I když není v katolických tradicionalistických kruzích tak známý jako řekněme Joseph de Maistre, Juan Donoso Cortés, nebo G. K. Chesterton, jen málo myslitelů 20. století kritizovalo základy moderní civilizace s takovou intelektuální zuřivostí jako Nicolás Gómez Dávila (1913–1994).
Tento kolumbijský katolík, aristokrat, který sám sebe označoval za „autentického reakcionáře“, se nezastavil u odmítnutí výstřelků modernity, ale neúnavně kritizoval její základní politické a teologické kořeny.
Kontrarevolucionář z Bogoty
Protože Gómez Dávila chápal, co obnáší a co vyžaduje společenská vláda Krista, viděl demokracii, rovnostářství, sekularismus a náboženství pokroku takové, jaké byly: jako projevy hluboce zakořeněné vzpoury, v níž člověk usiluje o sesazení Boha z trůnu a ustavení sebe sama coby konečného zdroje autority.
Gómez Dávila se narodil v Bogotě v roce 1913 do bohaté kolumbijské rodiny a strávil velkou část svého dětství a dospívání v Paříži, kde se mu dostalo evropského vzdělání ovlivněného benediktinskou výukou. Zdravotní obtíže přerušily jeho řádné studium, ale poskytly mu čas osvojit si klasické jazyky a ponořit se do západní literatury.
Po návratu do Kolumbie se stáhl z veřejného života a věnoval se své rodině, své katolické víře a ohromné soukromé knihovně. Stranil se akademické dráhy i politických funkcí a dával přednost společnosti Platóna, Augustina, Akvinského a dalších velkých evropských kontrarevolucionářů.
Jeho hlavním dílem bylo Escolios a un texto implícito (Poznámky k implicitnímu textu), poprvé vydané v roce 1977. Poté vydal další sbírky obsahující tisíce aforismů neboli glos, které představovaly obžalobu modernity.
Liberální demokracie jako teologická hereze
Gómez Dávila odmítal uznat, že politickou autoritu lze chápat odděleně od teologie. Demokracie byla v jeho rozboru ideologií založenou na tvrzení, že svrchovanost má spíše původ v člověku než v Bohu. Demokratickou nauku o svrchovanosti lidu považoval za sekularizovanou teologii, která na lidstvo převáděla autoritu, jež správně patří Bohu.
Zatímco se liberálové a konzervativci přou o to, jak by měla být demokratická moc vykonávána, Gómez Dávila ve své radikální kritice zpochybňoval samotnou legitimitu kolektivní lidské vůle jako nejvyššího zdroje politické autority.
Jeho odpor se zaměřoval také na posvátné krávy kapitalismu a socialismu, protože oba systémy podřizují vyšší cíle lidské existence materiální prosperitě, produkci a uspokojování tužeb. Jejich zdánlivá neshoda podle Gómeze Dávily zakrývala společné moderní pojetí člověka.
JASNÁ VOLBA PRO NEPODVOLENÉ: ZDE!
Jak se bránit nejen následkům nebezpečných vakcín a mnoha chemických farmak označovaných za léky za využití čistě přírodních metod bez použití chemie? Jak připravit organismus na na zátěž v podzimních a zimních měsících a krizích všeho druhu?
Vytvořte si bezplatný účet BEWIT, kterým se dostanete k výrazným slevám s kompletní nabídkou na e-shopu firmy BEWIT.
A stále platí, že tím současně pomůžete nejen sobě, ale také přispějete na existenci Protiproudu. Díky, nepodvolená rodino!
Důležité je, že tento kolumbijský filozof odmítl představu, že dějiny nutně postupují k racionální nebo spravedlivější společnosti, že mají automatickou spásnou moc nebo že většina může vytvářet pravdu.
Rovnost v pekle
Názory Gómeze Dávily na rovnost byly zcela v rozporu s moderním politickým smýšlením, avšak pevně zakotvené v katolickém politickém myšlení. Rovnost jako nejvyšší politickou ctnost odmítal. Namísto toho uznával, že civilizace závisí na rozdílech mezi moudrostí a nevědomostí, svatostí a hříchem, vznešeností a hrubostí, legitimní autoritou a pouhou mocí.
„Hierarchie jsou nebeské. V pekle jsou si všichni rovni,“ napsal ve svém slavném výroku. Jeho aristokratický pohled nebyl domýšlivou touhou po výsadách, ale vycházel z přesvědčení, že lidé se liší v ctnosti, úsudku a duchovních schopnostech, a že společnost, která odmítá uznat vynikající kvality, nakonec ztratí schopnost uznávat autoritu.
I když ho někteří mohou obviňovat ze zbožšťování státu, nic by nemohlo být vzdálenější pravdě. Odmítal představu, že jakákoliv politická instituce, ať už parlamentní demokracie, nebo revoluční diktatura, by mohly spasit padlého člověka. Ústřední otázkou pro něj bylo, jak ustavit řád, který by uznával jak lidská omezení, tak lidskou potřebu podřízení pravdám, které člověk nestvořil.
Krize před výbuchem: Další vlna znehodnocení peněz je už za dveřmi. Inflace opět začíná růst i u nás. Trend je jasný: Chtějí nás znovu obrat
Pokud se chcete vyhnout znehodnocení peněz inflací, která především válkou v Íránu, energetickou drahotou a sociálními výbuchy v záapdní Evropě brzy opět nabere divoké tempo, známe jeden bezpečný přístav:
Napište svoje telefonní číslo na email zlato@protiproud.info - a budete vědět vše, co potřebujete. A navíc pomůžete nejen sobě, ale i Protiproudu!
Tato přesvědčení řadila Gómeze Dávilu jednoznačně k tradici katolického integralismu, který vychází z uznání, že politická společnost nemůže být lhostejná k nadpřirozenému cíli člověka.
Nejde o počty
Gómez Dávila díky svému tradičnímu katolicismu reagoval na pokoncilní projekt demolice nemilosrdně. „Progresivní katolík se aktivně projevuje pouze horlivou snahou předat světu všechno, co mu ještě předat může,“ prohlásil. A jinde tvrdil, že je lepší mít „malou Církev s katolíky než početnou s rotariány“.
„Progresivní duchovní dnes věže Církve neosazují křížem, ale větrnou korouhvičkou,“ poznamenal s příznačnou kritičností. Gómez Dávila rozpoznal nebezpečí posuzování křesťanství podle jeho popularity a odsuzoval teologické předpoklady, na nichž spočívalo aggiornamento, jako zradu transcendentního povolání Církve.
Trest
Gómez Dávila nebyl žádný konvenční kontrarevolucionář. Pochyboval o tom, že politické programy by mohly zvrátit duchovní katastrofu modernity, a místo toho hájil zásadový odpor.
Na rozdíl od programu Bergoglia a Prevosta, který usiluje o vyvýšení člověka, Gómez Dávila varoval, že „Antikrist je pravděpodobně člověkem“ a že „lidstvo je jen naprosto falešným bohem“.
Diagnostikoval také další politickou nemoc, když poznamenal, že „dnešní konzervativci nejsou ničím víc než liberály, s nimiž demokracie špatně zacházela“.
Pro katolíky, kteří si chtějí utvářet své politické přesvědčení, zůstává Gómez Dávila nepostradatelným průvodcem, v neposlední řadě díky svému zdrcujícímu výroku o modernitě:
„Moderní svět nebude potrestán. On sám je trestem.“
Překlad D. Grof
