Jednou z nejvážnějších, dokonce nejnebezpečnějších, událostí posledních dnů není rusko-česká diplomatická krize, ani nové protiruské sankce, nebo dokonce Federální poselství Vladimíra Putina. Ale neúspěšný pokus o atentát na prezidenta Alexandra Lukašenka a nezdařený státní převrat v Bělorusku.
Nyní se asi mnozí zarazí: „Jakýpak převrat?! O čem to tu mluvíte?!“ Ale podobná reakce je přesně to, o co se snaží světový tisk a sociální sítě, včetně liberálních medií v Rusku. Na jedné straně je téma všemi možnými způsoby utajováno, a když už jej není možné umlčet, je zesměšňováno.
Přistižení spiklenci jsou prý poněkud zvláštní. Jedním z nich je profesí literární kritik. A na tom se pochybovači neustále točí: vždyť přece celý život studoval Puškina. No a co, že je literární kritik? A proč by nemohl studovat Puškina? Není to tak dávno, co byl v Rusku uvězněn pan Sencov pro obvinění z přípravy teroristických útoků na Krymu. Tehdy celá "progresivní" komunita požadovala jeho propuštění s odůvodněním „jakýpak terorista – vždyť je to režisér“. Nakonec dosáhli toho, že Sencov byl vydán na Ukrajinu. A jakmile byl na svobodě, otevřeně přiznal, že teroristický útok skutečně připravoval.
Kupodivu ti, kdo říkali, že režisér a terorista jsou dvě neslučitelné věci, z nějakého důvodu si popel na hlavu nesypali. Nezaklínali se, „jací jsme to byli idioti a blázni!“ Právě naopak – nyní totéž publikum začalo zpívat podobnou písničku: „Vždyť je to literární kritik! Humanista! Ani mouše by neublížil.“
Tuctový pokus o převrat
Kromě odkazů na lásku k Puškinově dílu jednoho z organizátorů neúspěšného puče a atentátu na běloruského prezidenta neustále zdůrazňují údajnou nesmyslnost, absurditu a fraškovitost celého příběhu: konspirátoři sedí v jakési moskevské restauraci a projednávají tam plán atentátu na Lukašenka a státní převrat v Minsku. Copak se tak dělají spiknutí?
A jak se vlastně dělají, mohu se zeptat? Nejsou snad téměř všechny neúspěšné pokusy o puče a atentáty na nejvyšší představitele států podobné primitivní frašce? Máme o těchto spiknutích poněkud zkreslenou představu vlivem hollywoodským filmům: supermani vše vyhodnotí během několika sekund a odvedou brilantní práci. A tady nějací břídilové cosi probírají u večeře.
Ale operativní záznam z restaurace – to je prostě realita. Kdo pochybuje, může se jednoduše podívat na historii všech nezdařených spiknutí. A pokud to uděláte, zjistíte, že téměř všechna vypadala přesně takto. A fakt, že úspěšná spiknutí jsou následně prezentována s aureolou brilantních operací? Historii vždy píší vítězové. Vyprávějí, jak měli všechno promyšlené, rozplánované na minuty a jací byli vynikající státníci a mistři konspirace – zkrátka žádní břídilové.
Česká kouřová clona
Hlavním důkazem toho, že příběh neúspěšného puče a pokusu o vraždu Lukašenka není výmyslem KGB Běloruska a FSB Ruska, je reakce Západu. Naprosto jednotná. Všechny země Západu o tom unisono mlčí. Ani jedna země, byť alespoň pro formu, nevyřkla požadavek na komplexní prozkoumání důvěryhodnosti informací. Nic takového se nestalo a ani stát nemohlo – to je jejich postoj. Jak kontrastní je tato reakce ve vztahu k reakci téhož Západu na zjevně zinscenovaný příběh otravy Navaľného „na osobní Putinův rozkaz“, navíc žádným vulgárním kyanidem draselným, ale rovnou zbraní hromadného ničení.
Západ to však se svojí snahou o zakrytí atentátu na Lukašenka poněkud přehnal, a tím se sám usvědčil. Mám na mysli události v Praze, kde si je pochopitelně sami nevymysleli. Praha šokovala světové společenství děsivým odhalením: ruští sabotéři (a teď se držte – Petrov a Boširov, čili titíž břídilové, jimž se nepodařilo otrávit Skrýpala a jeho dceru strašlivým Novičokem) údajně v roce 2014 vyhodili do povětří muniční sklad v České republice, a zabili tak dva lidi. Česká vláda okamžitě začala troubit do světa: Akt státního terorismu proti zemi patřící do EU a NATO!
Sedm let o tom mlčeli, a jakmile se objevila informace o neúspěšném atentátu na prezidenta Lukašenka – informace o "aktu ruského státního terorismu" byly narychlo zveřejněny. Je zcela zřejmé, že šlo o snahu odvést pozornost veřejnosti na jinou aféru. Jak se hasí lesní požár? Založí se protilehlé spáleniště. Tak i v tomto případě. A zafungovalo to. Všechna západní média básní pouze o Petrovovi a Boširovovi, o ruských teroristech a ruských diverzantech, kteří vyhodili do vzduchu muniční sklad v malém sametovém Česku, a o pokusu o atentát na prezidenta jedné z evropských zemí nikdo ani muk.
Čtěte ZDE: Lukašenko: Majdan mi tu (nejen) Češi chystali deset let. Zase ten obvyklý scénář barevných revolucí. Beranidlo, inkubátor a líheň provokatérů. Fámy a protesty na síti i na dvorku. Čas barikád a mítinků skončil. Co dál?
Zpackaná barevná revoluce
Všechno se ukázalo natolik „ušité horkou jehlou“, že bylo nutné přijít s víceméně věrohodnějším vysvětlením, které by objasnilo podivné probuzení Prahy (po 7 letech). Ukazuje se, že mělo být zmařena zabráněno Rosatomu zúčastnit se tendru (který by musel za regulérních podmínek vyhrát) na dostavbu jaderné elektrárny v Dukovanech za 6 miliard dolarů a otevřít tak cestu pro zkrachovalou americkou firmu. Znělo by to i věrohodně, kdyby za tím účelem byly informace o „ruském aktu státního terorismu“ zveřejněny o týden později, nebo o týden dříve. Datum by na tom nic nezměnilo. Ale došlo ke zveřejnění, a to dosti kvapnému (uprostřed víkendu), bezprostředně poté, co se objevily informace o neúspěšném pokusu o puč v Bělorusku.
Nicméně hlavním důkazem je samotná logika událostí. Není třeba dokazovat, že události na Ukrajině – první i druhý Majdan – nebyly nikterak spontánní ani náhodné. Šlo zjevně o cílenou a financovanou snahu USA odklonit Ukrajinu od Ruska, učinit z ní protiruskou enklávu a nástupní prostor pro NATO na ruských hranicích. Stejné plány existovaly v případě Běloruska.
Události v Bělorusku během srpna a na podzim loňského roku byly prvním pokusem o státní převrat pod rouškou nespokojenosti části veřejnosti s výsledky prezidentských voleb. Do ulic vyšla spousta nespokojených. Obyvatelstvo mělo a má výhrady vůči Lukašenkovi, to je také fakt. Ale „barevnou revoluci“ neprovádí více či méně početný dav, byť by byl upřímně nespokojený s vládou. To by každou chvíli padly vlády ve Francii a dalších západních zemích včetně USA. „Barevnou revoluci“ přivedou k požadovanému výsledku až západní organizátoři, jimž více či méně inspirované masové protesty slouží pouze jako křoví pro zneviditelnění skutečných tvůrců a režisérů. Tak tomu bylo během „arabského jara“, tak tomu bylo i na Ukrajině.
Odstranit vůdce
V Bělorusku ovšem pokus o uspořádání „barevné revoluce“ naprosto selhal především díky Putinově podpoře Lukašenka. Putinovo oznámení o vytvoření vojensko-policejních záloh situaci radikálně změnilo. Ty síly z Lukašenkova okolí, které měly provést státní převrat připomínající svržení tyrana rozhořčenými davy, zařadily zpátečku. Putinovo opatření znamenalo, že jejich představení neprojde a v případě odhalení riskují ztrátu všeho – v plném fyzickém smyslu toho slova.
Co zbývalo Američanům udělat? Sypat si popel na hlavu, přiznat porážku a ustoupit stranou? Už sice zdaleka nejsou nejsilnější zemí světa, ale odhodlanost, útočnost a schopnost bít se za své zájmy dosud mají.
Pokud se nepovede palácový převrat zastíněný pouličními demonstracemi, pak má Washington jen jednu možnost – likvidaci hlavního představitele - tak jako na Ukrajině a v dalších zemích. Lukašenko má naprostou pravdu, když říká: „Tvrdí, že všechno je svázáno s první osobou!“ Ano, v Bělorusku se všechno váže na první osobu. Odstraňte první osobu a systém moci v Bělorusku se zhroutí. A kdo tuto rozpadající se vládu převezme? Běloruský lid rozhodně ne. Američané byli přesvědčeni, že jako obvykle to budou oni, kdo převezmou vládu v Bělorusku.
Prezidentská tradice USA
Lukašenkovo tvrdí, že příkaz na jeho zavraždění dal přímo americký prezident. Nezdá se, že by přeháněl. Takové dramatické kroky nelze podniknout z iniciativy osob s nižším postavením. Toto je kompetence pouze hlavy státu. Ostatně pro prezidenty USA běžná věc. Není na tom nic neobvyklého.
Bidenův předchůdce Donald Trump byl nejmírumilovnější prezident v historii Spojených států: nerozpoutal žádnou (ani jednu!) krvavou válku. A přesto souhlasil s atentátem na generála Sulejmáního. Jistě, na jeho rozkaz nebyl zabit ani íránský prezident, ani duchovní vůdce Íránu, ale "pouze" jeden z hlavních íránských velitelů. Trump by patrně rozkaz k zabití prezidenta nedal.
Naproti tomu třeba Barack Obama (Biden byl jeho viceprezidentem) laureát Nobelovy ceny za mír, nechal zavraždit Kaddáfího. Na jeho rozkaz byl zabit prezident suverénního státu Libye.
A pokud se přesuneme ještě více do minulosti? Vzpomeňme prezidenta Bushe mladšího. Čím se vyznamenal on? Atentátem na Saddáma Husajna. Samozřejmě vše bylo také zakamuflováno tím, že ho umlátili a bez soudu pověsili místní ozbrojenci. Koneckonců ani Biden by nepřišel Lukašenka zabít osobně.
Tak bychom mohli pokračovat ještě dlouho.
Zabíjení hlav cizích států na příkaz prezidentů Spojených států je firemní styl amerického vedení. Je to vládní norma. Jedinou výjimkou, opakuji, byl zatím Donald Trump.
Čtěte ZDE: Zklamaná revolucionářka: EU na mě kašle. Cichanovská zjevně nic o Západu nepochopila. "Vůdkyně" chce sankce proti své vlasti. Co na to čeští čučkaři? Volební podvody nadále již jen podle vzoru Biden - Harrisová
Putin další v pořadí?
Nyní k tomu, proč se toto všechno týká Ruska. V Bělorusku byl otestován scénář, který se Západ pokusí rozehrát na podzim v Rusku na pozadí parlamentních voleb. Pokud již nacvičené pouliční demonstrace opět selžou jako v Bělorusku? Když pouliční akce nesplní dostatečnou zástěrku pro palácový převrat? Co zbude Bidenovi udělat?
Pouze vsadit na eliminaci hlavy státu – ruského prezidenta. Jako v každém prezidentském systému je celá mocenská vertikála svázaná s jeho osobou. A fyzické odstranění prezidenta proto může vést ke zhroucení célé vertikály.
Někdo teď asi napadne: „Jakže?! Zabít ruského prezidenta? Podívejte se, jaké byly vyhrocené vztahy mezi Sovětským svazem a USA během studené války. A nikdo se nepokusil zavraždit Brežněva, Chruščova ...“ To je pravda. Ale nikdo se o to nepokusil prostě proto, že k tomu neměl příležitost. V SSSR neexistovala pátá kolonu, která je nyní v Rusku.
Fakticky se zformovala za Gorbačova. Ale proč by chtěli odstranit Gorbačova? Gorbačov byl vůdcem této páté kolony. Vzpomeňme si na časy Ruského impéria. Na svržení a následné zavraždění cara Mikuláše II. Kdo to organizoval? Nestálo za tím snad Britské impérium? Nebyl rovněž atentát na Pavla I. organizován Brity? A velmi temný příběh smrti Alexandra III.? Opět z něj trčí uši Britského impéria. USA pak tuto vražednou koncepci převzaly. Proč by neměly chtít zavraždit nepodajného Putina?
Za přímý důkaz tohoto předpokladu lze myslím považovat fakt, že Putin ve svém Federálním poselství věnoval neúspěšnému pokusu o atentát na Alexandra Lukašenka velkou pozornost. A dal si záležet, aby tento případ probíral v telefonickém rozhovoru s Bidenem. Na Západ tak vyslal jasný signál:
Imperiálnímu principu a vražedným metodám státních převratů v zemích, které si chcete podrobit, rozumíme. V případě Ruska vás však varujeme. Nepokoušejte se o to, jinak budete „litovat svých činů tak, jako jste už dlouho ničeho nelitovali!“
Zdroj.
Tagy článku
Doporučujeme
Protiproud TV uvádí rozhovor Petra Hájka s Robertem Vláškem nejen o "tichých zločinech" připravovaných a... více čtěte zde
Ethan Huff přináší nikoli "spikleneckou teorii", ale na důkazech založené odhalování spiknutí, které chce... více čtěte zde