Papež František se zítra vrací ze své druhé pastýřské cesty do Asie. V případě Srí Lanky se jedná o zemi, v níž katolíci tvoří výraznou menšinu, oproti tomu Filipíny, kde svoji pouť končí, jsou převážně katolické. V obou státech žije také nemálo muslimů, proto se očekávalo, že se František během své cesty vyjádří i na adresu soužití křesťanů s muslimy. Nestalo se tak.
Rána pěstí?
Zato se na palubě letadla, kde se při papežských cestách pořádají tiskové konference, vrátil k vystřílení redakce týdeníku Charlie Hebdo těmito slovy: „Je sice pravda, že nemáme reagovat násilím. Pokud však tady můj přítel doktor Gasbarri (organizátor papežských cest), pronese nadávku na adresu mé maminky, náleží mu rána pěstí. Není možné provokovat, hanobit víru druhých… Tito lidé provokují a může se jim stát to, co by se stalo doktoru Gasbarrimu, kdyby řekl něco proti mé mamince. Existují meze, protože každé náboženství má svou důstojnost.“
Tak jako již několikrát v minulosti, tiskové středisko Svatého stolce muselo dodatečně papežův výrok vysvětlovat, tentokrát aby nevzniklo zdání, že papež s násilím páchaným muslimy souhlasí.
S novým rokem můžeme s jistotou věřit, že Bůh i ze spouště tohoto pontifikátu vyvodí nakonec mnoho dobrého, když odvrátí mnoho katolíků od zničující revoluce, jakou František provádí.
Nebyl by to však František, aby se „mezináboženskému dialogu“ nevěnoval i při této cestě. Větší pozornost než islámu však tentokrát patřila buddhismu a hinduismu. A to do té míry, že ve svém časovém rozvrhu dal před setkáním s cejlonskými biskupy přednost návštěvě buddhistického chrámu. Toto gesto je plně v souladu s relativisticky založenou koncepcí mezináboženského soužití. Stavění nepravých náboženství na roveň s pravým nemůže vést k ničemu jinému než k naukovému a hodnotovému zmatku, z něhož nemůže vzejít nic dobrého. Neboť kde není pravda, není ani dobro.
Čtěte ZDE: Dnešním Svátkem Křtu Páně končí doba vánoční: Propukla mezi kardinály „tajná válka?“ Generální útok na nauku církve o rodině a manželství. Zednáři v ofenzivě
Čtěte ZDE: Věrní věřící v úžasu: Svatý Otče, proč nás urážíte? Má se vedení přepadené banky omlouvat zločincům? Respekt i nesouhlas s papežem vyjadřovali i mnozí svatí
Zelený papež?
Co se návštěvy Filipín týče, největší mediální pozornost poutá Františkova cesta do oblastí, postižených v loňském roce ničivým tajfunem. Papež si ji vybral nejen proto, aby sdílel s postiženými bolest, kterou pociťují ze ztráty blízkých osob i domovů. Začátkem léta – dle vlastních slov dříve, než se bude konat příští klimatologický summit v Paříži – hodlá vydat encykliku, věnovanou ekologii a klimatickým změnám. Závěry posledního summitu, pořádaného v Peru, jej prý zklamaly, od účastníků příštího jednání čeká více odvahy.
Odvahy k čemu? K prosazení centralizovaného řízení hospodářského života na globální úrovni? Uvědomuje si papež František, že stoupenci globálního oteplování patří mezi propagátory populační kontroly, zahrnující provádění potratů, sterilizace a propagaci antikoncepční mentality?
Má se vůbec papež autoritativně vyjadřovat k tématům, o které se vede spor na úrovni empirických věd? Pokud ano, pak jedině z perspektivy duchovní a morální, z níž však vyplývá, že by měl být před „globálními oteplovači“ nanejvýš obezřetný. Chce-li si František udržet současnou laťku popularity i v těch kruzích, jež smýšlí protikatolicky a proticírkevně, máme se v souvislosti s touto encyklikou na co „těšit“.
Že to zdaleka není a nebude jediný Františkův krok, s nímž mají modernismem nezviklaní katolíci potíž, svědčí zamyšlení známého amerického publicisty Christophera Ferrary:
František je podle listu The Remnant „Mužem roku 2014“
Titul „Muž roku“, který média každý rok udělují, prezentuje vliv, jaký měla určitá veřejná osoba na události minulého roku. V roce 2013 vyhlásily za takovou osobu listy Times a The Advocate (nejvýznamnější tiskové nástroje homosexualismu) papeže Františka.
Svět chápe, i když mnoho katolíků na to zapomnělo, že katolická církev je poslední hrází proti všeobecnému veřejnému odpadlictví, o které poslední tři staletí mocipáni usilují.
Gesta, slova a veřejná vystoupení, která papež František takřka denně nabízí médiím, na vrub svých předchůdců a obrazu církve, chápou tvůrci veřejného mínění jako poslední a nejlepší příležitost postavit církev mimo službu. Média chápou, že tento papež v souladu se svými záměry mluví tak, jako by byl rozhodnut dovršit ono církevní sebezničení – per impossibile - na které si Pavel VI. uprostřed bláznivého „otevření světu“ po Druhém Vatikánském koncilu naposled posteskl.
Z tradiční katolické perspektivy časopisu The Remnant je František Mužem roku z jiného důvodu: pro nedozírné důsledky jeho pontifikátu, které vyvolávají stále vážnější obavy. To znamená, že „Františkův efekt“ konečně dosahuje toho, že mnoho katolíků i mimo tradiční kruhy si uvědomuje strašnou realitu pokoncilní revoluce v církvi a jsou konfrontováni s krizí, kterou již normalizátoři svou plytkou interpretací událostí nejsou schopní maskovat.
Čtěte ZDE: Otázka nejen na neděli: Jak má Církev doopravdy vyjít z „Halíkova ghetta“? Lze žít jako katolík mezi pohany? A co z toho může mít dnešní „český pohan“?
Čtěte ZDE: Drama ve Vatikánu: Další pokus o zradu katolické nauky zatím zřejmě neuspěl. Boj o rodinu se přenesl do nitra Katolické církve. Cenzura – a kardinál přistižený na hruškách. Co bude za rok?
Samolibost
Toto probuzení je ztělesněno v kousavých komentářích jedné katolické ženy a konvertitky k připravované papežově encyklice o „změně klimatu“, kterou média vítají jako další pokrok „františkovské revoluce“. Pod titulem „Jsem znepokojena“ píše:
„Jsem znepokojena, že současný Svatý otec mluví s takovou vehemencí o tématech, u nichž nikdo neočekává, že by jim rozuměl lépe než jiní. Co se týká jeho populárního image, je mi zcela jedno, jakou barvu mají jeho boty, jakým jezdí autem a kde si zřizuje svou domácnost. (…) Nic není svůdnějšího, než podlézání a aplaus zvláště od náladového a senzacechtivého tisku a nic není fatálnějšího pro naše duše než samolibost. (…) Domnívám se, že „encykliky“ k jiným tématům se mohou psát kdekoliv, pokud se nosí obuv v politicky korektní barvě.“
František o svých plánech píše:
„Sním o misionářské volbě schopné proměnit každou věc, aby se zvyklosti, styly, rozvrhy, slovník i každá církevní struktura staly vhodným kanálem pro evangelizaci nynějšího světa spíše než pro sebezáchovu. Reforma struktur, která vyžaduje pastorální konverzi, může být pojata pouze v tomto smyslu: počínat si tak, aby se všechny staly více misionářskými.“ (EG 27)
Čtěte ZDE: Tajná společnost, kterou dnes neprávem podceňujeme: Když je zákonem lež, náboženstvím ďábel a kultem nemravnost. Papežské dokumenty promlouvají
Čtěte ZDE: Proč je papež František ateistickými médii a zednáři v Církvi tak milován? Upřímně chce dokončit zkázu Petrova stolce. Zde je šest klíčových bodů Bergogliovy revoluce
Tvrdé údery (i bez pěsti)
Je to bezmezný progresivismus, který je odpovědný za „františkovský efekt“, jaký mu získal obdiv světa. Netrvalo to ani dva roky, a máme tu následující „výdobytky“ bergogliovského pontifikátu:
- bezpříkladná neúcta k tradičním oděvům, obyčejům a protokolům papežského úřadu s tím výsledkem, že média velebí Františkovu „pokoru“ na vrub jeho předchůdců, včetně mnoha svatořečených, kteří tyto tradice zachovávali na znamení úcty k posvátnosti úřadu zástupce Ježíše Krista;
- další demonstrativní projevy „pokory“, jako je jízda veřejnou dopravou, používání samoobsluhy a nošení černé aktovky, které média využívají ironicky k poznámkám proti dřívějším papežům;
- převrácení tradičního pojetí oslavy Zeleného čtvrtku a jeho památky ustanovení kněžství a Eucharistie, jak je slavil náš Pán, a to omýváním a líbáním nohou nevěřících žen a muslimek. Jsme svědky degradace posvátných obřadů za účelem demonstrace vlastní „pokory“.
- pověstné prohlášení „Kdo jsem já, abych soudil?“ v souvislosti s homosexuály v kněžských řadách, jež vytvořilo bezprecedentní „otevřenost“ vůči homosexuálům v církvi a jež dosud nebylo uvedeno na pravou míru. Jen naopak dále rozvíjeno, jak tomu bylo na poslední synodě o rodině, kterou František řídil.
- četná skandální, matoucí a víře odporující rozhovory s novináři, (např. s ateistou Eugenio Scalfarim), vydané vatikánským nakladatelstvím; přičemž byly všechny námitky jeho apologety ignorovány s odůvodněním, že mu bylo špatně porozuměno.
- časté převracení smyslu pasáží z Písma sv. při denních „meditacích“ v Casa Santa Marta: Kristus prý jen předstírá, že se hněvá na své učedníky; Maria pod křížem se cítí podvedena; farizeové jsou v manželských otázkách „rigoristé“ (Pán je naopak označuje za laxní) a řada dalších případů.
- časté veřejné výpady proti věřícím, které František obviňuje, že dodržují a zůstávají věrni určitým katolickým normám nebo stylu minulosti, že v přehnané míře hledají jistotu v církevní nauce a zavdávají příčinu k „narcistickému a autoritativnímu elitářskému sebevědomí“ – čímž dává najevo své pohrdání katolíky, kteří poctivě praktikují dvoutisíciletou víru svých otců;
- otevřené pohrdání tradiční liturgií, kterou František odmítá jako určitý „druh módy“, na které jsou „někteří lidé závislí“;
- nelítostné rozbití komunity Františkánů Neposkvrněné kvůli rostoucímu sepětí s tradiční latinskou mší a šikanování Františkánek Neposkvrněné z podobných důvodů;
- vřelé zdravení protestantských duchovních a kazatelů jako „bratrů ve službě“, na jejichž obrácení František nemá zájem, přestože miliony věřících opustily katolickou církev, takže Latinská Amerika je stále méně katolická.
- nehorázné prohlášení, že je to „hřích proti Kristově vůli“ zaměřovat se na naučné rozdíly mezi protestanty a katolíky, protože „křest, který sdílíme, je důležitější než naše rozdíly“, čímž prakticky odmítá každý výrok učitelského úřadu církve proti bludům Luthera a protestantských sekt.
- tvrdošíjná obhajoba islámu a celých dějin pronásledování křesťanů, které islám dodnes praktikuje, včetně Františkova prohlášení v encyklice Evangelii gaudium, že pravý islám a jeho odpovídající interpretace v Koránu odporuje násilí.
- obrana islámu proti tvrzení, že používá násilí proti „nevěřícím“: „To není možno tvrdit, jako není možno tvrdit, že všichni křesťané jsou fundamentalisté. I my prý máme svůj vlastní podíl (na fundamentalistech). Všechna náboženství mají tyto malé skupiny“ - tak sugeruje, že katoličtí tradicionalisté nebo protestantští bibličtí fundamentalisté jsou v jedné rovině s muslimskými fanatiky, kteří vraždí, znásilňují a páchají řadu dalších zločinů, a v souladu s existujícím právním systémem islámských zemí odsuzují k smrti za „rouhání“ nebo „odpad od islámu“;
- při jeho pozvání k modlitbě za mír ve vatikánských zahradách vzýval muslimský imám ve Františkově přítomnosti Alláha, „aby pomáhal v boji proti „nevěřícím“ (tedy nemuslimům), načež se opět rozhořel v míře delší dobu nevídané arabsko – izraelský konflikt a následovalo barbarské muslimské pronásledování křesťanů v mnoha islámských zemích;
- modlitba v Modré mešitě po boku imáma se konala v době, kdy muslimové mučili a upalovali za živa křesťany, znásilňovali a zotročovali je v jejich vlastních domech;
- mlčení a netečnost k písemným žádostem Asia Bibi odsouzené k smrti za údajné „rouhání“ islámskou vládou v Pákistánu, zatímco Benedikt XVI. veřejně vyzýval k zastavení procesu a pravoslavná církev proti soudu formálně protestovala a miliony lidí se spojovaly, aby dosáhly záchranu života této křesťanské matky;
- vytrvalá podpora bludů Waltera Kaspera a jeho nesmyslných návrhů ohledně přijímání pro civilně rozvedené a znovusezdané, což odpovídá tomu, jak František jednal v době, kdy byl arcibiskupem v Buenos Aires;
V dalších bodech jsou uváděny povážlivé nesrovnalosti a značná pohoršení v souvislosti s říjnovou synodou o rodině a jmenovitě zachování synodou odmítnutých bodů i pro závěrečnou část synodního jednání.
My ostatní se spolehněme na Boha
Z těchto a mnoha dalších obdobných důvodů byl tedy papež František vyhlášen listem The Remnant Mužem roku 2014. I když to jistě nemá v úmyslu, ukazuje František katolickému světu, k jakým koncům vede směr, započatý problematickými texty koncilu či ničením římského ritu a pokračující ochromením víry „ekumenismem“ a „dialogem“, značným úpadkem morálky, kněžských a řeholních povolání a zbožnosti.
Zdá se, že se s Františkem blížíme k závěrečné fázi tohoto vývoje: k církvi smíšené se světem, s papežem jako „respektovaným moderátorem světové diplomacie, sociální spravedlnosti a mírových vztahů mezi lidmi a všemi náboženstvími, anebo také žádným náboženstvím", zatímco misijní poslání církve - učinit všechny národy učedníky Ježíše Krista - tím definitivně končí.
To je také pravý smysl, jak je třeba chápat skutečnost, že František je naším Mužem roku. S novým rokem můžeme s jistotou věřit, že Bůh i ze spouště tohoto pontifikátu vyvodí nakonec mnoho dobrého, když odvrátí mnoho katolíků od zničující revoluce, jakou František provádí. Díváme se s důvěrou na tradici velkých papežů, kteří s velkým hrdinstvím pracovali na tom, aby církev bránili před vším, co na ni dnes tak zrádně útočí.
Zdroj.
Tagy článku