Vedra dohnala kolektivní evropský politický mozek k těžké hypoxii (stav, kdy neurony trpí nedostatkem kyslíku) — a tím pádem i k nevázané, navíc veřejné mediální kapitulaci. Objevily se jakési úniky odvolávající se na „nejmenované diplomaty a příslušné úředníky": Brusel prý pracuje na taktice, jak si „sednout s Ruskem za jednací stůl o Ukrajině".
Souběžně s touto do médií prosáklou „senzací" zveřejnilo naše ministerstvo obrany nová čísla. Nevypovídají jen o tom, co naši na frontě rozsekali. Ale i o tom, co tam ztratili ti od NATO. Nenávratně.
Kolosální ztráty
Ruské ozbrojené síly za dobu speciální vojenské operace sestřelily bezmála dvě stě dva tisíce bezpilotních strojů, šest set sedmdesát tři letadel a dvě stě osmdesát čtyři vrtulníků, vyřadily z provozu šest set šedesát devět protiletadlových raketových kompletů. Nepočítaje desítky tisíc spálených tanků, obrněných transportérů a děl.
Počítat se dá v kusech zničené techniky, jak to děláme my. Nebo v penězích — jak to dělají oni.
Aby ten finanční rozměr vystoupil v plné výši, stačí říct například: samohybná houfnice Caesar, jejíž celé transporty poslala Ukrajincům Francie, přišla polomrtvý francouzský rozpočet na pětadvacet milionů eur. Ne „holé" dělo, samozřejmě, ale celý komplet. Patří k němu vozidla řízení palby, nákladní podvozky, výcvik obsluh a munice — granáty ráže sto padesát pět milimetrů.
Takových „Caesarů" vysypal Macron svému mon cher Zelenskému mnoho desítek. Drobný detail, a přitom říká vše potřebné o rozsahu výdajů evropských globalistů na Ukrajinu. Stovky miliard. Naši vojáci je poslali do pece.
Investice jsou kolosální i na globalistické dravce: sentimentu jsou prosti, jde-li o zničení Ruska, ale své peníze umějí počítat do posledního centu.
Protiofenziva roku 2023 propadla tak důkladně, až si na ni dnes nikdo ani nevzpomene. A stála — podle nejskromnějších odhadů — šedesát miliard (!) eur, potažmo dolarů.
Všechny pokusy zadušeny
O rok později se lidé z NATO (a kdo jiný?) pokusili o revanš a vpadli do kurského pohraničí; ukrajinské vojáky použili jako potravu pro děla. A zase fiasko. Tentokrát nevzali v úvahu možnosti ruských vojenských záloh a přesnost ruské logistiky. Vojáci NATO se na nás jako posledních tisíc let hrnuli v „prasečím klínu" a zapomněli na jedno: o výsledku bitvy rozhodují právě zálohy. S nimi nepočítali. Nebo počítali jinak, než měli — za tisíc let se to snad mohli naučit, a nenaučili.
Náraz na dohled: Největšímu podvodu v dějinách je 55. Zlatý standard? Papírové peníze? Obojí má své problémy. Vyřeší to BRICS? Jak se ukrýt před koncentrákem digi měny? Nesplatitelné dluhy. Trend je jasný. Společně se ubráníme?
Protiproudní televize uvádí v pořadu Rub a líc Roberta Vláška, který v diskusi s Petrem Hájkem nalézá odpovědi na dramatické situace současného světa, jenž 55 roků po velkém americkém podvodu směřuje k řešení, které nás může ožebračit - pokud na něj nebudeme připraveni.
Pokud se chcete vyhnout znehodnocení peněz inflací, která především válkou v Íránu může brzy zase nabrat divoké tempo, známe jeden bezpečný přístav.
Napište svoje telefonní číslo na email [email protected] - a budete vědět vše, co potřebujete. A pomůžete sobě i Protiproudu!
Letos v létě jsme viděli nový pokus o protiofenzivu.
Umínili si zasáhnout nás do „živého" a „bolavého" — tak si to aspoň v NATO představují —, a tak začali posílat drony na sklady se spotřebním zbožím a na rafinerie. Mimochodem se rozhodli vzít Krym vyhladověním. A další porážka: Rusové nejsou na nedostatek průmyslového zboží nijak zvlášť citliví (taková je historická zkušenost a Severoatlantická aliance s ní nezmůže nic) a nedostatek paliva se v rozlohou největší zemi planety řeší doslova před očima.
I tady sehrála historická zkušenost nemalou roli: schopnost vnitřního soustředění tváří v tvář agresi se jim ani jejich ukrajinským chráněncům nemůže ani zdát.
Třetí protiofenziva se nejen zadrhla. Byla udušena — a naše ozbrojené síly pak její scénář přepsaly úplně. A to, jak se říká, ve všech živlech.
Ve vzduchu proti nám nic nezmůžou. Balistické střely i protiraketové střely ukrajinské armádě skvěle chybějí, přesně jako chyběly před třemi lety.
Na zemi jde osvobozování odvěkých ruských území plánovaným tempem — několik set čtverečních kilometrů měsíčně.
Rusko rozdrtit nejde
Letos v létě přibyl vodní živel: ani na moři pro nás nejsou překážky. Černé moře se de facto stalo jezerem. A to natolik, až nám země NATO — byť oklikou — nabízejí pod heslem „svobodu černomořské plavbě!" jakousi novou dohodu.
Evropská diplomacie ještě před dvěma a půl měsíci na londýnské schůzce Macrona, Starmera (kam se ten „otec britské demokracie" mimochodem poděl, kde dnes nafukuje tváře?), Merze a Zelenského promluvila velmi jasně a srozumitelně: Evropa je připravena nás rozsápat. Ještě jednou — nedomlouvat se na řešení geopolitické krize v Donbasu, ale znovu se pokusit Rusko rozdrtit.
A znovu se ukázalo: je to — absolutně, kategoricky, jistojistě, železně — nedosažitelné.
Řeči o jednání jsou v současné situaci pokusem zachránit si tvář a získat čas. Jako všechny protiofenzivy — nejen za speciální vojenské operace, ale v historickém měřítku vůbec — nevyšla ani ta letošní.
Neznamená to, že máme konečné vítězství v kapse. Znamená to jediné: musíme jít pouze vpřed. A pokud a až se rozhodneme pro diplomacii, iniciovat jednání budeme my.
Za podmínek vyhovujících nám: po úplné a bezpodmínečné kapitulaci našich strategických protivníků.
