Je začátek prosince, konec roku se blíží a ve všech slušných firmách přichází čas bilancování. Přemítání, jak nám ten rok vyšel, co se podařilo a co méně… Podobně je tomu, i v neziskovém sektoru. Aktivisté začínají smolit zprávy, čeho za uplynulé měsíce dosáhli. Pro jistotu raději dříve, než se páníček sám zeptá za co jeho peníze po celý rok utráceli. Někdy to bývá zajímavé čtení. Jaksi mimoděk a kouzlem nechtěného může nasvítit některé skryté a tmavé kouty reality, co jsme ve spěchu všedního dne přehlíželi.
Tak se i jistá Fatima Rahimi, novinářka afghánského původu, spolupracující s Deníkem Referendum a organizací Multikulturní centrum Praha pochlubila na mateřském serveru svým působením na školách. Organizovala a vedla tam různé projekty a semináře, zaměřené na mediální výchovu a prevenci rasismu, xenofobie a radikalismu.
Svým „výkazem práce“ možná nechtěně otevřela Pandořinu skříňku nazvanou působení neziskového sektoru ve školách. A to je síla. Kdo nahlédne pod nadzvednutý kámen této pokoutní, mimo světla medií probíhající indoktrinace, jen těžko hledá slova. Podívejme se na pár příkladů.
Vypečené projekty
Tak třeba projekt Zvol si info, který vznikl v roce 2016 na půdě Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně. „Spontánně“ jej založili tamější studenti, aby bojovali proti tzv. fake news a dezinformacím, které se prý nebezpečně rozlézají mediálním prostorem. Za dva roky s ním objeli stovku akcí na školách a více než šesti tisícům žáků a studentů po lopatě vysvětlili, jak se jmenují ty odporné desinformační servery, kterým se prý slušný a vzdělaný člověk vyhne.
Nebo projekty neziskovky Sdružení pro integraci a migraci, populární zvláště v hlavním městě. Malá ochutnávka:
Crossing borders mezi Pražany, termín 1. leden 2018 – 31. prosinec 2018, sponzoruje Magistrát hl. m. Prahy. Cílem projektu je rozvíjet pozitivní vztahy mezi cizinci a majoritní společností na území hl. m. Prahy. Součástí aktivit tak jsou besedy na školách, kde žáci budou debatovat na téma migrace a uprchlictví s pracovníky SIMI a hostem cizincem.
Crossing borders, termín 1. listopad 2016 – 30. červen 2018, je spolufinancován Evropskou unií z Evropských strukturálních a investičních fondů, v rámci Operačního programu Praha - pól růstu ČR, Má zvýšit povědomí žáků ZŠ, SŠ i pedagogů o migraci a zapojí je do procesu integrace na místní úrovni, za přímého kontaktu s cizinci.
Mluvme spolu (o migraci), termín 1. leden 2018 – 31. červenec 2019, projekt spolufinancovaný Evropskou unií z Evropských strukturálních a investičních fondů, v rámci Operačního programu Praha - pól růstu ČR, Sleduje posílení inkluze v prostředí škol na území hl. m. Prahy, a to skrze etablovaný program multikulturní výchovy, interkulturního vzdělávání pedagogů i žáků.. Stačí?
Čtěte ZDE: Ve školách dnes hůř než za bolševika: Multi-kulti násilí na dětech. Nechceš? Musíš! Lidovecká ideo-policistka v akci. Myslet z vlastní hlavy se trestá. Výchova pro stádo. Případ Charouz je jen vrcholkem ledovce
Silnější kalibr
Po ukázce práce drobných, lokálních aktivistů a neziskovek, takových živnostníků migračně-multikulturního průmyslu, přichází čas na ty skutečně „těžké váhy“. Prvním může být projekt Živá knihovna, z produkce nadnárodního, multikulturního koncernu Amnesty International. Principem je setkávání žáků a studentů s takzvanými „živými knihami“, cizinci a příslušníky menšin, se kterými je možno vést dialog o jejich příběhu. Je to prý „…. jedinečná příležitost podílet se na formování vnímání minorit a předávat své osobní zkušenosti mladým lidem.“ Za rok 2017 se „Amnesťákům“ podařilo proškolit 32 dobrovolných organizátorů Živých knih, kteří v roce 2017 uspořádali na školách 30 akcí…
Ještě o mnoho zákeřnější je působení našeho domácího, multikulturně-migračního trustu – Člověka v tísni. Nejde ani tak o jeho „vzdělávání pedagogů“, aby ještě účinněji působili na svěřené žactvo v moderním, evropském, inkluzivním a genderovém duchu, ani o „mediální vzdělávání“ studentstva (v loňském roce 167 zapojených škol), které má dospívajícím natlouct do hlav, jakým „otráveným pramenům“ s nepřátelskou propagandou se vyhnout. Ne, na to už jsme si zvykli.
Tím nejhorším, a současně vlajkovou lodí koncernu, určenou k působení na ty nejmenší, je projekt Persona Dolls. Takzvané Panenky s osobností. Je určený pro děti od tří do devíti let a má učitelům „pomoci mluvit s dětmi o tématech, která se špatně vysvětlují“. Všechny ty panenky jsou tak nějak „jiné“. Mají představovat lidi (děti) z jiných kultur, „jiné orientace“, menšiny, neoblíbené skupiny a podobně. Při výuce pak „sdílejí s dětmi svůj příběh“. Mají za úkol bezbranné a proti propagandě dosud neproočkované děti naučit vstřícnosti k cizímu, odlišnému, divnému nebo i úchylnému. A navíc i autocenzuře. Protože děti se, podle tvůrců metody, mají také naučit „nezraňovat“ jiné lidi předsudky… Projekt, kromě ministerstva školství, financuje také Česko-německý fond budoucnosti a Evropský sociální fond a státní rozpočet České republiky v rámci Operačního programu Vzdělávání pro konkurenceschopnost.
Nejde to tak úplně hladce
Povedené projekty… Ale kromě prvotního pobouření nad sprostou drzostí nikým nezvaných a nevolených „aktivistů“, kteří tu pokoutně, za veliké peníze (a bohužel) s podporou našeho vlastního státu, pletou hlavu vašemu dítěti způsobem, který si rozhodně nepřejete, v nich nalezneme i něco optimistického. Povšimněte si. Útočí na čím dál menší děti. Což znamená jediné – nad námi, dospělými, už v zásadě zlomili hůl. Ano, samozřejmě, jejich kanály, v čele s ČT stále a na plné pecky „jedou“ tu jejich propagandu. Ale sami si už, mezi sebou a potichu přiznali, že ty starší a zkušenější fakt zlomit nedokážou. Proto ta orientace na dorost.
Další, vcelku optimistické poznatky lze vytěžit i z článku Fatimy Rahimi, zmíněného v úvodu. Prvním z nich je zajímavé, a pro ni samotnou zjevně překvapivé odhalení, z jakého typu žáků se rekrutují sympatizanti „krajní pravice“. Což je výraz, kterým se, v žargonu pokrokářů, označují vlastenci.
F. Rahimi k tomu uvádí: „Stereotypní představa, že ke krajní pravici se lidé dostávají kvůli nezájmu o věci veřejné, se zde nepotvrdila, ba naopak. Jako náctiletí, ve zranitelném životním období, hledali své místo ve světě, hledali sami sebe, svou identitu, rádi četli, zajímali se o dějiny. Nestačilo jim ale to, co jim vyprávěl učitel, nebo to, co si četli ve velkých médiích“… Tedy jinými slovy, lidé inteligentní a zvídaví. Ta pravá, skutečná, budoucí elita národa.
Druhým pozitivem pak je přiznání autorky, že „měla potíže“. Jak ona, tak i školy, co navštívila. „I mně se stalo, že několik škol, kde jsem přednášela, mělo posléze potíže z toho, že mě pozvali. Rodiče si stěžovali.“ Z čehož je vidět, že obrana proti indoktrinaci je možná. A že má smysl.
Čtěte ZDE: Skaut: Výchova levičáckých teroristů? Indoktrinace sílí. Získal Bruselský Junák odklad? Návyky z totality se budou hodit. Už víte, kam v létě? Co táborový kurs objímání imigrantů?
Nemlčme
Ono je to lidské. Aktivisti i „pokrokově“ orientovaní ředitelé škol vědí, že se pohybují na hraně. Podle § 32 zákona č. 561/2004, takzvaného Školského zákona, je jak činnost politických stran a politických hnutí, tak i jejich propagace ve školách zakázána.
Multikulturně-migrační agitaci lze sice zamést a skrýt pod nějakou ušlechtile znějící, obecnou (a povolenou) záminku, jako součást vyučování. Třeba v rámci výuky o rasismu, nebo jako mediální vzdělávání… Ale je to násilné a posouzení velice závisí na pohledu „šéfstva“, které nemusí být vždycky podobným experimentům nakloněno. A kdo by si dělal zbytečně potíže a černé puntíky u vrchnosti…
Proto má smysl se ozvat. Každá škola má ředitele, který neziskovou agitaci musel osobně povolit. A ten má své nadřízené. Zřizovatele školy. Obec, okres, kraj. Kterým je možné poslat stížnost. Případně jen zdvořilý dotaz, jestli pan ředitel (ředitelka) postupovali v souladu se školským zákonem.
Ptáte se občas vašeho caparta, co bylo dnes ve škole či ve školce?
Tagy článku