Kdo si chce vsadit na výsledek prezidentských voleb v USA? Moje rada zní: Hillary Clintonová. Předvolební partie je rozehraná tak dovedně, že to může jinak dopadnout jen stěží. Mimochodem: kurz na Hillary je zatím 1:2, takže když vsadíme stokorunu vyhrajeme stokorunu.
Miliardář Donald Trump, podle předvolebních průzkumů favorit na prezidenta číslo dvě (první je Hillary Clintonová), dělá čest svému jménu. Ve svých vystoupeních působí dojmem komické animované postavičky, která žvatlá, co ji napadne - a současně je Trump i trumfem. Otázka zní: Opravdu je to takový tajtrdlík, nebo to jen hraje? Je trumfem koho? Republikánů? Demokratů? Nebo, jářku, sám sebe?
Mastodont mezi slůňaty
Pozice tohoto realitního makléře (majitele řetězce kasin, populární televizní postavy a šéfa několika soutěží miss) je v republikánských vodách, nichž hrál dosud prim bratr George Bushe Jeb, na první pohled jaksi nepatřičná. Jako by se předvolebním oparu zjevil ve stádu slůňat mastodont a teď se čeká, co bude dál. Povede je? Udupe? Opustí? Donald Trump znamená pro republikány naději i hrozbu současně.
To není člověk odnikud, je skutečný – vždyť ho známe z televize
Připomíná to situaci z roku 1992: Také tehdy jsme měli Clintona, Bushe a nevyzpytatelného miliardáře. Ross Perot tehdy nakonec získal v prezidentských volbách 18 procent hlasů, což byl nejlepší volební výsledek pro třetí stranu (tedy mimo demokraty a republikány) od roku 1915. Cíle Donalda Trumpa jsou však mnohem, mnohem vyšší.
Trumpova pozice mezi republikány je důsledně variabilní, ambivalentně progresivní s prvky absolutní dominance – zkrátka: Těžko říct. „Zůstanu, pokud se ke mně budou republikáni chovat fér,“ nechal se slyšet Trump. Co znamená ono „fér“ pro někoho tak nevyzpytatelného jako je on, už neřekl. V podstatě jako by sdělil: „Máte to tu pěkné. Odejdu, až uznám za vhodné.“
A uvnitř republikánů to vře: Nikoho silnějšího než Trumpa nemají a současně vědí, že mezi Trumpem a jejich nejhoršími protivníky - klanem Clintonových - panují dlouholeté vazby, a to nejen osobní, ale i finanční. Kladou si otázky, které jsou čím dál naléhavější: „Chce se Trump opravdu stát se prezidentem?“ „Není to agent, nasazený protistranou?“ Případně: „Nejsme tady náhodou za hlupáky, a pokud ano, co se tím dá dělat?“
Čtěte ZDE: Americké volby s českým přesahem: Obama je měkota, hledá se nový válečník. Impérium chystá úder. Znovu, lépe a tvrdě na Irák, Sýrii a Rusko. Rýsuje se americký Babiš?
To není lež, to je vývoj
„Republikán“ Trump to hraje zcela nepokrytě na obě strany. Podporoval finančně demokraty v New Yorku (demokratický senátor Chuck Schumer je jeho dlouhouletý přítel), dával jim své peníze v předchozích prezidentských volbách a jiných příležitostech, je štědrým sponzorem Clintonovy nadace. Clintonovi byli v roce 2005 miliardářovi na svatbě s jeho dosavadní ženou, slovinskou modelkou Melánii - a seděli dokonce v první řadě.
Když se pak Trumpa republikáni zeptali, co to má všechno vlastně znamenat, odpověděl: „Všichni jsme přece demokraté…“ Dotkl se tak podstaty problému tzv. demokracie – tím nejpovrchnějším způsobem. Ano, všichni jsme přece demokraté, ale současně víme, že jedinou alternativou demokrata na americké politické scéně je republikán - tedy někdo, kdo má rád republiku, kterou tvoří samí demokraté. A tak Trump dodává: „…a proto budu podporovat každého republikána, který se demokratům postaví.“
Tato volební kampaň se vyznačuje tím, že nikdo žádné vize nemá a dokonce se o ně ani nesnaží
Při Trumpově prvním vystoupení na republikánské půdě po jeho oznámení, že bude kandidovat na prezidenta, tak viselo jméno Clinton ve vzduchu. Třepetalo se nad jeho neposedným příčeskem jako očekávaná odpověď na otázku: „Proč?“. Trump jméno Clinton nakonec opravdu vyslovil – a dosud není známo, zda šlo o ironii, nebo co to vlastně mělo znamenat - když se zmínil o nedávném útěku dvou vězňů z newyorského vězení Clinton Correctional Facility.
Není třeba slibů
Trump přinesl do amerického volebního boje nový prvek, který relativizuje standardní politický souboj argumentů a posouvá ho do úrovně finančně nezávislých oligarchů s prvky showbyznusu. Dosud, když nějaký kandidát pronesl stanovisko, trval na něm, a když ho někdo zpochybnil, hájil ho. Ani ne tak nutně proto, že by si to skutečně myslel – prostě z pudu sebezáchovy. Pokud by tak neučinil, byl by nařčen, že lže. A nařčení ze lhaní, to je pro politika něco jako pro komára DDT.
Ne tak pro Trumpa. Nemá problém tvrdit něco dnes a zítra pravý opak. Trumpův komár je vůči DDT imunní. Na první pohled jako by se vyvíjel a mutoval – byť příliš překotně. Na druhý pohled – si jen vytváří co nejširší manévrovací prostor. Trump se zkrátka v politice chová tak, jak je zvyklý z podnikání.
Trump nic neslibuje, pouze se dotýká, naznačuje a provokuje. Nabízí témata, o nichž by bylo dobré mluvit, ale s mizivými ambicemi na jejich řešení. Pak ho nečekaně nabídne – a následně zpochybní. Slib, to je něco, co je pro Trumpa málo. Příliš těsná kazajka. Příliš velký bagr na tak malou stavbu. Rétorika v pojetí Donalda Trumpa: Není třeba slibů, stačí emoce.
Čtěte ZDE: Amerika před kolapsem: Černoši prohlašují „Jsme připraveni na válku!" Lhaní do kapsy pomocí falšování statistik nepomůže. Preppeři už mají zabaleno. Ostatní se porvou o život
Hrdina žen od žehlicího prkna
Pro lepší pochopení Trumpovy politické role z českého pohledu: Trump je něco jako mega - Babiš. Sice mu přímo nepatří žádné významné médium (vlastní pouze produkční společnost dodávající programy), ale pro mnohé televizní stanice či deníky je nepřímým majitelem, významným inzerentem a často mu též patří budova, v níž dotyčné médium sídlí. Kdyby si chtěl Trump nějaké noviny nebo televizi koupit, stačí říct – všechny jsou na prodej.
Trump je klíčovou postavou televizní show (the Apprentice), která simuluje závěrečný přijímací pohovor. Běží už 14 sezónu a v posledních dílech se to celebritami jen hemží. Trump v ní jako šéf přijímací komise budí u diváků (divaček) dojem, že je jakýmsi vládcem všech kariér, osudů životů. Vzhledem ke svým pletkám se ženami (plus tři manželky a pět dětí), bohatství a touhou se předvádět je Trump celebritou s mnoha desítkami milionů fanynek.
Nejde o banalitu: Přesah do virtuální (rozuměj televizní či filmové roviny) je pro voliče (nejen) ve Spojených státech zcela zásadní. To není člověk odnikud, je skutečný – vždyť ho známe z televize – a z časopisů, které tvrdí muziku. Až ve druhém plánu jde o stejně mylnou iluzi jako v případě Babiše: Že kdo umí řídit svou super – úspěšnou firmu, bude schopen super – úspěšně řídit i stát. A navíc – je s ním sranda.
Dvě špatná řešení
Čím déle si budou hřát republikáni na prsou neustále sílícího, ale trvale nevyzpytatelného Trumpa, tím lépe pro Hillary Clintonovou. Čím déle bude tento stav vyčkávání a marného hledání jiných variant trvat, tím bude Trump silnější – a propojenější s republikány.
V těchto volbách jde stejně jako v těch předchozích jen o jedno: O prospěch korporátních společností.
Pokud zvolí republikáni ostrý řez a Trumpa se zbaví (nebo ho popudí tak, že odejde sám) – a vsadí všechno na prezidentského kandidáta ze svých řad (například Jeba Bushe, mnohými přezdívaného Pan Nuda), má Trump devastující odpověď: Bude kandidovat jako nezávislý. To by znamenalo, že ve volbách sebere hlasy republikánům. Hrozí, že republikáni, již nyní těžké v defenzivě, dostanou ve volbách nařezáno jako nikdy předtím.
Republikáni se zkrátka tím, že si pustili Trumpa do kožichu, postavili do situace, kdy mají jen dvě řešení – a obě špatná: Buď prohrají s Trumpem, nebo bez něj.
Hillary vs. Trump
Karty přímého souboje Hillary Clintonová vs. Donald Trump se hrají už nyní. V přímé konfrontaci těch dvou nepůjde o nějaká politická řešení, natož vize, protože tato volební kampaň se vyznačuje tím, že nikdo žádné vize nemá a dokonce se o ně ani nesnaží. Souboj Hillary vs. Trump se odehrává nad politikou, respektivě je její esencí: Střetem ženského a mužského principu.„Politická korektost? To je něco, na co nemám čas,“ říká Trump ve společnosti, která je na politické korektnosti vystavěna.
Již nyní, tedy dávno předtím, než dojde k přímému souboji Hillary vs. Donald, vykreslují média Trumpa jako ztělesněné politicky nekorektní zlo, jako někoho, kdo nenávidí ženy, kdo chce zničit rodiny (byť zatím „jen“ ty přistěhovalecké), někoho, kdo je sexistický (předstupeň úchyla), kdo je tím, koho by neměli volit ani ženy, ani tzv. menšiny, kterých je mimochodem v USA už většina.
Hillary – žena, která byla podvedena mužem s bezvýznamnou stážistkou, jejímž jediným kladem bylo mládí - a proti ní misogyn Donald, který ženami pohrdá – a zvláště těmi, které jsou tlusté a krvácejí.
Takže: Když už známe výsledek – nebylo by nejlepší si přece jen vsadit?
Čtěte ZDE: Jen pro silné žaludky: Muž, který zařídil přistání na kometě, se musel omluvit za svou nekorektní košili. Genderová ideologie jako novodobý fašismus
O co opravdu jde
Je úplně jedno, kdo bude příštím prezidentem Spojených států. Kolik Potěmkinových vesnic, měst, či vesmírů americká média postaví. Jestli bude prezidentem demokrat, republikán, zda se bude jmenovat Clintonová, Bush nebo Trump.
Připomeňme podivnou, ale očekávanou metamorfózu současného prezidenta Obamy: Z mírotvorce – černocha (tak trochu Nelson Mandela), jehož jediným cílem byla pravda a láska, se stal na konci funkčního období nejzuřivěji válčící prezident v dějinách Spojených států. Jako by jednal pod heslem: „Po mně potopa“ a nebo – a všechno tomu nasvědčuje – pod heslem „Po mně žena“.
V těchto volbách jde stejně jako v těch předchozích jen o jedno: O prospěch korporátních společností. A především pak o stabilitu a prosperitu hlavního pilíře americké demokracie, tedy zbrojařského průmyslu, který tloustne a sílí tím víc, čím víc je ve světě válek.
Samozřejmě lze spekulovat o tom, zda jsou války v arabském světě, na Ukrajině vytvořeny uměle. Zda byl vznik Islámského státu způsoben přirozeným vývojem, nebo vznikl na objednávku. Zda USA pdodává zbraně oběma válčícícm stranách, nebo je to jen pomluva. Zda to nějak s faktem, že jsou americké zbrojařské firmy dlouhodobě největšími vývozcem vojenského arzenálu na světě – a svůj náskok neustále zvyšují.
Je jedno, jestli to bude prezidentem Spojených států žena, klaun, nebo Pan Nuda. Jisté je jen to, že bude víc válek, všechny ve jménu demokracie – a že se brzy dozvíme, že je to tak lepší.
Tagy článku