v nové sněmovně bojovat maximálně o pohodlnější lavice. Pavel Bělobrádek se zřetelným odkazem na bratra otce zakladatele dával po celý večer jasně najevo své kategorické, neměnné a přímočaré, lidovecké „možná“.
Jako jediný se o tu vládní otročinu hlásil Bohuslav Sobotka, kterému by však nestačila ani výpomoc soudruhů Vojtěcha Filipa. A krom toho mu hned druhý den dal „přítel“ Michal Hašek hlasitě najevo, že se s ním nepočítá.
Čtěte také: Miloš Zeman vstoupil razantně do hry: Bitva o moc mezi havlisty a standardní levicí v ČSSD však skrývá mnohem hlubší střet: Výmluvný dárek k pětadevadesátinám naší země
Moc jakoby osiřela. Tak proč jsme k těm volbám vlastně chodili?
Naše očekávání byla jistě různá. Já sám si ale přál především to, aby se té zdánlivě osiřelé moci někdo chopil. Nechme stranou trapná klišé o „volání po vládě silné ruky“. Potřebujeme zkrátka vládu, která bude vládnout. Házejte po mě kameny, ale ve chvíli, kdy denně bojujeme o poslední zbytky svobody, je mi už vlastně jedno, jaká vláda to bude. Spokojil bych se s tím, aby dělala nějakou politiku a vrátila tak politiku politikům.
Oceňuji v této souvislosti předvolební slova expremiéra Mirka Topolánka, který prohlásil, že si přeje silnou vládu sociální demokracie. Nechápal jsem to jako ironii. Chápal jsem to jako další zoufalý hlas volající po nějakém vládnutí.
Proč? Protože moc nikdy neosiří. Protože osiřelé moci se vždycky někdo rád ujme. A podle toho to v naší republice vypadá.
Postupný rozklad vládnutí a politiky vůbec završila éra Petra Nečase, jehož tragikomický osud výmluvně ilustruje krizi, v které se nacházíme. Nečas se už ani vládnout nepokoušel. V zájmu zachování formální moci, reprezentované úřadem premiéra, jen důsledně ustupoval a populisticky vycházel vstříc objednávce „občanské“ společnosti. A tak dlouho bojoval s „kmotry“ a „korupcí“ až stanul na hranici, kterou sám zapálil.
V závěrečném dějství této tragikomedie je odposloucháván předseda vlády a jemu podřízená civilní kontarozvědka o tom buď neví, nebo to ignoruje. V posledním obraze subalterní vachmajstři zatýkají vedení vojenské tajné služby, zatímco prokurátoři se vesele procházejí v prostorách, kde nemají co dělat. Následuje již legendární tisková konference rozesmátých pučistů, připomínající vystoupení junty, která právě převzala jakousi banánovou republiku. Tento obrázek nemohl nikoho nechat na pochybách, že moc neosiřela.
Formální vládu, reprezentovanou úřadem premiéra, ministry a vlastně i Parlamentem, budou faktičtí vítězové voleb ve skutečném slova smyslu „tolerovat“ jen tak dlouho, jak dlouho sami budou chtít.
Předčasné volby jsem vnímal jako příležitostí tento vývoj zvrátit. Nestalo se. Silná vláda, která bude mít odvahu postavit se diktátu nepolitické politiky, nevznikne. A ani vzniknout nemůže, protože klíčový hráč povolebního děje, Andrej Babiš, svůj úspěch založil právě na „nepolitice“. (Kolikrát ještě uslyšíme „Já som není politik, já chcu pracovat, dělať té zákony….“?)
Přes veškerou svou fantazii si opravdu neumím představit, jak se jakákoli budoucí vláda, která vzejde z těchto voleb, byť jen pokouší useknout prokurátorsko-policejní hydře alespoň první čtyři nejaktivnější hlavy. A to ani v případě nejpravděpodobnější koalice Hrad – Hašek – Agrofert. Pro tu bude čarodějnický „boj s korupcí“, schovaný tentokrát za vlídnou tvář vodňanského kuřete, zdá se stejnou mantrou, jako byl pro Nečase. A může se stát, že budoucí koaličníky dříve či později potká i stejný osud. Bude-li to osud stejně cynický, vezou se už nyní pánové Hašek, Babiš i Bělobrádek vstříc potupné porážce, jeden vedle druhého, pěkně na páse, jako ta vodňanská kuřata.
Faktickým vítězem voleb jsou ti, kterým nevládnutí a nepolitika, plně vyhovuje. Jejich výsledek znamená především to, že osiřelou moc, které se sice neprávem, ale o to úspěšněji chopili, jim (volby nevolby) nikdo z rukou nevyrazí. Buď nebude mít sílu, nebo odvahu. A nejspíš ani jedno.
Ištvánova červnová akce nadto ukázala, že disponujete-li faktickou mocí , není problém jakéhokoli premiéra donutit k odstoupení a jakkoli složenou Sněmovnu k seberozpuštění. Formální vládu, reprezentovanou úřadem premiéra, ministry a vlastně i Parlamentem, tak budou faktičtí vítězové voleb ve skutečném slova smyslu „tolerovat“ jen tak dlouho, jak dlouho sami budou chtít.
Nezbývá, než hořce popřát jejich volebnímu lídrovi, pomyslné tváři z billboardů: Lenko Bradáčová, přijměte naši „upřímnou“, téměř až soudružskou gratulaci. Tyto volby jste vyhráli.
PS:
K textu byl připojen i lístek psaný písmem typickým pro časoprostorovou díru. Stojí na něm: „Abecední seznam subjektů kandidujících v předčasných sněmovních volbách 2014: ABL, Agrofert, KKCG, PPF, ÚOKFK, ÚOOZ, VSZ Olomouc, VSZ Praha.“
No nic. Zůstávám cynikem: Hlavu vzhůru!
Tagy článku