Kdo ještě pamatuje prvomájové průvody za vlády komunistů, ten velmi dobře ví, že nikdy na nich nemohl chybět obrovský portrét Karla Marxe vedle Bedřicha Engelse a Vladimíra Iljiče Lenina. Marx byl jednou ze tří osob „nesvaté trojice“, rouhačské parodie na Boží Trojici.
Dnes máme demokracii a o Marxovi není téměř vůbec slyšet. U nás naštěstí ne, jenže jinde ve světě ano. A není to paradoxně v Moskvě, kde byly uskutečněny jeho zrůdné ideje, ale tam, kde jsme za bolševiků viděli (mylně) pravý opak ateistické totality komunismu: v západní liberálně demokratické Evropě, která 5. května oslavila dvě stě let od narození tohoto „filozofického génia“, jak jej nazývaly školní učebnice za komunismu.
V jeho rodišti, v německém Trevíru, mu má být postaven velký pomník, dar komunistické Číny, nota bene trevírská státní univerzita nese jeho jméno.
Značně působivý?
Oslav dvoustého výročí Marxova narození se účastnil i předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker, lucemburský křesťanský demokrat (!), který při té příležitosti řekl: „Marx byl filozof, měl tvůrčí aspirace a dnes musí odpovídat za věci, za něž nebyl zodpovědný a které nezpůsobil….“ A jmenovec tohoto zakladatele stejnojmenné ideologie mnichovský kardinál Reinhard Marx ve Frankfurter Allgemeine Zeitung pochválil jeho politický pamflet Komunistický manifest jako „značně působivý“.
Lze Marxovu odpovědnost za pozdější komunistické zločiny opravdu vyloučit, jak tvrdí pan Juncker? Byl skutečně „jenom“ filozofem, který zamýšlel něco úplně jiného, než co vytvořili později Lenin, Stalin a Mao Ce-tung?
Pan Juncker by se měl lépe seznámit s historickými fakty, rovněž tak zmíněný německý kardinál. Karl Marx se sice nedožil bolševické genocidy v Rusku a později v Číně, jenže byl v plné životní síle, když v jeho jménu rozpoutala v březnu roku 1871 krvavý teror ve francouzském hlavním městě tzv. Pařížská komuna. Oběťmi jejího řádění se stali nejen podnikatelé, nýbrž i „bílé límečky“, tj. úředníci a intelektuálové. Komunardi během své stodenní vlády povraždili i dvaašedesát katolických kněží a zastřelili pařížského arcibiskupa Georgese Darboye, o život přišlo i mnoho katolických laiků. Pařížská komuna byla konkrétní a přímou předzvěstí toho, co bude následovat, až komunisté uchopí moc do svých rukou, jak požadoval Marx. Jak on sám se ke krutému teroru komunardů stavěl? Velebil jej v dobovém socialistickém tisku a oslavoval, podpořila ho i jím založená První internacionála.
Čtěte ZDE: Václav Klaus: Marx vstal z mrtvých u Mosely? Přecházejte mimo semafory! Ničitel je znovu oslavován. Šokující propaganda Antify. Exprezident zločincem proti lidskosti? Junckerův výsměch desítkám miliónů obětí
Darebák
Kdo souhlasí s hromadným vražděním nevinných lidí a dokonce je veřejně vychvaluje, nezaslouží si žádnou úctu, má na něm přinejmenším morální spoluvinu. U Marxe se navíc nejedná - ve smyslu známé definice Karla Jasperse - pouze o spoluvinu morální, nýbrž i politickou, případně i přímo kriminální, neboť zločiny komunardů byly páchány ve jménu jeho politické ideologie a s jeho jménem na rtech. Marx proti tomu nejen neprotestoval, ale vraždám nadšeně aplaudoval.
Není proto žádnou křivdou, když konstatujeme, že Marx byl osobou velmi nízkých mravních kvalit. Tomu odpovídal i jeho život, který by žádný rozumný vychovatel nemohl předložit mládeži jako vzor. Už jako student v Berlíně trávil více času diskusemi v hospodě u piva než na přednáškách a u knih. Studia dokončil až poté, co jeho otec, bohatý advokát židovského původu, ztratil trpělivost a pohrozil mu odnětím apanáže.
Oženil se se šlechtičnou Jenny von Westphalen, získal od ní docela bohaté věno, které však stačil během krátké doby propít a prohýřit. Ke své manželce se choval hrubě, když mu porodila čtvrté dítě, služka o tři měsíce později přivedla na svět jeho nemanželského syna. Aby Marx uchránil svoji pověst, přemluvil přítele Bedřicha Engelse, aby chlapce adoptoval a služebnou nátlakem přinutil ke zřeknutí se dítěte. Později svou ženu i děti opustil a nechal je trpět hladem a podvýživou, protože peníze propil.
O Marxově „čestnosti“ nejlépe svědčí, že v jednom listu zveřejnil údajný projev britského premiéra Gladstonea, který tento státník nikdy nepronesl a jenž si Marx zcela vymyslel. Zakladatele, teoretika a otce socialismu a komunismu nelze proto po pravdě označit jinak než epitety: darebák, člověk podlé povahy, opilec, smilník a spoluviník zločinných vražd Pařížské komuny. Zaslouží si takový člověk oslavu a dokonce stavbu pomníku?
Neomarxismus vládne
Proč tedy elity západního světa Marxe glorifikují, proč se do toho zapojují v osobě Junckera i představitelé rádoby křesťanského politického spektra a v osobě kardinála Marxe i církevní hierarchové? Nevědí snad, že hlavní devízou jeho filozofie se stal výrok: „Náboženství je opium lidstva“? Jak to, že hlasatelé tohoto „opia“ teď Marxe velebí?
Marx ještě jako mladý student psal satanistické verše, o čemž pojednává článek Ryszarda Mozgola v Te Deum 1/2012. Co je v pozadí glorifikace Marxe ze strany nejen západních sociálních demokratů a levičáků, kteří se k němu vždycky hlásili, ale i liberálů, křesťanských demokratů a bohužel i některých osobností Církve?
Tento paradox nepochopíme, dokud jej nedáme do souvislosti s neomarxismem, rozšířeným v šedesátých letech na západních univerzitách, a s tzv. sexuální revolucí. Gramsci, Adorno, Horkheimer, Marcusse a další zakladatelé neomarxismu rezignovali na myšlenku násilné komunistické revoluce a proti ní postavili ideu „pochodu institucemi“, tj. aby marxistická ideologie tichou a nenápadnou cestou ovládla politickou, kulturní, etickou a také náboženskou scénu.
To již se stalo: v kultuře a v etice převládl relativismus a subjektivismus, v tomto duchu byly formulovány v průběhu druhé poloviny dvacátého století i zákony umožňující ve jménu „svobody od násilí vykořisťovatelských tříd“, jak učil Marx, umělý potrat, antikoncepci a sexuální promiskuitu včetně homosexuálních „sňatků“. To má být „posvěceno“ i náboženskými institucemi, které tak jsou povinny rezignovat na svou tradiční morálku, již prý - tak to stojí už v Komunistickém manifestu a zvláště pak v Engelsově spisu O původu rodiny, vlastnictví a státu - vnutily lidu „vykořisťovatelské třídy“.
Čtěte ZDE: Příčiny úpadku Evropy: Pro rozvrat společnosti je třeba změnit myšlení. Nenápadný útok na přirozený řád, rodinu, jazyk a národ. Démon sexu a multikulturalismus. "Totalita" svobody a politické korektnosti. Permanentní revoluce dědiců Karla Marxe
Marx ve stopách Marxe
Tato novodobá myšlenková totalita požadující „svobodu“ od údajných „norem vnucených člověku vládnoucí třídou“ působí nakažlivě i na občany, kteří nevyznávají Marxovu nauku. Proto ani oni, ač smýšlením nemarxisté, nemohou neoslavovat „velkého vysvoboditele“ z jařma překonaných morálních ustanovení daných přirozeným mravním zákonem. Vždyť odpor proti zákazu umělé antikoncepce, jak jej nacházíme v encyklikách Casti connubii Pia XI. a Humanae vitae Pavla VI., i odpor proti církevním předpisům neumožňujícím podávat svaté přijímání znovusezdaným rozvedeným odmítajícím vzdát se pohlavního styku v nových svazcích odpovídá přece zcela marxistickému duchu „svobody od vykořisťování“, zahrnující mj. i svobodu od „morálky nařízené lidu vykořisťovatelskými třídami“!
Kardinál Marx, jak známo, patří k předním představitelům tohoto odboje proti tradiční morálce stanovené Písmem svatým a tradicí, jeho sympatie ke Karlu Marxovi mají proto svou logiku. Je to stejná logika jako u jeho jmenovce, a jakou pozorujeme i u současných neomodernistů v katolické církvi: vzdor vůči Bohu a jeho ustanovením, proti řádu, který Bůh dal. Tento satanem inspirovaný odpor musí ovšem být oděn do lákavého šatu „osvobození“, stejně jako u Karla Marxe, který používal pojem „svoboda od vykořisťovatelských tříd“. Nejde o nic nového, už v ráji had sliboval prvním lidem „svobodu“ od závislosti na Bohu („budete jako bohové…“).
Celý Marxův život byl charakterizován vzpourou proti Bohu, odtud pramení jeho nenávistný ateismus. Na něho se plně vztahuje výrok známého francouzského biskupa a spisovatele Jacquesa Bossueta ze sedmnáctého století: „Nikdo se nestal nevěřícím, aby předtím nebyl těžkým hříšníkem.“ Marx byl ateistou, protože potřeboval, aby Bůh neexistoval. Kdyby opak byl pravdou, tak by jej po smrti nic dobrého nečekalo, to si moc dobře uvědomoval. Vyhlásil mu válku „ve jménu svobody“, tak jako předtím osvícenci a zednáři. Neomodernisté ukrytí v katolické církvi a rozkládající ji zevnitř kráčejí tímtéž směrem, proto nepřekvapuje, když „katolický“ politik Juncker a kardinál z bavorského Mnichova nemají problém s glorifikací ničemy Karla Marxe.
Ale „po ovoci poznáte je…“ Ovocem každé vzpoury proti Božímu řádu byly vždycky hekatomby nevinných lidských obětí, u Marxovy nauky to bylo zvlášť výrazné. Dějinná zákonitost se dosud v tomto pokaždé ukázala jako neúprosná a přesná. Jaké bude ovoce současné neomodernistické vzpoury uvnitř Církve proti Boží autoritě? Kéž bychom se raději odpovědi nedočkali!
Zdroj.
Tagy článku