Dvanáctý diskusní večer Hovory na pravici pořádaný Akcí D.O.S.T., měl za téma „Kulturní boj včera a dnes“. S příspěvky vystoupily Alena Povolná, překladatelka knihy „Globální sexuální revoluce“ od německé socioložky Gabriele Kuby a Lucie Boddingtonová z prorodinné organizace Justice for Families z Velké Británie.
Diktatura menšin na úkor většiny
Alena Povolná hovořila o tom, jak se neomarxistické hodnoty feminismu, homosexualismu, gender a sexuální revoluce prakticky prosazují v dnešní politice. Evropská unie, USA a OSN podle ní prosazují diktaturu menšin na úkor většiny a potlačování demokracie. Tato agenda je podporována OSN a různými nevládními organizacemi shora, aniž by je zajímalo, zda si to občané přejí. Miliardáři David Rockefeller, Bill Gates, Ted Turner a další vytvořili pomocí svých „nadací“ silnou nátlakovou skupinu, která v prosazování této „neomarxistické“ agendy ovlivňuje rozhodování nejen jednotlivých států ale i OSN.
Lucie Boddingtonová která žije ve Velké Británii a pracuje v organizaci Justice for Family, pomáhá rodinám před tím, aby jim „sociální pracovnice“ odebíraly děti a prodávaly je pěstounům a adoptivním rodičům. Vyprávěla o otřesných případech, kdy jsou děti, včetně českých a slovenských občanů, „legálně“ uloupeny rodičům. Popsala absurdity fungování takzvané britské juvenilní justice, která fakticky krade děti biologickým rodičům k dalšímu prodeji pěstounům a rodičům adoptivním.
Michal Semín, předseda Akce D.O.S.T., se zbýval především kořeny současné „protirodinné“ politiky, která se stala základem vládní agendy jak v EU tak v USA. Přinášíme podstatnou část jeho vystoupení v plném znění:
Čtěte ZDE: Další Hovory na pravici budou o „kulturním boji“: Smíříme se s dětskou eutanázií, s pedofilií a dalšími „pokrokovými vymoženostmi?“ Jak se bránit novým formám tyranie?
Boj o rodinu jako bitevní pole
Jedna z dělicích čar mezi dnešní mezi konzervativní pravicí a radikální levicí – jejíž samotná existence a společenské postavení nás vlastně před několika lety inspirovali i k sepsání Manifestu D.O.S.T. – prochází postojem k rodině.
K rodině tak, jak jsme jí po dlouhá staletí rozuměli. Tedy k tomu nejzákladnějšímu, nejpůvodnějšímu lidskému společenství, tvořenému jedním mužem a jednou ženou spjatých manželským poutem a jejich dětmi. Výraz dělicí čáry plně nevystihuje míru střetu, vhodnější je hovořit o bitevním poli. Protože o charakter rodiny a její postavení ve společnosti je veden čím dál ostřejší zápas. V něm má nová kulturní levice alespoň prozatím jasnou převahu.
Jaké jsou příčiny a důvody tohoto frontálního útoku na manželství a rodinu a proč je tento útok tak úspěšný? Jaká jsou myšlenková východiska tohoto protirodinného džihádu? Společenská a kulturní levice je součástí širšího myšlenkového proudu, který má svůj původ v osvícenství. Proto také mezi její filosofická východiska patří opozice ke klasické metafyzice.
Boří se starý řád
Levice, vzešlá z osvícenství, vidí v rodině překážku svému sociálnímu inženýrství, protože rodina je zárukou sociální stability a uchování tradic. Uzákonění „homosňatků“ a boj za „práva“ na adopci dětí homosexuály, genderové kvóty, permisivní sexuální výchova ve školách, která se dá nazval spíše tréninkem než výchovou, to všechno je praktickou aplikací, postojů a stanovisek o člověku a současně i vzpourou proti původnímu řádu, s jehož odmítáním vzniká potřeba alternativy.
Boří se starý řád, a je třeba budovat řád nový. Hroutí se starý svět a je třeba budovat svět nový. Současní „revolucionáři“ tvoří nového člověka a novou humanitu. Člověka osvobozeného od všeho, co jeho sebeutváření jakkoliv omezuje. Tradice, po staletí předávané zvyklosti a také složité předivo práv a povinností odvozených z lidské přirozenosti.
Bezkonkurenčně nejúspěšnějším ideovým i politickým proudem, který toto sociální inženýrství prosazoval je pochopitelně marxismus. Bedřich Engels napsal: „Muž je v rodině buržoazií a žena proletariátem.“ Monogamní rodina tak musí být zlikvidována jako součást vykořisťovatelského řádu. Ostatně i Lenin požadoval osvobození žen od „plotny a plínek.“ Lenin tvrdil, že základem politického osvobození ženy musí být osvobození sexuální. Tedy umožnění libovolného střídání partnerů, neboť jen to může zajistit nezávislost ženy na muži.
Liberalismus jako vítězství marxismu
Je velmi užitečné uvědomit si, že to co dnes mnozí považují za výdobytky liberalismu, i proto že liberalismus se k nim hlásí, je ve skutečnosti vítězství marxismu. Marxista Wilhelm Reich nazývá bolševickou revoluci první sexuální revolucí v dějinách. Alexandra Kolontaová lidová komisařka pro sociální záležitosti v Leninově vládě prohlásila: “Místo rodiny teď musí vládnout eros, mateřství brání ženám v seberealizaci a budování rovnostářské společnosti“. Také proto sovětská vláda jako první na světě legalizovala potrat. Když se člověk narodil tak byl dán do jeslí, kde se o něj postarali „soudružky odbornice“. Dnes už tedy víme, kde čerpaly inspiraci kádry z Evropské unie, když po České republice požadují, aby nejméně 30 % dětí navštěvovalo denní jesle.
Za pozornost stojí i to, že to byl Sovětský svaz, který už ve 30. letech zrušil zákony diskriminující homosexuální chování. Vše, co dnes tzv. demokratický Západ považuje za „nedotknutelné lidské právo“, má bolševický původ.
Jenomže sovětští komunisté z původního libertinského zápalu postupně značně slevili, za což byli také kritizovaní Trockého stoupenci permanentní revoluce. Marx se totiž v jedné věci šeredně zmýlil, a to sice v tom, že počítal se sjednocením proletariátu. Domníval se, že to bude dělnická třída, kdo nastolí ráj na zemi - komunismus. Ale ve skutečnosti myšlenky komunismu oslovily jen malou část dělnictva, ta zbývající část, jakkoli nespokojená se svým sociálním postavením, se odmítla vzdát svých buržoazních návyků, rodinného života, vlasteneckých citů a náboženského vyznání.
Trockého permanentní revoluce
Proto v duchu Trockého permanentní revoluce vznikl na levici pod taktovkou italského komunisty Antonia Gramsciho nový projekt, takzvaný „dlouhý pochod institucemi“. Projekt, kterému se dnes říká neomarxistický. Gramsci a jeho soudruzi, si totiž správně uvědomili, že komunismus nemůže ve společnosti zvítězit hospodářskou soutěží s kapitalismem. Že je třeba si podmanit intelektuální a duchovní elity ve společnosti. Gramsci v této souvislosti píše: „Tvoří-li křesťanství tepelnou ochranu kapitalismu a evropské společnosti, potom komunisté, aby se zmocnili Západu, ho musí nejprve odkřesťanštit.“ Podle revolucionářů je tedy zapotřebí, ovládnout svět umění, tisku, rozhlasu a médií obecně. Také film, divadlo, školy a kněžské semináře. Tedy ty intelektuální elity, které je třeba odnárodnit a odkřesťanštit.
To je cíl, který si marxisté vytýčili a který se stal i hnacím motorem marxistického sdružení ve Frankfurtu nad Mohanem. Jmenoval se Institut sociálního výzkumu, ale ve známost vešel jako tzv. „Frankfurtská škola“. Vzhledem k tomu, že byl složen v naprosté většině ze Židů, tak tato skupina emigrovala před nacisty do Spojených států, kde během války i po válce svobodně působila a stala se dominantní silou v rámci americké a evropské levice.
Likvidace Západu
Správně si uvědomili, že cesta ke kulturní hegemonii vede nejen přes filosofickou argumentaci, které rozumí jen velmi malá část společnosti, ale především přes psychologické formování. Přes propagandu a manipulaci a to především ve školách a veřejných institucích. Že je možné ve školách nabádat k odmítání sociálních, duchovních a mravních názorů svých rodičů, jako názorů xenofobních, homofobních, rasistických, sexistických a k přijetí nové morálky. Ze škol, které mají především za úkol vychovávat, se formují ústavy v duchu tzv. kritické teorie, podle které za „všechno zlo ve světě“ může bílý heterosexuální muž.
Předáci Frankfurtské školy nahradili ve svých snech dělnickou třídu radikální univerzitní mládeží a aktivisty za práva menšin, revolucionáři třetího světa, které je třeba podle nich podchytit. A s pomocí kulturních institucí a médií je použít jako beranidla k revoluční přeměně světa. Ideologie Frankfurtské školy své zakladatele nejen přežila, ale dnes se jí daří i v prostředí, jež se k marxismu výslovně nehlásí. Doma je tato ideologie nejen v internacionále socialistické, ale i zelené. Ve stranách liberálních i tzv. pravicových.
Neomarxismus a současná „pravice“
Za svoji ji vzala část ODS i hlavní proud v TOP 09. Proniká do státních úřadů u nás i ve světě. V těch zemích, kde k ní vlády přistupují stále liknavě, tam lze počítat s „bratrskou pomocí“ z Evropské unie či USA. Zvláště dnes za Obamovy administrativy. A to buď přímo tlakem na místní autority, nebo nepřímo jimi podporovaného tzv. „nevládního sektoru.“
Občas se mě někdo zeptá, proč Akce D.O.S.T. neprotestuje proti politice KSČM. Důvod je prostý. Jakkoli jsou názory této strany mně a mým kolegům odporné, jsem přesvědčen o tom, že pro českou společnost dnes nepředstavují vážnější nebezpečí. Chceme-li opravdu účinně bojovat pro marxismu a komunistickým myšlenkám, pak neztrácejme čas bojem s KSČM, nebo, jak je dnes zvláště módní, s Ruskem.
Odtud nebezpečí levicové diktatury opravdu nehrozí. Ale rozdejme si to se silami, které k nám pod rouškou rovnosti, svobod a humanismu exportují marxistickou praxi, jež se v režimu „reálného socialismu“ ve východním bloku nikdy nerozvinula v takové míře, jako je tomu dnes v zemích tzv. demokratického Západu.
Tagy článku