Novoroční přípitek v České televizi sice bezohledně natvrdo pohrozil, že letos se dočkáme obzvlášť zostřených oslav Vítězného listopadu (30. výročí státního převratu alias "sametovka"), ale to nás nesmí rozházet. Poleze nám to sice nosem i ušima, budeme se bát otevřít i olejovky, aby na nás nevybafl oslavný chorál plný falše a mystifikací, ale na druhé straně to některým nezávislým médiím umožní řadu věcí uvádět na pravou míru. Dopátrat se, proč jsme znovu museli ztratit svobodu, není zcela okrajové téma. A chápeme to v Protiproudu a měsíčníku MY jako jeden z našich úkolů.
Pokoušeli jsme se o to ostatně i celý minulý rok, který se nesl ve znamení výročí daleko srozumitelnějšího a uchopitelnějšího. Století republikánské podoby našeho tisíciletého státu nebylo sice také zrovna pohodové, ale něco o našem národě přece jen vypovědělo. A své jsme k tomu snad přece jen řekli.
Česká televize, 1. program, pátek 4. 1. 2019
Dlouho nám však vrtalo hlavou, jak bychom kromě článků mohli přispět nějakým viditelným či dokonce nezapomenutelným počinem k připomínce stoletých narozenin Československa. Po mnoha složitostech a peripetiích se stalo něco nevídaného: Spojenými silami se nám podařilo dostat na jediné jeviště největší hvězdy naší i slovenské populární scény, které se takto "naživo" sotva ještě někdy někde sejdou...
Smysl byl od počátku jediný: projít se deseti dekádami republiky „s písní na rtech“. Nebo, pokud by to někomu znělo příliš budovatelsky, vrátit se k odrazu různých epoch, často velmi dramatických, prostřednictvím „šlágrů“, které je charakterizovaly. To znamená také autorů mnoha krásných písní, které, na rozdíl od mnoha jejich autorů, jsou s námi dodnes. S interprety to je z pochopitelných důvodů ještě složitější. I to se ale nakonec podařilo vyřešit. Výsledek byl... no skoro zázrak! Na Žofíně, kde se koncert odehrál – ale nejen tam.
Ostatně budete to moci posoudit sami. V pátek 4. ledna večer, na 1. programu ČT, hned po Všechnopárty, výjimečně doporučuji usednout k televizi. Myslím, že to výjimečně bude stát za to.
Má vlast pro všechny
Provést tento poměrně ambiciózní záměr samozřejmě nebylo snadné. Kolem sebe máme sice mnoho skvělých autorů a spolupracovníků, jenže připravit takový koncert, na to potřebujete opravdové machry. Našli jsme je.
Přípravy scénáře se ujal věhlasný Radan Dolejš, režii vzal do rukou opravdový expert na takové „monstrpodniky“ Petr Soukup. Pokud jste viděli různé televizní show typu silvestrovských koncertů TV Nova na Václavském náměstí a mnoho dalších, víte, o koho jde, i když jeho tvář asi neznáte, protože bývá na opačné straně kamer.
O kamery ostatně také šlo. Nechtěli jsme totiž, aby taková výjimečná událost byla dostupná pouze pro pár stovek diváků v pražském Paláci Žofín, ale aby se dostala také ke všem čtenářům Protiproudu a MY (stávajícím i budoucím) v Čechách, na Moravě, ve Slezsku – i na Slovensku. podařilo se. Zázraky se dějí.
Jak si tedy autoři poradili s faktem, že Karel Hašler či Jiří Voskovec, Jan Werich a Jaroslav Ježek, respektive řada dalších známých i méně známých autorů předválečného městského folklóru jsou již na Pravdě Boží? No ano, jsou tady jejich skvělí následovníci.
No – podívejte se. Jako závdavek k televiznímu zážitku (mnoho takových v tomto žánru na obrazovkách nebývá), na němž máte také svůj podíl. Všichni, kdo si kupujete (či v lepším případě předplácíte) MY z Čech, Moravy, Slezska a Slovenska. Kdyby nebylo vás, nebylo by MY. Kdyby nebylo MY, nebyla by Má vlast 2018.
Všichni pospolu...
„Náš“ Jarek Nohavica (patřil, jak jinak, k absolutním vrcholům večera) zpíval Hašlera, ale také Karla Kryla – a pochopitelně nevynechal ani svou slavnou Těšínskou a Kometu.
Velikány Osvobozeného divadla přivedly na jeviště skvělé Ježkovy stopy.
Celý blok „lidovek“ (písní stejně zlidovělých jako většina Hašlerových) si vzaly na starost kapely Lojzo a Patrola Šlapeto. A opravdu to šlapalo. Závěrečnou Kde je moje mámas nimi zpíval celý sál. Mimochodem, ten pán s kytarou a v károvaném saku je zmíněný autor scénáře Radan Dolejš.
„Sladká“ dvacátá a třicátá léta má v malíčku Ondřej Havelka a Melody Makers.
Naopak léta šedesátá, spojená ponejvíce s divadlem Semafor a s jeho „otci“ Jiřím Suchým a Jiřím Šlitrem, zastoupila stále skvělá Eva Pilarová s „mixem“ slavných hitů té přelomové doby (Amfora, Měla vlasy samou loknu, Na okně seděla kočka, To všechno odnes časatd).
Specificky český fenomén country vyřešila vzpomínka na písničky předčasně zemřelého krále české country muziky Michala Tučného. Jak jinak než v podání jeho dcery Michaely Tučné a kapely Jelen!
Slovenskou část někdejšího Československa pak reprezentovaly hvězdy z největších: skupina Noname a Meky Žbirka. Pochopitelně zazněly i písně „dvojjazyčné“, tedy zpívané zčásti slovensky a zčásti česky – což je překvapivě docela se vracející fenomén, který o aktuálním skvělém vztahu obou našich národů asi vypovídá nejpřesvědčivěji. V tomto případě to byl třeba Michal Malátný (Chinaski) s Noname a jejich Na na na.
Se svými „zdravicemi“ přišly také dvě z nejznámějších hereckých celebrit, které se již po mnohá desetiletí starají o dobrou náladu celých generací – i v dobách, kdy třeba nebylo zrovna nejveseleji (i když zase nebylo až tak „smutno, aby se brečelo“) – Jiřina Bohdalová přečetla svůj vtipný „otevřený dopis“ republice (tedy chápavý „rozvodový príhovor“). A Jiří Krampol přednesl nadčasovou báseň Josefa Fouska Monolog sochy svatého Václava.
Vrchol a finále nemohl obstarat nikdo jiný než superhvězdná stálice Lucie Bílá se svým více než symbolickým hitem Most přes minulost. A pak začala zpívat jednu dávno zlidovělou píseň, při které sál povstal a zpíval spolu s ní: Kde domov Můj...
Tak si pojďme v pátek společně zazpívat v ještě o něco širším "formátu". V tomto novém roce nám - kdo ví? - třeba tolik do zpěvu nebude. Podle toho, jak ČT rok zahájila, to platí přinejmenším pro ni.
Ale jsme tady ještě i MY (z Čech, Moravy, Slezska a Slovenska): První číslo druhého ročníku je mimochodem ode dneška ve stáncích a trafikách.
Tagy článku