Lóže svobodných zednářů se nikdy neštítily vražd: Výstřely v parlamentu. Revoluce a vláda strachu. Hrdelní soudy podle vlastního tajného „práva“. Miliónové odměny za hlavy císařů
Redakce Protiproud přináší třetí část sedmidílného dokumentu od předního znalce svobodného zednářství Fridricha Wichtla, který dokazuje, že za mnoha politickými vraždami, které měnily moderní svět, stojí právě tato tajná společnost
V minulém díle jsme se věnovali vlivu svobodného zednářství na přední členy habsbursko-lotrinského rodu. Viděli jsme, že extrémnímu vlivu tajných lóží na řízení státu a veřejný život úřední zákaz zednářů za Františka I. nezabránil. Dnes si povšimneme zednářských atentátů v rakouských parlamentních a vládních kruzích a obrátíme také pozornost na revoluční Francii, svobodnými zednáři řízenou a na vilémovské Německo, kde lóže vynášely rozsudky smrti i nad pomazanými hlavami panovníků.
Čtěte ZDE: Spolčení k ovládnutí světa: Tajná organizace svobodných zednářů je stále realitou. Jejich vraždy měnily moderní svět. Zednářský atentát spustil první „průmyslové vraždění“ na světě
Čtěte ZDE: Svobodní zednáři a jejich vraždy: Dějiny plné zrádných úkladů a vydírání. Dva císaři a korunní princ. Svět bez svobody a lidské důstojnosti. Padla jim za oběť i Sissi? Stop řekl až císař František I.
Nezdařený atentát
5. října 1911 pronesl v rakousko-uherském parlamentu vůdce sociálních demokratů a svobodný zednář Dr. Viktor Adler neslýchaně štvavou řeč proti tehdejšímu ministru spravedlnosti Dr. von Hochenburgerovi. Ve chvíli, kdy řeč dosahovala svého vrcholu, padlo z galerie pět ostrých výstřelů. Proti komu? Právě proti ministru spravedlnosti! Kdo byl pachatelem, jenž ministra nenáviděl natolik, že jej chtěl usmrtit?
Byl to Srb z jižní Dalmácie jménem Něguš, jenž za tímto účelem podnikl několik dní trvající cestu do Vídně. Den předtím jej sociální demokraté provedli městem a ukázali mu parlament. Kdo jej k této vraždě najal, se nepodařilo zjistit. Něguš nebyl ani schopen uvést pro svůj čin žádný rozumný důvod. Byl odsouzen k mnohaletému žaláři; jen skutečnost, že všechny rány šly mimo, mu zachránila krk. Skuteční strůjci nebyli nikdy odhaleni.
Právo na násilí – jen pro některé?
22. října 1916 byl zavražděn rakouský ministerský předseda, hrabě Stürgkh. Zde bylo možné pachatelství prokázat, protože zločinec byl zatčen a předán soudu: šlo o Fritze Adlera, syna výše zmíněného Dr. Viktora Adlera! Také Fritz Adler byl svobodným zednářem, konkrétně členem švýcarské lóže vysokého stupně zasvěcení.
Také zavraždění („poprava“) krále Ludvíka XVI. (21. ledna 1793) byla bezprostředním dílem svobodných zednářů. Připravovala se již od roku 1786.
Při soudním výslechu řekl: „Podle mého mínění je k násilí oprávněn každý občan, pokud je pošlapáván zákon. Každý je oprávněn si sám vymoci své právo na základě nouzového stavu, který způsobila vláda. Každý občan má nejen právo použít násilí, podle mého přesvědčení je to i jeho povinnost“. Můžeme se jen ptát, zda byl „bratr“ Adler ochoten toto „právo zabíjet“ přiznat skutečně každému. Fritz Adler měl tisíce přesvědčených stoupenců, bezpochyby ale také nespočet protivníků, kteří právě jeho politické činnosti přičítali velkou část viny na tehdejší bídě. Vzato do důsledku měl každý jeho protivník právo jej zastřelit. Pokud se tak nestalo, čemu to připsat? Politické odpovědnosti, smyslu pro legální spravedlnost a v neposlední řadě křesťanskému smýšlení všech ne-zednářů, kteří se drželi přikázání „Nezabiješ!“
Kořeny Velké francouzské revoluce
Vysoké zednářství má svůj původ ve Francii. Svobodní zednáři vyvoláni Velkou francouzskou revoluci (1789-1794). Ostatně sami se k tomu otevřeně hlásili. Všichni tzv. encyklopedisté, tj. Diderot, Helvetius, Voltaire či Montesquieu, byli svobodnými zednáři. Ale také hrůzovládci revoluce, jako Danton či Robespierre, byli členové lóží. Velmistrem lóže Velkého Orientu byl v té době Louis Philippe, vévoda Orleánský, který se měl po vypuzení Bourbonů stát králem. V jeho paláci se odehrávaly tajné schůze zednářských spiklenců, na kterých bylo mj. dohodnuto nastolení vlády teroru a „odsouzeny“ osoby, které měly padnout této politice za oběť. Byli to ti, kdo byli v prvních týdnech revoluce zavražděni na pařížském městském náměstí, ti, jejichž hlavy nabodnuté na kopích pak nosili ulicemi Paříže…
Také zavraždění („poprava“) krále Ludvíka XVI. (21. ledna 1793) byla bezprostředním dílem svobodných zednářů. Připravovala se již od roku 1786. Jeho choť Marie Antoinette, nešťastná dcera císařovny Marie Terezie, plány zednářů předem prohlédla. Významným se stal její dopis císaři Leopoldovi II., ve kterém jej varuje: „Střez se zednářských spolků! Bezpochyby tě již před nimi varovali; jejich pomocí doufají všichni netvoři dosáhnout ve všech zemích stejného cíle. Bože chraň mou vlast a tebe samotného před takovým neštěstím!“
Čtěte ZDE: Tomáš Halík si Templetonovu cenu zaslouží: Svobodní zednáři ocenili svého člověka v Praze. Milióny jako štědré kapesné pro havlistického politika v masce kněze
Tento dopis byl napsán 17. srpna 1790, půl roku po tajuplné smrti jejího staršího bratra císaře Josefa II. Leopold II. zemřel, jak jsem se již zmínil, náhle, jako oběť zednářského útoku jedem. Královna Marie Antoinette nežila o mnoho déle než její mladší bratr: 16. října 1793 byla za potup a urážek všeho druhu přivedena na popraviště. Až do úplného konce si zachovala královskou důstojnost.
Jedním z nejodpornějších krvavých psů francouzské revoluce byl Jean Paul Marat, do jisté míry ideový předchůdce vůdce Maďarské republiky rad Bély Kuna. Byl jedním z hlavních strůjců zářijových vražd (1792). Vedral se do Konventu, kde požadoval smrt krále Ludvíka XVI. a všech umírněných, royalistů, girondistů a všech jejich přívrženců v lidu a současně i plenění majetných. Marat byl stejně jako Béla Kun svobodným zednářem židovského původu.
Bohatě dotované vraždy
Každá lóže, tedy každé sdružení zednářů, a o to více každá velká lóže (svazek většího množství menších lóží) má vlastní soudní dvůr. Některé lóže si proto nárokují právo vynášet a dokonce i provádět rozsudky smrti. Tato skutečnost je mnohokráte dosvědčena německými zednáři. Jeden příklad za všechny: Během německo-francouzské války (1870-1871) vzešla 16. září 1870 z deseti pařížských lóží obžaloba kvůli porušení přísahy vůči králi (pozdějšímu císaři) Vilému Pruskému a korunnímu princi (pozdějšímu císaři Bedřichu III.).
V listopadu 1870 rozšířila v Paříži „Lóže Henri IV.“ oběžník, v němž oznamuje svolání kongresu do švýcarského Lausanne za účelem odsouzení obou knížecích zednářů. Jiné lóže v Lyonu vynesly již 26. listopadu 1870 následující „rozsudek“:
1. Vilém (král pruský) a jeho oba druzi Bismarck a Moltke zasluhují smrt.
2. Všem našim bratřím v Německu a na celém světě je přiznáno právo k vykonání tohoto rozsudku.
3. Za každou z těchto tří bestií je určen milión franků, splatný vykonavateli rozsudku či jeho dědicům sedmi ústředními lóžemi.
Židovský zednář vysokého stupně zasvěcení Isaac Adolf Cremieux, tehdy vlivný muž celého francouzského zednářství, vypsal sám zvláštní cenu dalšího milionu franků za hlavu císaře Viléma I. Je možné považovat čin lipského klempířského tovaryše Maxe Hödla, který vypálil 5. května 1878 pět výstřelů na německého císaře, aniž jej zranil, za odpověď na tuto výzvu? A souvisel s ní i vražedný útok Karla Eduarda Nobilinga z 2. června 1878 na císaře Viléma I.? S jistotou to nevíme. Nobiling se hned po pokusu o atentát sám postřelil a nedlouho na to zemřel.
Smrt oznámená předem
Také Otto von Bismarck se měl stát obětí nájemné vraždy. V případě neúspěšného atentátu ze 13. července 1874 v Bad Kissingen však chybějí důkazy pro souvislost s výše uvedeným zednářským rozsudkem. Bismarck byl naopak přesvědčen, že bednářský tovaryš Kullmann byl k jeho vraždě najat ultramontánní (Vatikánu a papežovi oddanou) stranou.
Co se týče Moltkeho, vypadá to, že jeho smrt byla uspíšena. Den před jeho skonem 24. dubna 1891 se v celém Berlíně rozšířila zpráva, že je již po smrti. Tisíce lidí zahrnuly noviny otázkami, zda je tomu opravdu tak. Jeden deník proto poslal svého novináře do Moltkeho bytu. Novinář hlásil do redakce, že Moltke je zcela zdráv, sedí v klidu u stolu a čte si. O hodinu později byl nalezen mrtev. Stejně tak kolem smrti císaře Viléma jsou vážné nejasnosti. Je přinejmenším pozoruhodné, že jeho skon (9. březen 1888) byl oznámen v „Neuer Wiener Tagblatt“ již tři dny před tím, než k němu opravdu došlo.
Měli ve všech těchto dějinotvorných atentátech a dalších vraždách vždy prsty Svobodní zednáři? Náš seriál pokračuje příští sobotu.
Tagy článku